Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 31.1.2005
Svátek má Marika




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Gross důchodcům nepřeje
 >EVROPA: Devět argumentů proč říct ANO ústavě EU?
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 1: Do roku 1918)
 >PŘÍRODA: Marie plete pro tučňáky
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Hele, mýval
 >GLOSY: O euroreferendu a o poslaneckých platech
 >EVROPA: Co s tou "euroústavou"?
 >POVÍDKA: Z pekla štěstí
 >DETEKTIVKA: Setkání s poručíkem
 >VÝSTAVA: Dušičky 2002 – 2004
 >KULTURA: Roztocký masopust s Trabandem a řadou dalších
 >INTERNET: Umělecký server Minimax.cz
 >PENÍZE.CZ: Jsou stavební spořitelny líné s lidmi stavět?
 >EVROPA: Obhajoba EU a evropské ústavy
 >MÉDIA: Ad obecní volební tisk

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
31.1. DETEKTIVKA: Setkání s poručíkem
Lydie Junková

Moto: Náhoda je nevypočitatelná a nemilosrdná.

"O sousedech opravdu nic nevím, pane poručíku!" řekla jsem popravdě. "Oni se tu moc nezdržují."
Zdálo se, že mi příliš nevěří. "A kde tedy pobývají?"
"Někde na chalupě, v jižních Čechách. Vím jen, že je to poblíž Písku."
Zadíval se na mne pátravě nemilosrdnýma očima. Kdybych někdy něco provedla, nechtěla bych, aby mne provrtávaly právě ty jeho. Byla jsem ráda, když se zvedl k odchodu.
"Nechám vám tady svoje číslo, kdybyste si přece jen na něco vzpomněla."
"Jistě!" Pokud měl on pochybnosti, potom já teprve. Netušila jsem, jak ráda ho po čase uvidím…

"Kdy vám vyhrožoval poprvé?" zeptal se mne ten pan poručík Gall. Uvelebil se pohodlně v křesle, díval se na mne, nijak zvědavě.
Najednou mi ty šedomodré oči připadaly docela přátelské. Všechno je relativní: teď jsem ho opravdu potřebovala.
"Je to asi týden."
"A naposledy?"
"Včera."
"A co vám vlastně řekl?"
"Abych ho čekala - co nejdřív - že si mě najde."
"A to z jakého důvodu?"
Příliš se mi do té staré záležitosti nechtělo.
"Něco jste mu - něčím jste mu ublížila?"
Střelil do náhody, nebo byl takový dušezpytec? "Vy jste studoval psychologii?"zeptala jsem se.
"Nikoli, práva. Bylo to přání mého otce. Já osobně jsem si přál být jako můj moravský dědeček.- evangelickým farářem."
Dělal si ze mne šprťouchlata?
"Nedělám si legraci," řekl. Viděl mi až do žaludku. "Ale psychologie je můj koníček."Najednou mi připadal skutečně přátelský, což bylo tím, že jsem doufala v jeho pomoc. A on to také s lidmi viditelně uměl. Nepříjemné bylo jen to, že jsem musela ven s tou neblahou záležitostí.
"Neostýchejte se," povzbudil mě vlídně. "Určitě jsem vyslechl už mnohem strašnější věci."
Bylo to už nějaký ten pátek.
Byla jsem na lovu, nikoli poprvé - ačkoliv zabíjení zvěře mě nijak zvlášť netěšilo, jen mě přitahovala celá ta napínavá atmosféra. Arci jen při těch lovech, kdy měla zvířata ještě šanci uniknout - proto jsem se nikdy neúčastnila kruhového lovu, to bylo prostě zabíjení,zvířata uvnitř plochy obstoupené lovci, honci ji vyháněli ven přímo před pušky střelců, zoufalé kotrmelce zajíců, do kterých ti nemilosrdně pálili.…Nejraději jsem pozorovala vysokou odněkud z posedu.
Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera…Jasně a zřetelně zazněl zvuk trubky, téměř vzápětí však třeskl ještě jeden, ojedinělý výstřel, po něm už žádný. Lovci vybíjeli zbraně a začali se podél delších stran leře stahovat dolů, na mýtinu, kde se měl konat závěrečný ceremoniál.
Šeřilo se tak rychle jako by na lidi s puškami, paseku s nízkým porostem a trávu s řadami ulovených zajíců padala souvislá, šedočerná mlha. Muži ohrnovali límce a čekali ve skupinách na ukončení výřadu.
"Jsme všichni?" zeptal se myslivecký hospodář.
"To víš, že ano." Začalo poprchávat, každý už chtěl být pod střechou.
"Ale vždyť tu není pan Nerad," ozvala jsem se.
"Však on dorazí. Že jste si toho vůbec všimla?" reptali,
"On stál vedle mne, takže - "
Déšť mezitím zesílil.
"To si s ním vyřídíme dodatečně," rozhodl vedoucí honu. Pokynul oběma trubačům, při signálu všichni muži smekli nebo přiložili ruku k čepici uniformy, vzdávali tím poslední poctu ulovené zvěři. Zajíci vyložení v řadách, každý desátý povytažen poněkud dopředu…

Druhý den objevil hajný se psem zastřeleného muže, zapadlého mezi křovinami, čouhala prý jen špička boty. Brzo se objevila policie, začalo vyšetřování, pochopitelně přišli i za mnou.
"Vedle vás údajně stál pan Nerada. S vámi prý dolů nešel - za to po signálu ještě někdo vystřelil.
"Já přece nevím, jestli to byl on!" Ještě teď cítím, jak mi naskočila husí kůže. "Nemůžu nikoho obviňovat!"
"Nemusíte! Na obviňování jsme tu my!" prohlásil jakýsi starší muž v krátké bundě.
Opravdu se mi dělalo nanic, když toho Neradu nakonec opravdu zatkli.
Po čase jsem ho uviděla, šel po druhém chodníku, strašně: pohublý, neoholený, nevšiml si mne. Bylo mi ho strašně líto.
"A teď vás najednou zavolal," konstatoval poručík Gall. "Nepřímo jste na něj, jak on to bere, ukázala prstem. Ať už má pravdu, či ne, nebudeme tady rozebírat morální aspekty."
Trefil mě do srdce. Zalapala jsem po dechu: "Ale já jsem mu opravdu nechtěla ublížit - co mám teď dělat?"
Poručík chvíli uvažoval. Z profilu mi poněkud připomínal Michelangelova Davida, napadlo mě naprosto nečekaně a nesmyslně.
"Kdy vám zavolal poprvé?" chtěl vědět.
"Asi před týdnem."
"A naposled?"
"Včera."
"A co vám vlastně řekl?"
"Abych ho čekala, že si mě najde."
"Vyhrožoval něčím konkrétně?"
"Konkrétně?" Připadala jsem si jako u výslechu. "Ptala jsem se ho, co ode mne chce. Řekl něco v tom smyslu, že si přijde vyřídit účty. Že jsem mu zničila život, protože několik měsíců byl zavřený, než se přišlo na to, že proti němu nemají důkazy a že toho zastřeleného vůbec neznal. Ani nábojnice se prý nenašla…"
"To je možné, některé zbraně mají vytahovák. A jestli se mrtvého nedotknul, nemohli najít žádné stopy. Kdo byl vlastně ten zastřelený člověk?"
"Nějaký podvodník, kterého hledala policie."
"Až zase zavolá, dáte si s ním schůzku."
"A on mě zabije!"
"To snad nebude tak horké! Kromě toho, nesetkáte se s ním někde na opuštěném místě. Navrhnete nějaké veřejné prostranství, kde se na něj můžeme přijít podívat"
"A co když nebude souhlasit?"
"Potom na schůzku nepřistoupíte."

"Ale on -"

"Myslíte, že vás zastřelí cestou do práce?"
"Já pracuji doma, překládám."
Poručík se zadíval z okna. "Naproti vám je dlouhá stráň a na konci nějaký lesík. Z takové dálky by vás netrefil, ani kdybyste koukala z okna." Otočil se zpátky ke mně. Máte vy tu ale krásné bydlení! Hned bych s vámi měnil!"
Dělal si zase legraci? Tvářil se však naprosto vážně.
"Tak kam ho mám pozvat?" zeptala jsem se netrpělivě.
"Třeba na -"uvažoval.
"Na to náměstí před naším multikinem.!" Chopila jsem se iniciativy.
"Dobrá. Řeknete, aby počkal u té sochy hrdinů, či co to má představovat. Odůvodněte to tím, že byste se tam mezi lidmi těžko hledali."
"A vy?"
"Oznámíte nám dobu schůzky a ostatní už nechejte na nás," usmál se vlídně.

"Proč jste se tak rychle rozešli? Sotva jsme ho stačili vyfotografovat!"
"Povídal, že mi chce cosi vážného sdělit, co jsem mu způsobila, co bylo, když ho zase pustili, ale že v tom davu mi to nemůže vykládat. Bylo mi ho líto. Tak jsme se dohodli, že mi zavolá, kam bych měla přijít."
"My jsme zatím zjistili, že pan Nerad je spořádaný, nevýbojný člověk. Ani škraloup," řekl poručík Gall. "Až se tedy dohodnete, dáte nám vědět. A nebojte se, my tam budeme v plné polní."

Už na mne čekal, týčil se, vysoký, hubený, na pozadí borového lesa, na hranici světla a stínu. Připadala jsem si jako v neuvěřitelně šílené hře. Co tady dělám? Proč se s ním scházím? Bylo to absurdní - ale spíš jsem asi pocítila zaťukání strachu… Vystoupila jsem z vozu a dala se pomalu na pochod. Jak se sem vůbec dostal on?
Věděla jsem, že se nesmím rozhlížet, mohl by si domyslet, že někoho hledám.
"Dobrý den," pozdravil. Ruku mi nepodal, ani já jemu.
"Co jste mi chtěl povědět, pane Nerade?" Doufala jsem, že se mi neklepe hlas.
"Můžeme jít tady po té cestě, v chůzi se mi líp mluví."
"Tak už ale začněte," spustila jsem podrážděně, "tolik času já zase nemám."
"Zato já jsem ho měl, skoro dva roky, než mě pustili, protože konečně čapli toho vraha!" Odkašlal si, hlučně a chraptivě.
"Mě to opravdu mrzelo, ale já jsem na vás prstem neukázala! Řekla jsem jen, že jste nepřišel na výřad. Nic mě přitom nenapadlo!"
"Vás nic nenapadlo! Zato moji manželku! Když mě zabásli, sebrala se a odjela s dětmi ke svým rodičům na Vysočinu."
"Teď už ale nemá důvod -" začala jsem.
"Nemá důvod? Ale má! Našla si jiného, tam někde u nich. Prý se kdysi znávali… A mne už úplně vyřadila ze svého života. Na děti samozřejmě nemám nárok!"
"Mohl byste je přece vidět!"
"Mohl? Mají mne za kriminálníka, tak jim to všecko vysvětlila. Nebudu jim lámat život na kusy. Nepochopily by to, prarodiče - ti hlavně - je určitě zpracovali. Nepřáli našemu sňatku, hned od začátku.Že prý jsem budižkničemu."
Napadlo mě, že vůbec nevím, čím je, ale nechtěla jsem se vyptávat. "Už bychom se mohli pomalu vrátit," navrhla jsem.
Kolem nás byl hustý les - mělo to sice výhodu, že moji strážci mohou být poblíž, ale dobře mi nebylo..
Najednou mě popadl za paži, sevřel mi ji, až to zabolelo. Kde vzal tu sílu?
"Pusťte mě!" vykřikla jsem. "Co to děláte?"
"Půjdeme už jen kousek," řekl tiše, zuřivě a dal se na pochod, vlekl mě za sebou, nebyla bych řekla, že může mít takovou sílu.
Začala jsem se vzpouzet, ale, nebylo to nic platné. "Pusťte mě!" ječela jsem bezmocně. Teď už jsem se ohlédla.
Za necelou minutu jsme stáli na konci lesa, nejdřív se mi ulevilo, ale potom jsem se zděsila. Dva kroky před námi padal dolů prudký sráz, strmý, hluboký. Na nebi se zatřepetal jakýsi pták, pak se střemhlav spustil dolů.
Vnímala jsem to jako ve snu.
"Pane Nerade, okamžitě ji pustíte!" ozval se známý hlas. Poručík Gall a několik mužů se vynořili z lesa a utíkali k nám.
Nerad vytáhl z kapsy pistoli a přiložil mi ji ke spánku. "Zůstaňte stát!" zařval - oči měl vytřeštěné, nepříčetné.
"Zastavte se," zařval, " nebo je po ní."
Najednou jsem si připadala, že mám zlý sen, že se mi to všecko jen zdá.
"Skočíme spolu dolů!" sípal. "Já nikoho nemám - a ona taky nemá rodinu!"
Poručík Gall se zastavil i s tou svou celou polní.
"Počkejte okamžik," řekl úplně klidně, skoro přátelsky.
"Ani krok" vykřikl Nerad.
"Dobře, ani se nehnu. Ale když už jste tu paní odsoudil, aspoň řekněte, proč jste se tak podivně rozhodl!"
"Jak podivně?"
"No, že se chcete zabít a zároveň se stát vrahem - Tím jste přece nikdy nebyl!"
Nerad udělal tu chybu, že se pustil do diskuse."Mně je už jedno, jestli jím budu!"
"Jste přece vzdělaný člověk, pracoval jste v historickém -"
"Pracoval…" Řekl to skoro mírně, jako by se propadal do nějakých vzdálených úvah..."Zato teď..."
"Všechno se dá rozumně zařídit," řekl poručík Gall. Udělal krok kupředu, Nerad stál jako sloup, ale pistoli mi stále držel u hlavy.

"Omdlela jste," řekl mi poručík Gall. "To nečekal. Zamířil pistoli na nás a -"
"Jak jste ho odzbrojili?"
"Neodzbrojili, nestačili jsme. Pustil ji na zem."
"A co dál?"
"Skočil dolů."
"Proboha!"
"To není vaše chyba! Náhoda je nevypočitatelná. S kým - a za jakých okolností - se člověk kdy setká, je prostě nahodilé spojení různých událostí. Nemůžete za to, že jste se sešli právě na tom honu."
Podívala jsem se na něj. Tvářil se naprosto vážně. Měl jistě pravdu, ale ošklivého pocitu se asi už nadosmrti nezbavím.


Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku