Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 1.2.2005
Svátek má Hynek




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Stejně všechno bylo jinak
 >BRAZÍLIE 6: Amazonie, její mohutnost a ubývání
 >MÉDIA: Televize hledá SuperSpermii
 >POLITIKA: Grossův strýček Lájos Bács
 >PRÁVO: Korupce díky ignoraci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Cesta kolem světa za 80 dní
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Co všechno nevíme o 20. století - Gustav Weisskopf
 >SPOLEČNOST: Bezpečnost nebo svoboda…? – falešná volba
 >PSÍ PŘÍHODY: Nový pejsek u sousedů
 >INTERNET: Nigerijská mafie mění taktiku!
 >MÉDIA: Největší Čech – má vůbec význam?
 >VĚDA: Objev spinového Hallova jevu v polovodičovém čipu
 >JEDNOHUBKY: Tenkrát na Klamovce
 >CHTIP: Trocha srandy 1
 >PENÍZE.CZ: Zaměstnanci a OSVČ: nespravedlnost odvodů a dávek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
1.2. BRAZÍLIE 6: Amazonie, její mohutnost a ubývání
Ota Ulč

Tady se nám představuje gigant pokrývající téměř polovinu (42%) území celičké Brazílie. Je to největší tropický prales světa, zdroj jedné pětiny (a některé zdroje tvrdí, že dvou pětin) všeho kyslíku, co má lidstvo k dispozici. Je to domov stovek a tisíců druhů ryb, ptáků, savců, mnohých z nich dosud pořádně neprozkoumaných a klasifikovaných. A tudy pluje Amazonka, řeka 6275 kilometrů dlouhá, ta nejdelší na světě. Vlévá se do ní víc než tisíc řek, z nichž deset je mohutnějších než ta naše nejmohutnější americká Mississippi. Oceánské lodě plují z Atlantiku proti proudu Amazonky tisíce mil, až do peruánského přístavu Iquitos.

V celé té obrovské oblasti žijí všeho všudy jen dva miliony lidí (včetně nikým nikdy nespočítaných Indiánů, odhadovaných na necelých 200.000), z nichž tři čtvrtiny sídlí na jednom místě: Manaus, metropole na rovníku, kam nevede ani jedna aspoň trošku pořádná silnice. Dá se tam jen plout tisíc mil proti proudu Amazonky nebo letět. Mezinárodní identifikační zkratka je MAO.

Proč tam kdo kdy něco stavěl? Odpovědí je kaučuk, zdroj někdejší náhlé náramné prosperity. Kaučukoví baroni, notně zbohatnuvší začátkem dvacátého století, si dokonce vystavěli operu, plno mramoru, tři řady balkonů. Ona pověst, že jim tam přijel zpívat velký Caruso, je jen pověstí, ale prokázanou pravdou zůstává skutečnost, že milionářští zhýčkanci si nechali posílat prádlo k vyprání a vyželení do Anglie. Opera slavnostně zahájila v roce 1896 a umělecké soubory přijížděly až do roku 1910, kdy se roh ekonomické hojnosti roztříštil, došlo ke krachu cen kaučuku, což krutě postihlo i operní provoz. Dva Angličané totiž vypašovali vzácné gumovníkové stvoly a zrodily se konkurenční plantáže, napřed v Malajsku, pak i jinde. Načež se povedl vynález se syntetickou náhražkou. Konec náramné éry.

Letím již několik hodin, sedím u okénka s napřaženou kamerou v podmínkách dobré viditelnosti. Míním fotografovat pronikající silniční výstavbu, divochy, jakékoliv známky člověčí přítomnosti a stále nic - jen prales, prales a v něm se klikatící toky. Toto jsou tedy ony plíce planety, nekonečné do nedohledna, tak optimistický byl první dojem.

Kapitán nás informoval, že se blížíme k unikátu takzvané svatby řek, soutoku Rio Negro a řeky Solimoes, jež se pár kilometrů za Manausem spojí a Amazonku vytvoří. Jenže spojení to není harmonické, vody různé barvy, teploty a rychlosti se nemíní mísit a tvoří dvoubarevný hnědo-černý prapor po delší vzdálenost, vskutku podivná podívaná. Trošku mi to připomnělo nejjižnější bod Afriky, tam kde se u Mysu Dobré naděje setkává

teplejší Indický oceán se studenějším Atlantikem, valícím se od Antarktidy - jejich šedomodré zbarvení se rovněž, ale daleko míň, lišilo.

Pak už je před námi, pod námi, hodně blízko u rovníku, ono MAO. Z výšky dělá dojem moderního města, dokonce i s několika mrakodrapy, vše na levém břehu Rio Negro, přes řeku most nevede. Nikde tam nevede. Břeh je strmý a nelze jinak, vždyť v dešťové sezóně se hladina zvedne o hrůzných dvacet, snad i třicet metrů, a nabobtnalý tok se opačným směrem rozlije do kilometrových vzdáleností.

Přistáváme, je to free port, zona franca, teď už největší výrobce motocyklů, televizorů, vidoekazet v Latinské Americe, největší industriální centrum mezi Caracasem a Sao Paulem, odrazový můstek jak ovládnout trhy na západ v Peru (kam je to blíž než do Ria), Ekvádoru, Kolumbie a na sever do Venezuely, kam se dosud vyváží míň než do Singapuru. Jestliže se podaří zbavit se izolace a vystavět pořádnou silnici do Venezuely a dostat se tak k pobřeží, též cesta na trhy v Karibiku a pak dál do střední Ameriky. by byla otevřena.

Tato bezcelní zóna ale pro návštěvníka znamená byrokratickou nepříjemnost. Nejedu přece do džungle kupovat barevné televizory, ale někteří domorodci asi jezdí. Společnosti jako Sony či Sanyo tam mají své provozovny - nejen distribuci, ale i výrobu - a vláda počínání přeje. Však jde o to roztočit kola pokroku a výrobky jsou pak hodně lacinější než ve zbytku země. Aby se zabránilo celním únikům, každý pasažér musí portugalsky vyplnit a sepsat veškeré své propriety. Při odletu doporučuji rezervovat si extra hodinu pro ještě přísnější proceduru. Byl jsem svědkem, jak u některých cestujících zjišťovali výrobní čísla fuseklí.

Měl jsem rezervaci do TROPICAL HOTEL MANAUS, z čehož se vyklubala luxusní oáza v džungli, též trošku jako koncentrák, několik kilometrů za městem. Při vjezdu na výsostné pozemky panovala přísnost jako kdysi na hranicích třídně rozděleného světa. Privátní armáda s pistolemi a pendreky, i metaři měli na zástěře jmenovky s fotografií. Byl jsem tam nejen jediný Čech, ale i jediný Američan. Šel jsem se bavit s papoušky: tato boháčská výspa totiž měla i vlastní minizoo. Prozatím jsem ve volné přírodě postřehl jen malé ptactvo a vůbec žádné dravce.

Ráno jsem seběhl k molu a vlezl na loď. Když kolesa zabrala, zjistil jsem, že tohle byla dvoutýdenní výprava proti proudu daleko, k úpatí And. Měl jsem jednodenní jízdenku na padesátikilometrový výlet opačným směrem. Seskočil jsem do mělčiny a děti se mi smály.

Správné plavidlo nás dopravilo přes Rio Negro do přítoků. Následoval hodinový pochod po souši, předběhl jsem expedici, abych mohl vstoupit do nepoplašené přírody. Potkal jsem se jen s velkým hmyzem a modrými motýli. V zeleném příšeří divně kvílelo ptactvo. Džungle vysoko ve větvích se nad námi uzavírala, slunce jí nepronikalo, místo předpokládaného vlhkého skleníkového vedra k zadušení převládal téměř chládek

A ani nás nepřepadaly eskadry žravého hmyzu. Usedli jsme do kanoí, pádlujíce do všelijakých postranních vod. Jenže ono se to brzo okouká. Neviděl jsem ani jeden ovocný strom, džungle vřeštěla málo a vůbec nevoněla. Můj někdejší dlouhodobý pobyt na jihopacifickém ostrově Rarotonga mě zřejmě příliš zhýčkal.

Jiný výlet se uskutečnil k onomu soutoku dvou řek, kde se potká černá voda s vodou hnědou a nemíní se mísit po vzdálenost několika kilometrů . Vzájemně na sebe nevraží, odstrkávají se. Neobyčejnou podívanou jsem fotografoval z metrové vzdálenosti.

Tato dvojbarevná řeka, předlouhý prapor, proč tomu tak: Rio Negro je teplejší

(33 versus 22 stupňů Celsia) a pomalejší (1.5 km/hod.versus 7 km/hod..) Černá hladina je jako sklo, kdežto Solimoes se nepokojně čepejří a její hnědé vlny nelákají.

Naše loď se před soumrakem vrátila po tichém, uklidňujícím veletoku. Černou barvu řeky tvoří rozkládající se řasy. Upocení pasažéři se hnali k modernímu bazénu s voňavou vodou. Já však zůstal u břehu a zeptal se průvodce, jak časté a nebezpečné tam jsou pirani.

"Tady nejsou," ujistil mě.

Ve veleteplé, veleklidné vodě o údajné hloubce devadesáti metrů jsem byl sám, řeka mi patřila. Dlaní jsem plácl na nepohnutou hladinu a odstartoval pěšinku, co se rozběhla do ztracena. Pak jsem slyšel plácnutí ryby, takže přece jen jsem nebyl sám. Ke mně se blížilo cosi asi tak třímetrového. Ustal jsem v pohybech a pokusil se podobat kusu dřeva. Tvor mě obeplouval, tohle tedy piraňa určitě nebude. Ani jsem nedutal a spoléhal na proud, že mě přisune k mělčině. Přeopatrně jsem si vypomáhal rukama a když pak již bylo dno v dosahu, pustil se do úprku. Ještě nedoděšen jsem našel informátora v baru a začal na něj chrlit nadávky, proč mě nevaroval.

"Ptal jste se na pirani a ty tu nejsou. Na žraloky jste se neptal - tak vidíte," řekl. Dozvěděl jsem se, že až sem do vnitrozemí, tak daleko od atlantického břehu, žraví netvoři plují do sladkovodního zátiší.

Odjel jsem do města. Cestou podél břehu sleduji vojenské rajony s nápisy COMANDO MILITAR PAR AMAZON. Posádka kanonýrů. Oblast je údajně ve stavu cizáckého ohrožení. Který agresor by tam asi mínil pronikat,do koho se míní amazonští Jabůrkové strefovat? Nejspíš by to byl konflikt s Venezuelou, svár kvůli dvěma tisícům čtverečních mil pralesa, Indiánům a zlatu. Dochází k pohraniční střelbě, s výkřiky ve španělštině "Tady je Venezuela!" a s portugalskou odpovědí "Tady je Brazílie!" z opačné strany. Vinu má nejasná smlouva z osmnáctého století, kde že vlastně končí Orinoko a začínají brazilské toky. Navíc situaci komplikuje bojovný kmen Indiánů Yanomani. Brazilská vláda se snaží zabránit prospektorům, aby pronikali na jejich území, pídit se po zlatu a ještě cennějších diamantech. (Tam oni pokládají zlato za pouhý vedlejší produkt - ne sice k zahození, úplnému přehlédnutí,ale rozhodně nic moc extra.)

Pokud v okolí pobíhají nahatí Indiáni, neviděl jsem ani jednoho. Ale pohlednice s nahatci jsem koupil všechny. Popsal, zachvástal si, nalepil známky, hodil do kastlíku a ani jedna nedošla. Sděluji pozdní zkušenost: Nutno dojít na poštu, kde stroj před vašima očima pohlednici orazítkuje a vy nic nepřilepujte. Nedostatečně placení úředníci totiž známky odlepují, prodají a ochuzená písemnost letí do koše.

Zahlédl jsem autobus. Jak daleko asi může dojet? Dálkový autobus na sever směrem k Venezuele do Boa Vista prý vzdálenost 770 kilometrů zvládne za patnáct hodin, jichž ale někdy bývá dvojnásobně. Cesta je "zpravidla průjezdná", sto kilometrů vede neklidným indiánským územím. Autobusy občas doprovází vojáci ochraňovat před nerudným domorodým živlem.

Tato Boa Vista se stala hlavním městem či městysem státu Roraima. Nahrnulo se tam totiž padesát tisíc zlatokopů - zlatá horečka, připomínajíci někdejší doby v Yukonu, Aljašce, Kalifornii. Roční produkce váží 100 tun. The New York Times citují (30.11.1989 čili zrovna v době našich sametových událostí) místního chlapíka, jak že se mu vyplácí zametat před obchody, vykupujícími žlutý kov. Za den v průměru namete větrem rozprášené dva až tři gramy.

Tam kde nejsou silnice, ale zato velké vzdálenosti, jediným řešením je letadlo.

To na tamějším Divokém Západu zastává roli koně. Boa Vista má údajně nejrušnější letiště v celé Brazílii a tento stát Roraima v pralese má už 126 přistávajích ploch a denně aspoň jedna další přibývá. Létá se se vším možným, na opatrnost a formality se kálí. Americký profesor nukleární fyziky zanechal výuky na univerzitě v Sao Paulo a raději létá - a vydělá si desetinásobek pedagogického platu. Život je tam laciný - stovky zlatokopů již zahynuly v leteckých karambolech a ve vzájemných přestřelkách.

Sedl jsem u katedrály do stínu a pozoroval okolí. Poměr zcela bělošských, evropských vizáží, jen tak jedna v padesáti. Čistokrevně indiánská tvář nebyla vidět vůbec. Nebyly tady takové pěknice jako v Riu. Tam v tropech se nadívaly do neprodyšných džínsů. V parku senioři přemýšleli nad stolečkem s namalovanou šachovnicí.. Cosi hráli, ale nebyly to šachy. Místo figurek měli k dispozici jen zátky od lahví. Neviděl jsem , že by někdo žebral, ale pouliční zločinnosti je tam značně. Rovněž se mi dostalo varování před taxikáři. Mají hanebnou pověst, asi jako ti pražští.

Šel jsem obhlédnout tržiště - Mercado Municipal, vystavěné podle pařížského vzoru Les Halles architekta Eiffela, proslulého ještě známějším výkonem. Zajímavosti nepostrádaly ryby, velikánské a nezvykle zbarvené. Třeba modré oko na zlatých šupinách, jakoby rozzlobený Neptun udeřil pěstí.

Pak spěchám k opeře. Obával jsem se, že to bude vlhkými tropy zplesnivělá barabizna, někdejší mnohonásobně přeceněná pozoruhodnost, a ono ne. Není na rozpadnutí, kouty nepáchnou močí, je to zbrusu a do modrava vycíděná krása na pěkném náměstí Bylo zavřeno, vnikl jsem otvorem pro kulisáky. Zmenšená verze milánské La Scaly, pečlivé kopírovaný dekór, fresky, lyry, múzy, cherubíni, pro 685 diváků. Jsme tam v tropech na rovníku, kde prší aspoň každý druhý den. Ještě víc zkázy než vlhkost napáchali termiti, rozežrali interiér, sametem potažená křesla. Vyhubení si vyžádalo spotřebu víc než 15.000 litrů insekticidů. Rekonstrukce stála spoustu peněz a znovuotevření, s produkci Carmen s Placido Domingem v hlavní roli, naplánované na rok 1990, vláda v rámci protiinflačních opatření na poslední chvíli zrušila. Došlo k němu teprve v roce 1997, kdy přijel Bolšoj Těátr z Minska s třemi operami (Lazebník sevilský, Traviata a ona odložená Carmen.) Drahé, obyčejným lidem nedostupné vstupenky, velký o ně zájem mezi snoby a estéty v Riu a též v zámoří. Pořádná Aida by se jim na scénu určitě nevešla.Včera tam měli klavírního mistra, zítra se předvede jiný virtuoz. A zítra budu odlétat.

Víc oprávněné obavy působí osud amazonského pralesa, jakkoliv z výše letadla dělal dojem své nekonečnosti, nezničitelnosti. Mýcení, kácení, ono neblahé deforestation pokračuje vzdor ekologickým protestům, mezinárodním konferencím, svatosvatým slibům a zárukám. Ohně, dřevaři, kutači, prospektoři vykonávají své. V oblasti Amazonky se odhadem plahočí půl milionu zájemců, z nichž někteří snad zbohatnou, ale přemnozí zcela určitě přispívají k devastaci. Příklad: pro získání jednoho kilogramu zlata spotřebují dva kilogramy jedovaté rtuti. Takže pak máme hodně takových jedovatých tun. Polovina se vypaří a vdechuje, polovina se do vod a půdy vrací. Z vylovených ryb rovněž polovina obsahuje víc než povolený limit škodlivé substance. Přibývá postižené flory, fauny a lidí.

Mnohde dochází k rozhazování fondů, ale pouhých osmdesát inspektorů má na starost dozor na území v rozsahu dvou milionů čtverečních mil. Rovněž takovému úsilí neprospěla pozemková reforma, přidělování půdy bezzemkům, kteří si pak svůj majetek na úkor přírody rozšiřují. Komise Kongresu došla k závěru, že se tak každý rok ztratí 22.393 čtverečních mil dešťového pralesa, což je víc než dvě třetiny plochy České republiky. A zákonodárství se záměrem tomu všemu bránit je vesměs bezzubé.

BUDE POKRAČOVÁNO




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku