Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 3.2.2005
Svátek má Blažej




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Bylo za totality lépe?
 >BRAZÍLIE 7: K ústí Amazonky a dál podél břehu
 >EKOLOGIE: Víc katastrofických "studií" o globálním oteplování!
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Terminologie automobilového experta
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Policajti se rozlejzají a množí
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (9)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Bohužel až moc zvědaví Češi
 >NÁZOR: Bezradnost české vlády ve vztahu k ČLR
 >PSÍ PŘÍHODY: Setkání s maskovaným fantomem
 >EVROPA: Evropští inženýři, jak jsem je poznal (1)
 >GLOSA: S rukou v kapse
 >CHTIP: Trocha srandy 2
 >PENÍZE.CZ: Že by deregulace nájmu nebyla potřeba?
 >USA: Inaugurační projev prezidenta George W. Bushe - 2005
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 2: 1919 až 1937)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
3.2. BRAZÍLIE 7: K ústí Amazonky a dál podél břehu
Ota Ulč

Jak se po tak velké zemi pohybovat? Kontinent lze komplikovaně překřížit, zdolat autobusem, částečně i vlakem a lodí. Po seznámení s kvalitou jak silnic, tak řidičů, jsem alternativu jízdy za volantem na dlouhé vzdálenosti vyloučil. Budování silnic pokračuje, stejně jako opačný proces, když se jich znovu zmocňuje a požírá džungle. A leckterý kritik se beztoho posmívá, že mnohde jde jen o nákladný projekt spojit mokrou poušť se suchou pouští. Navíc nejsem natolik zdatně jazykově vybavený a též postrádám dost trpělivosti potýkat se s nepředvídanými zádrhely, k nimž pak beztoho nevyhnutelně dojde. Zbývají tedy letadla, cestu přerušit, vystoupit v tom kterém místě a pustit se do inspekce okolí některým z pozemních dopravních prostředků. O brazilské letecké dopravě - tři celonárodní a řada regionálních společností - se lze dočíst nelichotivé soudy, charakteristické pro země Třetího světa: že jsou lajdácké, nespolehlivé, neochotné, nebezpečné. Takovou zkušenost jsem neměl. Vozil mě zejména Varig, na kvalitu jeho servisu dohlížel Swiss Air a výsledky jsem velebil.

Odlet z Manaus za totální tmy. Z okénka pod sebou tuším onu majestátní Amazonku, občas zablikalo světélko na plavidle. První zastávkou se stává Santarém, přístav, s jehož budováním začala skupina amerických Jižanů po prohrané občanské válce, ale příliš se jim tam nedařilo, tropické choroby je klátily. Teď je to ono takzvané sleepy backwater, ale nijak odpudivé místo. Tamější nemocnice se snaží léčit desítky zlatokopů , trpících již dřív zmíněným jedovatým dopadem rtuti v jejich práci.

Z Brazílie se získává zlato, diamanty, všelijaké drahokamy a polodrahokamy, pod povrchem na jednom místě dosud zůstává odhadovaných 18 miliard tun železné rudy a 600 milionů tun bauxitu na místě dalším. Horší je to s kvalitou povrchu, s příliš tenkou vrstvou prsti, v níž se toho pramálo urodí a dlouho netrvá, než se terén přemění v pouhé pastviny a případně i ve zcela bezperspektivní poušť.

Leckdo se již pustil do úsilí zdolat nepřízně přírody. Jednomu člověku se to málem podařilo, než ho uondala nepřízeň spíš politické povahy a on úsilí vzdal. Zde někde ve tmě pode mnou, kam se nedostanu, kam se údajně vůbec nesmí, americký miliardář Daniel K. Ludwig se pustil do projektu, zřejmě největšího, co si kdy jedinec předsevzal - projekt Jari (jméno to řeky, která se na mapách ale píše Jary) ve velikosti státu Connecticutu. Podivín bezdětný stařec, teď už nejspíš po smrti, jeho quijotická investice přišla na 180.000 dolarů - den co den, po dobu čtrnácti let. Utratil víc než miliardu dolarů. Vybudoval tisíce kilometrů silnic, železnici, přístav, přistávací plochy, nemocnici, školu, své hlavní město Monte Dourado, adresu 30.000 novousedlíků.

Amazonský prales neničil, ale naopak v nezalesněném terénu sázel filipínské eukalypty a karibské borovice, které by pak zpracovala obrovitá , sedmnáct poschodí vysoká papírna, vyrobená v Japonsku a z takové dálky pak transportovaná.

Investor Ludwig byl zřejmě obtížný tvor, v průměru dvakrát do roka vyměnil všechny ředitele projektu a navíc mu brazilská vláda začala házet klacky pod nohy. Přibývaly politické tlaky, šířily se pověsti, že se pokouší o vytvoření separátního státu, nového národa, drženého jako v nějakém koncentráku. Patrioté, nacionalisté zvedali hlasy. Stokrát nic umořilo osla (třetí zákon dialektiky dle Stalina o narůstající kvantitě a její přeměně v novou kvalitu), cizáckému pionýrovi došla trpělivost, na další počínání se vykašlal a celého velenákladného projektu se zbavil. Dvacet sedm brazilských společností to převzalo, se závazkem Ludwigovu výzkumnému ústavu rakoviny ve Švýcarsku platit dividendy po dobu 35 roků. Bývalý záměr Jari tady teď někde pod námi, co z toho asi teď je?

Konečně svítá, blížíme se k rozsáhlému ústí Amazonky, k Belému, hlavnímu městu státu Pará. Se zajímavým centrem a nepochybnými známkami přibývající ošuntělosti. V roce 1616, čili ještě před vypuknutím Třicetileté války, tam Portugalci vystavěli tvrz. Chtěli zabránit Angličanům, Francouzům, Španělům a Holanďanům, aby jejich lodi vplouvaly do Amazonky proti proudu a pak se domáhaly vlastnických práv k takovému území. Jezuité zde jakož i jinde se snažili zachraňovat Indiány. Větry, vichry, mořské proudy odřízly tento přístav od zbytku kolonie, zobtížnily či zcela znemožňovaly kontakt se Salvadorem, tehdejším hlavním městem kolonie. Cesta do Evropy, do Lisabonu, tehdy byla kratší, trvala jen šest týdnů.

V Belému byl honorárním konzulem Jihoafrické republiky náš krajan José Sláma z Holice. Vlastnil obchod se sportovním zbožím a mému příteli Vladimírovi, hostujícímu profesoru geologie na tamější univerzitě, prodal zbraň se slovy "Pane doktore, tenhle revolver se vám bude krásně hodit, s tím můžete i do divadla." Belém je jedním z nejdeštivějších míst na světě. Jak asi ovlivňuje náladu při delším pobytu? Vladimír tam působil jako pedagog dva roky. Leckde působil - kutal zlato na Nové Guineji, na lodičce sám plul v Pacifiku na ostrov Norfolk, bádal a mrznul na severu v kanadském Quebecu a teď se natrvalo usadil v jihočeské Třeboni.

Teď z této mokré zeleně se podíváme jižním směrem podél pobřeží na tři města. Nejsevernější je Sao Luís, to jediné v zemi, které založili Francouzové ( a pojmenovali k poctě krále Ludvíka XIII.). Brzo je ale Portugalci vypudili. Město si zachovalo koloniální šarm, je příjemné projít si ho pěšky.

Jen co jsme vzlétli, zeleň zmizela, nastal suchopár, pouštní hněď, připomnělo mi to někdejší zkušenost na letadélku jen spolu s pilotem nad vnitrozemím Austrálie. Brazilský terén jménem sertao, vyprahlý, bezútěšný: v zázemí ubývá vláhy, přibývá úhoru a mizerie . Chudičká to končina velikosti Francie, Italie, Španělska a Portugalska dohromady. Takové to tam už je šest tisíc let, tvrdí archeologové. Lidé pěstují kaktusy, jimiž krmí dosud přežívající dobytek. Tamější výdělek dosahuje jen jednu třetinu národního průměru. Při příjezdu policejní patroly postřikují vozidla přípravky proti moskytům.

A zcela nejchudším v zemi je stát Ceará, před dvaceti, třiceti lety každým odepisovaný jako beznadějný případ, odsouzený na věky. Leč došlo ke změně, blížící se zázraku. Nová vláda ve státě, mimořádně schopný, poctivý a populární guvernér Gomes, jemuž se podařilo snížit dětskou úmrtnost na třetinu, teď dosahují rekordní hospodářský růst. Na něm se značnou měrou podílí jedno v minulosti přehlížené, pomíjené plus - totiž nádherné pláže, stovky kilometrů. Rozjel se turismus, z Evropy přibývá přímých letů a přiláká víc návštěvníků než Rio de Janeiro. Dvoumilionové hlavní město Fortaleza. se stalo po Riu tím největším módním centrem. Stalo se módou natáčet filmy a televizní seriály v oněch donedávna přehlížených končinách. Množící se mrakodrapy, aspoň z . výše oblaků, již někomu připomínají floridské Miami.

A třetí zastávkou je Recife, kde hlavním zdrojem prosperity před stoletími býval cukr. Teď je hlavním městem státu Pernambuco, v Brazílii tím čtvrtým největším, rovněž s mrakodrapy a přímými non-stop lety z Evropy s přibývajícím množstvím zájemců. Je to komplikovaná metropole se značnými kontrasty mezi moderním a tradičním, mezi bohatstvím a chudobou. Enkláva historických domů, umělci, hudebníci, spisovatelé tam míří, rovněž do sesterského město či snad jen přeměstí Olinda, pár kilometrů na kopci. Plno vody a mostů, Recife se rádo charakterizuje jako "Benátky Brazílie". Nemá však onu bohatou afro-brazilskou kulturu Salvadoru, města ještě jižnějším směrem, kde už jsme byli, takže ho pomineme, stejně jako Rio, kde jsme začali.

Míříme teď k úplně nejjižnějšímu konci země, tam kde naprostá většina obyvatel - odhadovaných 85 procent - má evropské kořeny. Zejména Italové a Němci. Německý konzulát v Porto Alegre odhaduje, že tři a půl milionu teutonských potomků žije v tamějších třech státech. Třeba ve státě Santa Catarina, velikosti Rakouska, je vyprávění o problémech amazonského pralesa vyprávěním z jiného světa. Největším zahraničním obchodním partnerem je Německo, do čtvrtmilionového města Blumenau na Oktoberfest přijel tehdejší kancléř Helmut Kohl.

Kdysi jsem psal o konceptu rozbitých hodinek. Že odchodem z původního prostředí se nám čas zastaví a opuštěné prostředí dovedeme chápat jen částečně, odvozeně. Připomněl jsem si zkušenost z Jižní Austrálie, kde ve vinařské oblasti údolí Barossa s porouchanými hodinkami žijí potomci německých protestantských usedlíků z devatenáctého století. V brazilském Nuevo Hamburgo mnohým se čas rovněž zastavil. Zpívají a tančí jako před sto lety. I někteří domorodci, kteří se v Brazílii už narodili, mluví výlučně německy. Německé univerzity posílají vědce hloubat o této zakonzervované živé řeči devatenáctého století. Rovněž ale roste počet Brazilčanů, shánějících rodné listy svých předků, aby mohli kvalifikovat na udělení německého občanství a tím i na přesun zpátečním směrem do Evropy.

Nejvyšší životní standard v zemi mají tito nezřídka modroocí blonďáci a není v jejich zájmu, aby jim ho ničili přivandrovalci z chudobného severovýchodu. Na autobusovém nádraží v Blumenau každých patnáct minut je slyšet varovné oznámení, že už je tam plno. Patroly se snaží přimět zájemce k okamžitému návratu - i cestu zpět jim zaplatí. Kontroly na silnicích blokují průnik vozů s nevítaným nákladem.

Nejradikálněji se angažují zastánci hnutí secesionistů, bažících po odtrhnutí od Brazílie a z oněch tří jižních prosperujících států vytvořit separátní suverénní útvar Republic of the Pampas, takto anglicky (čerpám z The New York Times, 12.5.1993). Byl by to stát rozsahu Francie, s 22 miliony obyvatel. Hnutí už se těší podpoře třetiny veřejnosti, znechucené výdaji, jimiž musí podporovat vzdálené končiny jako je Amazonie. Vůdcem tohoto hnutí za nezávislost je muž jménem Marx. Irton Marx, zatracovaný jako údajný rasista. Centrální vláda mu ovšem nepřeje. Naopak poukazuje na neblahý precedent historie španělské latinské Ameriky, rozdrobené na přemnoho nepříliš harmonických států. Zatímco portugalské dědictví je jen jedno a většina Brazílie si ho tak chce dál podržet.

BUDE POKRAČOVÁNO


Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku