Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 2.2.2005
Svátek má Nela / Hromnice




  Výběr z vydání
 >USA: Inaugurační projev prezidenta George W. Bushe - 2005
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 2: 1919 až 1937)
 >EVROPA: Legislativní proces podle Evropské ústavy
 >POLITIKA: Konec liberálů v Čechách lze odvrátit jen spoluprací
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlý sen neboli Hledání dokladů
 >GLOSA: Teplo, teplíčko
 >DOPRAVA: Jak jsem se (ne)popral na Barrandovkém mostě
 >PSÍ PŘÍHODY: Nepozorný Bart
 >CHTIP: Who is Hu?
 >POVÍDKA: Krtinec
 >ZPRÁVA: Fond "Připomínka a budoucnost" rozšiřuje nadační činnost
 >PENÍZE.CZ: Konec ičařů v ČR, nebo mnoho povyku pro nic?
 >POLITIKA: Stejně všechno bylo jinak
 >BRAZÍLIE 6: Amazonie, její mohutnost a ubývání
 >MÉDIA: Televize hledá SuperSpermii

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Doprava  
 
2.2. DOPRAVA: Jak jsem se (ne)popral na Barrandovkém mostě
Václav Husák

Už je to tady zase: Popral bych se!!! A navíc s obrovskou chutí. Ještě neuplynulo ani pouhých 40 let od mého posledního fyzického střetu s opilcem na taneční zábavě, a já už bych se zase pral. Jsem prostě násilník.

A přitom téměř o nic nešlo. Jen jsem jel v poslední lednový den pozdě odpoledne svým osobním autem po pražské Jižní spojce směrem k Barrandovskému mostu. Jako vždy v této denní době na ní byl velmi silný provoz. Všechny tři pruhy komunikace byly zaplněny, byť její levý pruh nebyl stále tím nejrychlejším. Protože jsem jel na Smíchov, zařadil jsem se právě do něj, protože jen on, jako jediný, o pár set metrů níže na Barrandovském mostě jízdu tímto směrem umožňuje.

K mostu jsme k mému příjemnému překvapení směřovali vcelku plynule a svižně a já jsem si jen udržoval přiměřený odstup od vozidla jedoucího přede mnou, které si zase udržovalo bezpečný odstup od vozidla jedoucího před ním … atd, atd, atd.

Ale kde se vzal, tu se vzal, najednou se maximálně dva metry za mne zavěsil řidič bílé služební Fabie se spolujezdkyní. Nejdříve mne několikrát „prorentgenoval“ dálkovými světly a když jsem na to nereagoval, protože dopravní situace nenabízela žádnou možnost pozitivního řešení, rozhodl se pro akci.

Razantně se prodral vpravo do středního pruhu, využil chvíle, kdy se jeho pruh chvilku pohyboval rychleji, a dostal se ve vedlejším pruhu o několik metrů přede mne. Najednou, bez vyhození blinkru, rychle vybočil vlevo přede mne … a prudce přibrzdil. Oba jsme měli kliku, že jsem do něj nenarazil. (Ještě štěstí, že jsem měl za sebou dobrého řidiče, který si také ode mne udržoval správný bezpečný odstup, jinak by byl v mém kufru on.)

Silně rozzuřen jsem agresorovi zahrozil do zpětného zrcátka a on se, opět bez jakékoli směrové signalizace, bleskově vrátil do středního pruhu. Ten však právě zpomalil. Když jsem byl na úrovni jeho vozu řidič opět prudce přidal a zopakoval před chvílí popsaný manévr. Celkem třikrát za sebou.

To mne rozzuřilo doběla. Jsem sice již starší člověk, ale stále aktivní sportovec. Měřím 185 centimetrů a vážím přes devadesát kilo. Vím, že bych se při žádné rvačce, kterou však jako řešení problémů z duše nenávidím, nemusel o sebe bát. Ale teď jsem se chtěl poprat. Moc!!! Moje nejsladší představa v té chvíli byla, jak ho na světlech před mostem vytáhnu z auta ven a jak mu ji ubalím. Začal jsem se na to přímo těšit.

Semafory před Barrandovským mostem mne ještě nikdy nezklamaly. Vždy jsem tam byl nucen zastavit. A tehdy přijde má chvíle mstitele!

Již jsme před světly zpomalovali, a tak jsem si odepnul bezpečnostní pás, abych to vše na červenou stihnul. Sice jsem si uvědomoval, že nakonec to budu já, kdo bude za fyzické napadení odsouzen, ale představa nařezání blbci ohrožujícímu životy ostatních motoristů pro mne byla nesmírně příjemná. V tu chvíli jsem pochopil motiv „pachatele“ ze zprávy v „Černé kronice“, která popisovala, jak nějaký řidič jinému automobilistovi otevřel okénko montážním klíčem a pak ho fyzicky napadl. A já debil nemám po ruce nic tvrdého. Jen na zadním sedadle ležící včerejší rohlík. Ale tím asi okénko nerozbiju?

Chcete vědět, jak to dopadlo? No, měl jsem štěstí. Semafor nás bez zastavení propustil dál a můj úhlavní nepřítel odbočil vpravo. Ale na další případné setkání už jsem lépe připraven. Pod sedačkou teď vozím již tři neděle starou bagetu. Jen počkej, ty hajzle!!!

Rozzuřený Václav Husák


Další články tohoto autora:
Václav Husák

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku