Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 2.2.2005
Svátek má Nela / Hromnice




  Výběr z vydání
 >USA: Inaugurační projev prezidenta George W. Bushe - 2005
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 2: 1919 až 1937)
 >EVROPA: Legislativní proces podle Evropské ústavy
 >POLITIKA: Konec liberálů v Čechách lze odvrátit jen spoluprací
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlý sen neboli Hledání dokladů
 >GLOSA: Teplo, teplíčko
 >DOPRAVA: Jak jsem se (ne)popral na Barrandovkém mostě
 >PSÍ PŘÍHODY: Nepozorný Bart
 >CHTIP: Who is Hu?
 >POVÍDKA: Krtinec
 >ZPRÁVA: Fond "Připomínka a budoucnost" rozšiřuje nadační činnost
 >PENÍZE.CZ: Konec ičařů v ČR, nebo mnoho povyku pro nic?
 >POLITIKA: Stejně všechno bylo jinak
 >BRAZÍLIE 6: Amazonie, její mohutnost a ubývání
 >MÉDIA: Televize hledá SuperSpermii

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
2.2. EVROPA: Legislativní proces podle Evropské ústavy
Jaroslav Kalenda

Je všeobecně uznávanou skutečností, že tzv. evropská ústava je rozsáhlý, pro většinu občanů obtížně srozumitelný dokument. Nelze proto předpokládat, že by se většina občanů před referendem o schválení takovéhoto dokumentu s ním podrobně seznámila. Rozhodování v referendu bude tudíž probíhat především pod vlivem nejrůznějších povrchních propagačních kampaní. Považuji proto za účelnější předkládat veřejnosti stručnější a srozumitelněji podaný výklad rozhodujících částí Ústavy EU. Tento článek se o takovýto přístup pokouší v oblasti tvorby evropských zákonů.

Principy legislativního procesu Unie

- Zákony EÚ jsou nadřazeny zákonům členských států (čl. I-6 Ústavy EU)
- Členské státy:
a) Musí přijímat zákony "prováděcí" k zabezpečení evropského komunitárního práva,
b) mohou přijímat zákony "vlastní" v oblastech, ve kterých to ještě bruselská administrativa nestihla, nebo jsou pokládané za nepodstatné z hlediska fungování Unie (oblast tzv. "Sdílených pravomocí"). Tyto zákony však nesmí být v rozporu s politikami a cíly EU.

- Legislativní proces v EU probíhá především (vynechávám zvláštní ustanovení) dvěma způsoby, podle toho, zda předmět zákona je nebo není ve výlučné pravomoci EU. V obou případech mají zákonodárnou iniciativu tito navrhovatelé:

a) Evropská komise
b) Skupina členských států
c) Soudní dvůr
d) Evropská centrální banka
e) Evropská investiční banka

Evropský parlament, Evropská rada, Rada ministrů, ani nikdo jiný tuto pravomoc . nemají.
- Navržené zákony schvaluje v obou případech prostou většinou Evropský parlament (s naší 2,7% účastí) a kvalifikovanou většinou rada ministrů
- Kvalifikovanou většinou v radě ministrů je 55% vážených hlasů (s naší účastí 12 hlasů z celkového počtu 321, tj. 3,73%) od nejméně 15 členů rady zastupujících 65% obyvatel EU (náš podíl 2,24%)
- Pouze v některých případech je pro schválení požadován jednomyslný souhlas. Ústava však tyto případy oproti současně platným podmínkám výrazně omezuje, naopak ponechává si prostor pro další rozšíření svých pravomocí (čl. I-18 Doložka flexibility)

V případě, že předmět zákona není ve výlučné pravomoci EU, vstupuje do legislativního procesu, mezi návrh zákona a jeho schvalování, jednání podle zásad subsidiarity.
- Jednání podle zásad subsidiarity probíhá takto:
a) Navrhovatel předloží návrh zákona parlamentům členských zemí.
b) Každá členská země má přidělené dva hlasy (dvě komory parlamentu), kterými se v termínu do šesti týdnů vyjádří zda s návrhem souhlasí.
c) Pokud alespoň třetina těchto hlasů (tj. 9 zemí) návrh zákona zpochybní či odmítne, navrhovatel vyjádření přezkoumá a rozhodne, že návrh zachová, změní nebo jej odvolá. Svoje rozhodnutí zdůvodní.

Z předchozího je zřejmé, že zásady subsidiarity neznamenají společné rozhodování, jak je často prezentováno, neboť národní parlamenty mohou návrhy zákonů pouze nezávazně připomínkovat, bez možnosti o nich rozhodovat. Konečný návrh zákona je vždy v kompetenci navrhovatele.

Kdo v Unii skutečně legislativně rozhoduje

Ve fázi návrhů zákona je to jednoznačně Evropská komise neboť pro schvalování návrhů ostatních navrhovatelů jsou stanovena tvrdší kritéria kvalifikované většiny rady ministrů.
Ve fázi schvalování rozhoduje parlament a rada ministrů. V parlamentu je vliv jednotlivých států poněkud potlačen, neboť zde hrají větší roli parlamentní frakce. Jiná je situace při rozhodování rady ministrů, neboť zde jsou hlasy soustředěny do rukou zástupců vlád jednotlivých zemí. Jednotliví zástupci disponují rozdílnou vahou svých hlasů, stanovených v "Protokolu o přechodných ustanoveních, týkajících se orgánů a instituci Unie", který je součástí Ústavy EU.

Pro snadnější posouzení toho jaký vliv mají v rozhodování jednotlivé členské státy, v závislosti na své velikosti, rozdělme si je do kategorií podle počtu obyvatel:
a) malé (do 8 mil. obyvatel), zahrnují 12 států Unie,
b) střední (od 8 mil do 16 mil. obyvatel) zahrnují 7 států včetně ČR,
c) velké (přes 16 mil. obyvatel), kterých je 6.

Z počtů přidělené váhy hlasů a počtů obyvatel je zřejmé, že ani společné rozhodnutí 19 malých a středních států nestačí na přijetí zákona, neboť nesplní kriterium počtu obyvatel. Naopak pro zablokování přijetí zákona musí podle kriteria počtu států proti hlasovat nejméně 11 z 25 států. Rozhodující je zde vůle vlád velkých států. Splnění kriterií 55% hlasů a 65% obyvatel pro schválení zákona pro ně není problém. Naopak k zablokování přijetí zákona podle kriteria 65% obyvatel stačí rozhodnutí 3 velkých států. Zvlášť výrazně se zde projevuje spolupráce Německa a Francie, kterým pro zablokování přijetí zákona stačí získat pouze dva ze států střední velikosti.

Důsledky legislativního rozhodování Unie

Přijmutí Ústavy EU, s ohledem na čl. I-6 "Ústava a právo přijímané orgány Unie mají přednost před právem členských států" a institucionální rámec legislativy, předjímá nutnost zcela zásadní změny (přepracování) celé Ústavy ČR. Z legislativního procesu Unie, tak jak je definován v Ústavě EU vyplývá, že evropské zákony navrhuje jmenovaná Komise a schvalují zástupci vlád členských zemí Unie v Radě ministrů, což totálně degraduje úlohu národních parlamentů. Tím je zcela "postaven na hlavu" princip dělby pravomocí mezi mocí výkonnou a mocí zákonodárnou obsažený v Ústavě ČR, nehledě na to, že Unijní legislativa může přijmout i zákony, které jsou v přímém rozporu s Ústavou ČR..

Zásadní změna Ústavy ČR by nebyla nutná, kdyby čl. I-6 Ústavy EU byl např. doplněn slovy: "……pokud parlament členské země platnost konkrétního evropského zákona na svém území neodmítne", tedy jakési právo veta (či spíše právo nezúčastnit se). Tento přístup ctí i základní článek Ústavy EU, čl. I-5, který zní: "Unie ctí rovnost členských států před Ústavou a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech…" Navíc Ústava EU s takovýmto případem počítá. V článku I-44 Posílená spolupráce se píše: "2. Evropské rozhodnutí o povolení posílené spolupráce přijme Rada jako poslední prostředek, pokud shledá, že cílů této spolupráce nelze dosáhnout v přiměřené lhůtě Unií jako celku…."

Omlouvám se čtenářům za předchozí odstavec; je totiž zcela mimo realitu. Čas, kdy bylo možné o ústavě diskutovat či dávat pozměňující návrhy k jejímu textu je dávno pryč.. Vládní garnitura si v té době sama pro sebe vyhradila výlučné právo vyjadřovat se k návrhu Ústavy EU na jednání členských států k tomuto tématu a nepřipustila ani vyjádření parlamentu, natož pak občanů. Nyní nám Ústava EU není předkládána k diskusi či připomínkám, ale jako daný nezměnitelný dokument ke schválení, jemuž svým ANO v referendu máme dát "punc" demokratičnosti. Není proto divu, že opoziční strany vybízejí občany k zamítnutí ústavy v referendu, neboť je to jediná šance jak napravit její nedostatky.

Vzhledem k tomu, že i k malé změně Ústavy ČR je zapotřebí 2/3 (ústavní) většina v parlamentu, měla by pro případné referendum o Ústavě EU platit obdobná kritéria (minimálně 50% účast a 2/3 souhlas).

15. 1. 2005

Ing. Jaroslav Kalenda




Další články tohoto autora:
Jaroslav Kalenda

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku