Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 9.2.2005
Svátek má Apolena




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 5: 1945 až 1946 – vyhnání)
 >EVROPA: Jsme pro Evropskou ústavu
 >SVĚT: Trochu kluzká veselohra aneb OSN na konci provazu
 >GLOSA: Kde jsou naši notoričtí petenti?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vernisáž výstavy vynálezů Julese Verna v Klementinu
 >POLITIKA: Zákon s dvojím účinkem
 >EKONOMIKA: Hrůza z rovné sazby daně z příjmu
 >EKOLOGIE: Opravdu hrozí Evropě nová doba ledová?
 >PSÍ PŘÍHODY: Nespolehlivá noha
 >EVROPA: Evropští inženýři, jak jsem je poznal (3)
 >EKOLOGIE: Svatá válka za otrávená pole
 >PENÍZE: Neziskový sektor a jeho financování
 >MÉDIA: I muži jsou v reklamě zesměšňováni
 >HISTORIE: Rukopis královédvorský - poslední výzkum
 >PENÍZE.CZ: Přítel na zahraničním telefonu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
9.2. EVROPA: Evropští inženýři, jak jsem je poznal (3)
Václav Zaibert

Dokončení

3. Inženýři němečtí

Na rozdíl od předešlých jsem je poznal přímo v jejich doupatech, německých továrnách. Dostal jsem se k tomu příkazem. Tady je na místě vysvětlení a případný čtenář ať další odstavec přeskočí.

Když můj předchozí zaměstnavatel, zmíněná velká elektromontážní firma, získával certifikát jakosti ISO, dal si do stanov provádění technických přejímek u výrobců. Vedoucí pracovníci začali tedy jezdit do ciziny. Jednou takhle, po týdením pobytu i s manželkami, převzali v jedné švýcarské firmě několik tun vážící složité zařízení. Hned po přepravě na českou stavbu se zjistilo, že údaje na výrobním štítku neodpovídají specifikaci. Místní technik byl ujištěn, že je chybný výrobní štítek a zařízení se namontovalo. Při najetí se ukázalo, že výrobní štítek bude asi správný, zařízení šlo zpátky k výrobci a my platili strašlivé penále (příčina: špatně přepsaná specifikace na švýcarské straně a její potvrzení u nás). Příslušný vedoucí skončil někde na ministerstvu a mě začali posílat i do ciziny. Znamenalo to nafasovat a přečíst si příslušné normy a pak jet na dvoudenní otočku s někým z obchodního oddělení, dokonale ovládajícím jazyk.

Jako zákazník se toho člověk moc nedozví. Všude zdvořilost a úsměvy, každá připomínka je respektována a není třeba bát se podrazu. Na rozdíl od českých fabrik byla radost pozorovat Němce při práci. Vážní, soustředění, střídmých pohybů - jak se psalo kdysi, práce jim byla modlitbou. Smutnější bylo okolí jejich továren. Průmyslové zóny na okrajích měst z větší části opuštěné, samotné firmy, kde jsem byl hostem, zaujímaly často jen část bývalé rozlohy. Bavil jsem se o tom jednou celý večer s českým emigrantem, zkušebním technikem v jedné z divizí velké nadnárodní firmy. Obrovský areál ze sedmdesátých let na okraji velkoměsta byl vyklizen a opuštěn, v provozu zbyla poslední hala, po jejímž vyklizení se vše zbourá a postaví obchodně-zábavní centrum.

,Kam to všechno zmizelo?´

,To je na Ukrajině, tamto v Turecku, tohle v Indii a tadyto v Číně.´

,Co vývoj a konstrukce? Nemůžou přece pracovat bez spojení s dílnou.´

,Ty jsou zatím tady, dokud se to na východě nenaučí.´

,Kam šli ostatní zaměstnanci?´

,Pracují ve službách a tak.´

,To jim nevadí, že jim někdo vzal to, co jejich pradědové a otcové těžce vybudovali z ničeho, co vylepšovali sto, dvě stě let a v čem se vypracovali mezi nejlepší?´

,Takhle nikdo nemyslí a mladý stejně do fabriky nejdou. Je lepší dívat se dopředu.´

,Jak dlouho může přežít společnost nevytvářející hodnoty a žijící z jakýchsi nadnárodních bankovních operací?´

O Němce se nebojím. Nesl jsem nedávno jednomu z našich manažerů dokumentaci na jednání do ústředí pražské pobočky velké německé firmy. U stolu sedí šest lidí, čtyři Němci, můj šéf a já. Mluví se německy, šéf chvílemi tápe, já stěží rozumím. Hlavní Němec ostře klepe tužkou do stolu, dívá se tvrdě, upřeně a vyzývavě jako ve válečném filmu z padesátých let, každá věta končí štěknutím. Můj nadřízený se potí a koktá. Ostatní Němci jsou také tvrdí, ale přitom nějak slizcí a občas se dívají poťouchle. Jednání končí, loučíme se srdečným "auf wiedersehen" a vtom slyším, jak se tři poboční Němci domlouvají: "Tak kam dneska na voběd?" Snad aspoň ten hlavní byl pravý.

Zvykli už jsme si na to, že projekty na větší stavby jsou v němčině nebo v angličtině. Toho, kdo by mohl porovnat jejich úroveň a srozumitelnost z doby skoro nedávné s úrovní současnou, napadají různé otázky. To by ale bylo téma obšírné a související také s výběrovými řízeními a získáváním zakázek obecně.

4. Inženýři sovětští - jejich památce

Poznal jsem je trochu při projektování Mochovců a Temelína a ve světle pozdějších zkušeností byla spolupráce s nimi ideální.

Pisatel článku není inženýr a nemá nic proti Francii a Britům - zvlášť ne proti těm starým. Podobných příběhů by lidé z oboru mohli vyprávět hodně, ale nemluví se o tom ani se na to nemyslí. Dávno už to nejsou žertovné výjimky, ale denní zkušenost, mladými, znalými jazyků, braná jako samozřejmá norma chování. Trochu podobné věci vyprávěli naši vojáci ze západní fronty - letečtí mechanici a zbrojíři i tankisté a dělostřelci od Klapálka. Na jedné straně skvělé stroje jako spitfire, liberator nebo bofors, na druhé britští praktici s letitými zkušenostmi bez citu pro stroj a materiál, bez nápaditosti, intuice i větší iniciativy, vše doháněno plýtváním věcmi i lidskou silou. Nechápali to dost dobře oni, nechápe to ani pisatel. Ze svého postavení vidí jen tu méně lesklou, ale stále výraznější stranu skutečnosti a svým omezeným rozhledem nerozeznává hlubší smysl konání zdánlivě kontraproduktivního v různých jeho souvislostech. V reálném světě je ale směr vývoje zřejmý a cíl už takřka v dohledu. Vše, co tento vývoj brzdí, dá se považovat v konečném důsledku za škodlivé a bílý muž si lehá tak, jak si ustlal. Na rozdíl od většiny svých politických, intelektuálních, mediálních a uměleckých vůdců necítí se řadový montér nebo technik nijak nedostatečně v jeho dožívajícím světě.


Další články tohoto autora:
Václav Zaibert

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku