Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 5.2.2005
Svátek má Dobromila




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Problémem Česka není byt Stanislava Grosse!
 >INTERNET: Pozor!!!! Tento článek zkopíruj a pošli svým známým
 >POLITIKA: "Vrtěti psem" po česku
 >SPOLEČNOST: Jak si žijí u policie
 >MOBY DICK: Tajuplná volání do textárny
 >POVÍDKA: Na jedné lodi
 >FEJETON: Ježíšek odmítá říct, kdo mu půjčil na dárky
 >CHTIP: Jak je ta čeština nádherná...
 >MEJLEM: Vážená notářská komoro...
 >EKONOMIKA: Fed zvýšil úrokovou sazbu
 >POLITIKA: Grossovo ptydepe
 >USA: Jak vzniká Zpráva o stavu Unie
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 3: Rok 1938)
 >POLITIKA: New Labour – zatím jen sen
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - elektrická hračka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
5.2. POVÍDKA: Na jedné lodi
Miloslav Pouzar

„Pane řediteli, posaďte se prosím“ procedil jsem mezi zuby. Více než stodvacetikilový habán stál ve dně mého zánovního Orinoka a s opravdovým zaujetím se rozhlížel po kraji. Bolelo mě to víc, než kdyby mi pobíhal po břiše v tretrách.

„Proč tak formálně, mladíku?“ pronesl Baruščin velký šéf ihned poté, co se pomocí dvou nejistých přešlápnutí obrátil tváří ke mně. „Já jsem Jarda“ představil se. Tón jeho hlasu i gesto, jímž mi nabízel svou pravici přímo vybízely ke koktavé odpovědi „Jaká čest pro mě… sire… Promiňte….Netroufám si…..“

„Sednout“ zařval jsem místo toho z plných plic a naivně doufal, že mé zvolání zní víc jako nekompromisní rozkaz, než jako zoufalý nářek raněného zvířete. Odpovědí mi byl nechápavý výraz ředitelovy tváře a výsměšné „….dnout, …nout,…..out“, kterým ozvěna sídlící v okolních lesích parodovala můj hlas. „Když zůstanete ještě chvíli stát,…Jardo, případně, když ještě několikrát přešlápnete, je velká naděje, že se vám povede prorvat dno lodi. To sice podstatně sníží pravděpodobnost Vašeho utonutí, ale život vám to moc neprodlouží, jelikož Vás hned potom umlátím pádlem. Rozumíte?“ Byl jsem docela hrdý na to, jak koňskou dávku strychninu dokážu nacpat do tak krátkého projevu. Zároveň jsem si ale začal trochu dělat starosti s výrazným rozdílem našich váhových kategorií. K boji na život a na smrt však zatím nedošlo. Pan Jaroslav se totiž v příští vteřině zřítil na sedačku. Neustál to, jak prudce jsem odrazil od břehu. Nečekanou změnu postavení doprovodil překvapeným heknutím a ještě než poskládal své objemné tělo čelem po proudu, stihl mě zpražit zlým pohledem. Komentáře se k mé radosti dokázal zdržet. Proces slaďování posádky tím překonal svou rozpačitou úvodní fázi a dostal se až do bodu, ve kterém bylo nutné jasně vymezit kompetence. Toho jsem se popravdě trochu obával, jelikož jsem si nebyl jist do jaké míry bude pan ředitel ochoten akceptovat velení vousatého holobrádka, který mu právě udělal modřinu na zadku. Jenže voda tekla a času kvapem ubývalo. Nezbylo mi tedy, než se do toho vrhnout po hlavě.

„Béďa už vám říkal, že na lodi velí zadák“ zaštítil jsem se pokrytecky autoritou admirála našeho vodáckého kurzu pro Baruščiny spolupracovníky a jejího manžela v jedné osobě. „A to jsem já!“ dodal jsem. Obvykle sice nekladu na výslovnost osobních zájmen takový důraz, jenže tady šlo o život. „Vy musíte vždycky jen udělat, co Vám řeknu“ pokračoval jsem nástinem svých představ. „Okamžitě, přesně a bez přemýšlení. Diskuse je sice možná, ale až po doplutí, v hospodě. Je Vám to jasný?“ Říká se sice, že mlčení znamená souhlas, ale mě se v tu chvíli zdálo, že pan ředitel mlčí víc vzdorovitě a výhružně, než že by mi mlčky přitakával. To nebylo dobré. Nejen, že jsem měl na háčku o třicet kilo těžšího chlapa bez špetky zkušeností v momentě, kdy nás od první peřeje dělilo pár set metrů, ale ten chlap byl navíc vzpurný a momentálně hluboce uražený.

„Kdybyste nedej bože vypadnul v peřeji z lodi, pane řediteli, tak se snažte plavat na zádech s nohama po proudu“ udělil jsem svému spolujezdci poslední radu. „To abyste si nerozpáral břicho o šutry, případně abyste si o ně neroztříštil lebku“ dodal jsem na vysvětlenou. Doufal jsem, že se můj pokyn bude zdát panu řediteli natolik logický a smysluplný, aby se jím řídil i přesto, že ten pokyn dostal ode mě. „Snažte se tak vydržet, dokud pro Vás někdo neskočí, nebo dokud Vám někdo nehodí házečku“ řekl jsem ještě. Pak už zbyl čas jen na jeden nádech a na silný záběr, který nás přenesl přes první zabalák.

„To vůbec nebylo špatný“ ocenil jsem v tišince pod peřejí výkon pana ředitele. „Na začátečníka“ zařadil jsem z bezpečnostních důvodů pojistku proti přefouknutí. „Jen Vás ještě musím naučit řídící záběry. Obraťte se prosím tak, abyste na mě viděl“ pokusil jsem se o žádací tón - vzhledem k výsledku asi úspěšně. Pan ředitel mě poslechl a přes rameno začal sledovat první lekci vodáckého rychlokurzu. „ Takže - tohle je přitažení“ provázel jsem svou ukázku poučným komentářem. „Všimněte si, kam se stáčí záď lodi. A tohle je takzvané odkopnutí. A tomuhle se zase říká kontra“ pokračoval jsem ve výkladu. „Zkuste si to.“ Pan ředitel si to doopravdy zkusil. S nečekanou razancí zarazil pádlo do štěrkovitého dna vedle přídě a vší silou se k němu přitáhl. Spodek lodi se v tom okamžiku proměnil v levobok a já byl tak proti své vůli přinucen opustit palubu. Hra na torpédo může být zábavná – ovšem za předpokladu, že je dost vody a ta voda má navíc rozumnou teplotu. Jinak to strašně bolí a studí zároveň. Hned jak se mi podařilo postavit na nohy mou zmáčenou a potlučenou kostru, začal jsem se rozhlížet po svém háčkovi. K mému nesmírnému údivu ani nelapal andělíčky v nedaleké tůni ani neodplouval do vzdálené přehrady, ale pokojně si hověl v lodi, která byla zakleslá v pobřežním houští jen pár metrů ode mě. To, že měl pan ředitel v klíně položené pádlo, byla sladká třešinka na dortu. A to, že na mě radostně mával lahví s rumem se dalo považovat za úkaz z říše pohádek.

„Kámen“ pronesl pan ředitel hlasem čínského filosofa. Protože mi jeho rozlehlá osobnost účinně bránila ve výhledu, přitáhl jsem. Špice lodi se stočila mírně doleva a já tak mohl na vlastní oči spatřit blížící se pohromu. Pár metrů po proudu se řečiště zužovalo na polovinu původní šířky a vprostřed pěnivého proudu tam trčel z vody balvan jako stodola. „Soutěska před Krvavým esem“ blesklo mi hlavou. „Kurňa! Jak jsme to jeli vloni?“ proséval jsem v rychlosti útržky vzpomínek přes řídké síto své děravé paměti. Když jsem ani po dvou záběrech nenašel v archívu uvnitř lebky nic, co by se dalo použít, rozhodl jsem se improvizovat. „Levá“ houknul jsem směrem k přídi a pustil se do zalamování. „Pořádně hrábněte“ zavelel jsem. „Dopr...! Dopředu!“ reagoval jsem pak vztekle na háčkovo prudké přitažení. Ale už bylo pozdě. Loď narazila levým bokem na šutr a mohutný tlak vody ji začal postupně deformovat. „Ven“ štěkl jsem povel, který jediný mohl spasit mučené plavidlo. Ani to moc nešplouchlo, když pan ředitel zmizel v přívalu bílé pěny. Odlehčená příď si radostně poskočila a já se řítil pozadu dolů soutěskou. Mezera mezi skalami byla moc úzká na to, aby se v ní daly udělat hodiny. Naštěstí byla i hodně krátká, takže mě myšlenka na podobný manévr ani nestačila nenapadnout. V tišině pod soutěskou jsem přirazil ke břehu a zrakem zapátral po svém bývalém spolujezdci. Ten ležel na zádech ve vodě; nohy vytrčené před sebe jak jsem mu poradil a jen doutník v ústech mu chyběl, aby mohl tento způsob léta prohlásit poněkud nešťastným. Bohužel se však nerochnil uprostřed krokovarské plovárny na tiché říčce Orši a nejmenoval se Antonín Dúra. Voda alpského Erbsu odnášela pana ředitele Jardu k hrdlu peřeje zvané Krvavé eso a on se vůbec nebránil. Stoicky se podrobil vůli silnějšího živlu a starost o svou záchranu přenechal na lidech ze svého nejbližšího okolí. A protože jediným člověkem široko daleko jsem byl já, nezbylo mi, než se po vytažení lodi na skalnatý břeh a neúspěšném pokusu o rozmotání házečky vrhnout do vln osobně. Skok, tři rychlá tempa a už jsem byl na dosah od laxního plaváčka. „Plavte ke břehu“ vyzval jsem ho a předpokládal, že u něj co nejdřív zaznamenám alespoň trochu znatelné projevy pudu sebezáchovy. Nezaznamenal. On jen dál splýval v poloze na znak a trochu nervózně se usmíval. Prudkými údery dlaní do ředitelova boku mířenými těsně pod spodní část plovací vesty jsem začal jeho tělo postrkovat směrem ke břehu. Doufal jsem, že se mi ho podaří touto bolestivou procedurou probrat k životu, nebo dostat z vody dřív než nás Krvavý eso vcucne a pořádně si na nás smlsne. Málem to vyšlo. Silný proud vody nasávané peřejí mi podtrhl nohy asi půl metru od břehu. Stačil jsem ještě naposledy rukou praštit do pana ředitele a začal se v duchu chystal na intimní kontakt s vražedným tobogánem. Musím na záda, blesklo mi ještě hlavou. Nestíhám, uvědomil jsem si vzápětí. Nato jsem se vznesl z vody a praštil s sebou o pobřežní skalisko. Cítil jsem se jako aljašský losos těsně před tím, než ho poobědvá medvěd grizzli. Ale jen pár vteřin. Pak mi Béďa – můj zachránce podal flašku s gruziňákem a všechen můj úlek se rozpustil hned v prvním doušku lahodného životabudiče.

„Co ste to tam prosím vás v tý vodě prováděli“ zeptal se Béďa s nelíčeným údivem vzápětí poté, co se ujistil, že naše tělesné schránky neutrpěly žádné závažnější poškození.

„Coby“ opáčil jsem. „Tady pan ředitel chtěl zjistit jak moc mi záleží na jeho životě a taky si chtěl prověřit moje záchranářský kvality, než se se mnou pustí do sjíždění něčeho obtížnějšího. “

„Kdo mi řek’, abych ležel ve vodě s nohama před sebou dokud mě někdo nevytáhne“ reagoval pan ředitel na moji jízlivost.

„Já říkal v peřeji, ne v tišině před peřejí“ odpověděl jsem protiúderem. „A navíc bych od někoho jako vy očekával vlastní smysluplnou iniciativu, zvlášť když mu hrozí, to co hrozilo Vám.“ provedl jsem další výpad.

„Kdybych měl zadáka, kterej umí poznat nejlepší cestu a když už to neumí, tak si alespoň nechá poradit, nemusel bych přemejšlet, jak se zachraňovat“ kryl se protivník.

„Kdybych já měl háčka, kterej zabírá jak mu řeknu, místo aby si hrál na vodáckýho mistra světa, tak jsme se tady taky nemuseli takhle dohadovat“ zasyčel jsem. Silná chuť na tabák, kterou jsem náhle pocítil, byla jen jedním z mnoha průvodních znaků toho, jak jsem postupně přicházel i o poslední chabé zbytky sebekontroly.

„Mladej, znám tě jen pár hodin, ale jedno je mi jasný už teď. Nemáš buňky ani na to, abys kohokoli cokoli učil, ani na to abys cokoli nebo kohokoli řídil. Možná, žes’ tudy už někdy dřív na lodi projel, ale vzhledem k tvým schopnostem, jak jsem je stačil poznat, to bylo spíš dílo náhody a zručnosti tvýho parťáka, než nějaká tvoje zásluha.“ Tak tuhle urážku bylo možné smýt opravdu jen čerstvou krví. A to doslova.

„Tak víte co pane ředili“ zaburácel jsem hlasem arktického orkánu. „Vyměníme si místa. Jsem zvědav jestli se v Krvavým esu osvědčí vaše letité vůdcovské schopnosti lépe, než moje pedagogicko-kormidelnická neschopnost.“

„Dobrá“ řekl pan Jarda tak rozhodně až mě zamrazilo.

„Chudák Baruška“ napadlo mě. „Buď přijde o místo, nebo o šéfa. Ale co já s tím. Na tomhle safari jsem jenom špatně placený průvodce a navíc – já riskuju taky a to něco mnohem cennějšího než ona. Já riskuju svůj skoro novej matroš.“

První jel Béďa na kajaku. Projel čistě. Následovala pálava s Baruškou na kormidle a paní ředitelovou na háčku. Nabraly tolik, že to už víc ani nešlo, ale ustály to. A už jsme byli na řadě my. Na ředitelův příkaz jsem začal zabírat dopředu a u toho jsem zůstal až do samého konce, neboť z kapitánského můstku už žádný další příkaz ohledně techniky záběrů nepřišel. K mému nesmírnému údivu mířila i přesto příď naší lodi přímo k ústí Krvavého esa. Nečekal jsem, že bude Béďův zadácký rychlokurz pořádaný speciálně pro pana ředitele tak výrazně úspěšný. Pak to s námi hodilo doprava, doleva a zase doprava, následoval náklon, který už už hrozil pokračováním až za mrtvý bod, poté naštěstí návrat do původní polohy, chvíle drhnutí a nakonec šplouchnutím doprovázený skok doprostřed tůně pod peřejí. Za mými zády se ozvalo úsečné „Jo!“ Udivené „Tý jo“ se zase vydralo ze mě. Dalšími body programu byli jásot spřátelených posádek, plácání po zádech, kolování lahve s občerstvením a téměř všeobecně veselí.

Seděl jsem na bobku, pozoroval žhnoucí konec cigára a poslouchal hudbu Erbsu plynoucího u mých nohou.

„Co Ti je?“ ozvalo se ze tmy za mými zády. Otočil jsem se za hlasem. Béďa.

„Nic, jen nemůžu vystát rozpínající se ego pana ředitele.“

„Buď rád, že je rád. Od toho jsme přece tady.“

„Jenže on je rád na můj účet a to mě štve. A štve mě to i přesto, že jsem si o to dost snaživě koledoval.“ dopustil jsem se se sebezapřením sebekritiky. „Hele, jak to moh‘ sjet?“ přiznal jsem se v otázce k tomu, co mě nejvíc žralo.

„Jak – prostě má talent, skvělýho učitele…..“

„Chceš snad říct, že je lepší než já?“ zeptal jsem se výhružně. „Já se tam poprvé rozmáz‘ jak moucha vo přední sklo poršáka a to už jsem předtím jezdil na vodu víc jak deset let…“

„Je nutný přiznat, že pan ředitel měl mnohem lepší techniku než ty…“ protáhl zamyšleně Béďa.

„Cože“ odmítal jsem uvěřit vlastním uším.

„No jasně, že měl“ usmál se Béďa. „On to jel totiž celý s pádlem nad hlavou………“




Další články tohoto autora:
Miloslav Pouzar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku