Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 7.2.2005
Svátek má Veronika




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 4: 1939 až 1945)
 >POLITIKA: Dvě Grácie veřejně obnažily Stanislava Grosse
 >PRÁVO: Na politiky zákony neplatí?
 >EKOLOGIE: A je tu další klimatická fáma - jako na zavolanou!
 >PSÍ PŘÍHODY: Noční pašování
 >EVROPA: Evropští inženýři, jak jsem je poznal (2)
 >POLITIKA: Zrušme komunisty?
 >SVĚT: Zpověď českého turisty vypovězeného z Austrálie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Proklínám tento stát a zvláště pak Motol
 >EVROPA: Otázky k evropské ústavě
 >ZDRAVÍ: Zdražte alkohol...
 >UMĚNÍ: Husaři - vzpomínka kulisákova
 >KNIHA: Kolja… to neznáte mého psa!
 >JEDNOHUBKY: Rejžkovi smrdí nohy
 >PENÍZE.CZ: Slovenský II. pilíř: sousto pro finanční žraloky?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
7.2. UMĚNÍ: Husaři - vzpomínka kulisákova
Jan Beneš

Povolání kulisáka bývalo vyhrazeno pro obyvatele (občany jsme nebyli nikdo) s nedobrým kádrovým profilem. A bylo to povolání dobré, dodávám. Díky kterému se jednomu například rozšířil obzor i o jméno Pierre Aristed Bréal. To když v divadle ABC dávali jeho Husary.

Což je story z napoleonských válek, v níž se dva husaři ožerou a zapomenou v jakési italské vsi. Kdež jim ukradnou koně. (Což se stává v Itálii dodnes i jiným turistům, byť dnes jen s koňmi pod kapotou).

Ráno, když je žoldnéřům nemožno dostavit za jednotkou bez ořů, se tudíž jme jeden z těch husarů vyhrožovat, co vše učiní, když koně nedostanou nazpět.

Švarná vesničanka ho chlácholí a to tím, že mu přidává na hodnostech. Takže ho nejprve osloví, „ale pane poručíku“ když vyhrožuje, že zastřelí deset lidí; pak už kapitáne, když jich chce zastřelit dvacet, a zatím co se seržant rozčiluje a zvyšuje na padesát, vpadne mu do toho druhý husar (jím byl Jan Werich) a prohodí, že to není dost, že má zastřelit aspoň deset tisíc a dotáhne to na generalissima,..

Následuje bouřlivý potlesk.

Ta narážka samozřejmě v textu hry pana Bréala neexistovala.

Byla taková herečka (a nikoli sama), která tento potlesk na tuto (a jiné poznámky) považovala za „reakční“ a prý právě její zásluhou dostavili se pak jednou za Janem Werichem po představení do zákulisí dva páni, že by si s ním přáli promluvit. Což okolí neslyší, ale slyší Jana Wericha, který se nahlas ptá, zda si má tedy zabalit kartáček na zuby a zavolat ženě, že nepřijde domů …

Pánové mu potichu cosi vysvětlují a kolem už se staví obsluha jeviště a předstírá jakousi práci při úklidu na place. Pánové jsou jaksi nesví, viditelně se snaží odtáhnout herce někam stranou, ale ten neasistuje a nahlas odpovídá, že se mají ptát tady.

„Proč ne tady?“

Pánové tudíž mají otázku na takovou tu poznámku:

„Víte, tu poznámku co říkáte (pohled na papírek) v druhém dějství.“

„Kterou,“ diví se Werich. „Víte pánové, já jsem herec, já dostanu narážku a jedu, jinak tu hru vlastně neznám. Co přesně myslíte?“

Pánové vědí, že si z nich Werich dělá srandu, ale nenapadá je jak ho při tom nachytat. Takže opáčí:

„No přece ten generalissimus, víte,“

„Tohle? A co s ním jako ?“ diví se herec. „Vám vadí generalissimus? Já vím o dvou. Jeden je Franco a druhý Čankajšek, kterýho se prosím račte zastávat?“

„No, počkejte, pane Werich, přece tu ještě byl také soudruh Stalin !“

„Ale pánové, usnesením Nejvyššího sovětu byla hodnost generalissima v Sovětském svazu zrušena roku 1947, to bylo v novinách. To jste nečetli? Soudruh Stalin byl pouhý maršál.“

Dovedl bych o Janu Werichovi a taktéž z osobní zkušenosti říci i věci jež nejsou tak pěkné, ale když se ho onehdy vehementně potřeboval zastat jeden z čelných představitelů naší kulturní fronty, který se na seznamu spolupracovníků ministerstva vnitra vyskytuje pod jménem Teufel, snad může být dopřáno přijít s nějakou tou sympatickou troškou do mlýna i mně.

Víc sympatického toho ostatně vím (také osobně) o Jiřím Voskovci. Například se nestyděl říci, zač se i ve svém životě (dnes 1970) stydí, a opakovaně pak to, že poslední díl štěstí, který mu byl v životě dopřán, mu byl dopřán tím, že se dostal do Spojených států. Což na rozdíl od Jana Wericha chtěl už roku 1947.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku