Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 7.2.2005
Svátek má Veronika




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 4: 1939 až 1945)
 >POLITIKA: Dvě Grácie veřejně obnažily Stanislava Grosse
 >PRÁVO: Na politiky zákony neplatí?
 >EKOLOGIE: A je tu další klimatická fáma - jako na zavolanou!
 >PSÍ PŘÍHODY: Noční pašování
 >EVROPA: Evropští inženýři, jak jsem je poznal (2)
 >POLITIKA: Zrušme komunisty?
 >SVĚT: Zpověď českého turisty vypovězeného z Austrálie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Proklínám tento stát a zvláště pak Motol
 >EVROPA: Otázky k evropské ústavě
 >ZDRAVÍ: Zdražte alkohol...
 >UMĚNÍ: Husaři - vzpomínka kulisákova
 >KNIHA: Kolja… to neznáte mého psa!
 >JEDNOHUBKY: Rejžkovi smrdí nohy
 >PENÍZE.CZ: Slovenský II. pilíř: sousto pro finanční žraloky?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
7.2. EVROPA: Otázky k evropské ústavě
Lubomír Ptáček

V probíhající diskusi o evropské ústavě zaznívá množství nejrůznějších názorů. Domnívám se, že průběh jejího vzniku má dosti daleko k racionálnímu přístupu a ani proces jejího hodnocení a přijímání jednotlivými členy EU není zdaleka korektní. Existuje několik důležitých otázek, jež měly být v souvislosti s evropskou ústavou položeny, přičemž některé z nich jsou aktuální ještě nyní, v době, kdy se rozhoduje o přijetí ústavy. První otázka, na kterou je již bohužel pozdě, měla znít

Potřebuje Evropská unie ústavu? Proč?

Jsem přesvědčen, že toto je nejzákladnější otázka evropské ústavy, unie se jí měla zabývat v době, kdy se o ústavě začalo uvažovat a odpověď na ni měla být známa ještě před vznikem ústavy. Měla být zodpovězna pomocí standardních rozhodovacích mechanismů jako jsou referendum, hlasování v národních parlamentech, hlasování v EU atd. Unie mohla docela dobře dospět k názoru, že vlastně žádnou ústavu nepotřebuje. Naopak, pokud by závěr zněl, že ústavu potřebuje, věděla by i proč.

Vytváření představ o ústavě je vlastně hledáním souladu v členité mozaice protichůdných faktorů. Tento proces nemá jednoduché řešení a v žádném případě by neměl být svěřen byrokracii, ať už národní či evropské. Odpověď na tuto základní otázku a současně legitimitu řešení může poskytnout pouze demokratický proces. Počínaje chladnou úvahou o politickém uspořádání jednotlivých členských států přes vlažné pragmatické otázky harmonizace superústavy s ústavami jednotlivých členů unie až po horké výkřiky, že za svobodu se umírá – to vše jsou důležité argumenty pro a proti, jejichž váhu nelze porovnat jinak než prostřednictvím subjektivní úvahy každého občana a jeho právem hlasovat.

Každý členský stát by odpovědí na tuto otázku vymezil svůj konzistentní postoj k potřebě nadnárodní ústavy, a co víc, musel by si současně vytvořit představu o její podobě.

I na druhou otázku je již pozdě. Měla znít

Jaké jsou cíle evropské ústavy?

Druhá otázka logicky vyplývá z otázky první a i když je zde diskutuji odděleně, mělo by se na ně odpovědět současně, pochopitelně i v druhém případě na základě demokratického procesu. I zde se jedná o nesmírně složitý konglomerát nejrůznějších názorů, zájmů, vlivů, historických zkušeností, vzorů atd. atd. Teprve až by se členské státy unie shodly na společných cílech budoucí ústavy, jež by nejspíše byly průnikem (snad i neprázdným :-) národních cílů, mělo se přistoupit k jejímu vytvoření. Situace by byla o mnoho jednodušší a přehlednější, neboť cíle, jež by ústava měla splňovat, by se současně staly objektivními kritérii pro hodnocení vlastního textu. Předešlo by se tak současnému neblahému stavu, kdy ústavu z důvodu neexistence objektivních kritérií nelze hodnotit, příznivci i odpůrci ústavy se pouze přebíjejí svými subjektivními názory a pokouší-li se ústavu někdo hodnotit, činí tak jenom dle svých vlastních kritérií. A co víc, zejména by se předešlo odmítavému stanovisku některých členských států, resp. bylo by známo včas.

Intermezzo

Asi se většina z nás shodne v tom, že ústava Spojených států amerických je ústava zdařilá, když s několika doplňky plní svoji funkci už více než dvě stě let. Američani jsou na ni právem hrdi a hrdi jsou i na ty, kteří ústavu napsali a jakým způsobem vznikla. V průběhu přípravných prací řekl Alexander Hamilton, že „ústava federální vlády by měla odpovídat naléhavým potřebám Unie“. Jak jednoduché, jak pragmatické, jak neevropské.

Ústavodárné shromáždění pracovalo čtyři měsíce a bylo do něho jmenováno 73 volených zástupců z jednotlivých států Unie. Někteří z nich práci předčasně ukončili a nakonec ústavu podepsalo 39 delegátů. Jsou mezi nimi legendy: Thomas Jefferson, George Washington, Bejamin Franklin, James Madison. Všeobecně uznávaným principem při vzniku ústavy se stala zásada, kterou razil John Dickinson: „Zkušenost musí být naším jediným vodítkem, rozum by nás mohl svést“. Proč tak obšírně o americké ústavě: za nejdůležitější považuji skutečnost, že ti, kteří ji vytvořili, k tomu měli (kromě nesporné kvalifikace) i politický mandát. Obávám se, že o něčem takovém Evropa může jenom snít.

Nyní by logicky měla následovat otázka třetí

Je Ústava Evropské unie dobrá nebo špatná?

Jenomže takovou otázku ani nelze dost dobře položit, neboť, jak jsem se pokusil ukázat shora, pro hodnocení neexistují objektivní kritéria. Tím spíše na ni není možné odpovědět. V probíhajících diskusích je frekventována změť nejrůznějších pojmů jako svrchovanost, subsidiarita, svoboda, ústavní pořádek atd., atd. Co však s nimi, když nejsou vyjasněny základní pojmy, čemu má vlastně ústava sloužit? Má být v souladu s národními ústavami? Má jim být nadřízená? Podřízená? Mají splynout v jeden celek? Je-li něco z toho v jistých pasážích ústavy řečeno, mají k tomu tvůrci evropské ústavy mandát?

Máme ještě v živé paměti, jak jsme se museli na vstup do EU připravovat po stránce ekonomické, legislativní, politické, sociální a mnoha dalších. Říkalo se tomu harmonizace. Takový proces zřejmě tvůrci evropské ústavy považovali za zbytečný a souladem mezi národními ústavami a ústavou evropskou se nezabývali. Položil-li za těchto okolností prezident České republiky Ústavnímu soudu otázku, zda je ústava EU v souladu s ústavou českou, splnil tím nejen svoji úřední povinnost.

Poslední otázkou by logicky mělo být

Máme evropskou ústavu přijmout?

Odpověď na ni se v každém případě bude řešit nějakou demokratickou formou. Volič (nebo jeho zástupce) se vždy rozhoduje subjektivně, dle svých vlastních kritérií. To je naprosto v pořádku, teprve výsledek volby je objektivní jev. Subjektivní rozhodování voliče je tím kvalitnější, čím on sám je informovanější. Problémem je, že informovanost našeho voliče je prakticky nulová, neboť nezná odpovědi na předchozí otázky a těžko říct, podle čeho se vlastně bude rozhodovat.

Protože jsme v Čechách, musí nám evropská ústava připomínat pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou pekli dort.




Další články tohoto autora:
Lubomír Ptáček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku