Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 7.2.2005
Svátek má Veronika




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 4: 1939 až 1945)
 >POLITIKA: Dvě Grácie veřejně obnažily Stanislava Grosse
 >PRÁVO: Na politiky zákony neplatí?
 >EKOLOGIE: A je tu další klimatická fáma - jako na zavolanou!
 >PSÍ PŘÍHODY: Noční pašování
 >EVROPA: Evropští inženýři, jak jsem je poznal (2)
 >POLITIKA: Zrušme komunisty?
 >SVĚT: Zpověď českého turisty vypovězeného z Austrálie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Proklínám tento stát a zvláště pak Motol
 >EVROPA: Otázky k evropské ústavě
 >ZDRAVÍ: Zdražte alkohol...
 >UMĚNÍ: Husaři - vzpomínka kulisákova
 >KNIHA: Kolja… to neznáte mého psa!
 >JEDNOHUBKY: Rejžkovi smrdí nohy
 >PENÍZE.CZ: Slovenský II. pilíř: sousto pro finanční žraloky?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
7.2. SVĚT: Zpověď českého turisty vypovězeného z Austrálie
Pavel Urbančík

Zase jsem jednou chtěl někam vyrazit. Po půlroce intenzivní práce v Praze, po konfliktu s českou mentalitou i zákonem, jsem opravdu potřeboval vypadnout.

Moje kolegyně Jitka chtěla taky vidět kus světa, tak jsme oba dali výpověď (mě vlastně vyhodili), Jitka sehnala přes CKM levné letenky, a po nejnutnějších přípravách jsme s docela matnými plány vyrazili do Indonesie a okolí. Jelikož se nám ani po čtyřech měsících nechtělo domů, a co taky doma s vypumpovanou peněženkou, zažádali jsme v Denpasaru (Bali) o Australské vízum. Požádali jsme jen o jeden měsíc (na déle jsem nemohl prokázat dost peněz), a jeden měsíc jsme taky dostali.

V Darwinu jsem koupil levné auto a vyrazil na západ, zatímco Jitka se přidala ke dvěma dalším backpackerům s karavanem na východ s úmyslem letět ze Sydney na Zealand. Její sen se zhroutil těsně před odletem, kdy jí nebyl povolen vstup do letadla jen proto, že neměla předem vyřízené vízum pro návrat do Austrálie. Nějakou dobu se v Sydney pokoušela sehnat práci, zatímco bydlela v bytě se dvěma dalšími Čechy, které tam náhodou potkala. Po třech deštivých zimních týdnech bez úspěchu si koupila novou letenku přímo do Prahy. Nemohla použít svou zpáteční přes Jakartu protože Indonésani by jí kvůli propadlému Australskému vízu neumožnili ani tranzit. Jitka přestála svoje vízum o 29 dní a dostala při odletu zákaz vstupu na tri roky. Kdyby byla letěla o den dříve, nic by se nedělo. 28 dní se ještě toleruje.

Já jsem si rychle našel práci na východním pobřeží a zanedlouho jsem mel našetřeno dost na cestu kolem celé Austrálie. Se svou novou kamarádkou Rejko jsme vyrazili na dlouhou jízdu přes celé jižní pobřeží s cílem dopravit Rejko do Sydney, a pokračovat dál za skvělým surfem východního pobřeží, a na Velký bariérový útes absolvovat potápěčský kurz. Nic z toho se neuskutečnilo.

V pohraničním městě mezi Západní a Jižní Austrálií jsem byl odchycen policií za nezapnutý bezpečnostní pás, a hyperaktivní fízlík se dožadoval cestovního pasu. Moje výmluva, ze je na ambasádě, protože žádám o vízum do jiné země, mi nic nepomohla, neboť i dopraváci mají okamžitý přístup k databázi DIMIA (department of immigration affairs), takže bylo snadné zjistit, že platnost mého víza skončila před třemi měsíci. Sbalil jsem si do batohu co jsem mohl, rozloučil se s Rejko, a nechal se odvézt na policejní stanici, kde jsem byl telefonicky spojen s úředníkem DIMIA. Ten mne ubezpečil, že ví o tom, že jsem pracoval, a jedním dechem mi nabídnul, že sdělím-li mu jména lidí pro které jsem dělal, zasadí se o to, aby mi bylo uděleno tzv. přemosťovací vízum na dobu nezbytně nutnou k opuštění země. Stručně jsem mu vysvětlil co si o něm myslím, a od té doby už nikdy o mojí ilegální práci nebyla řeč. Aktivní fízlík mě přepravil do většího města, přičemž cestou pokutoval čtyři řidiče za rychlost. Strávil jsem noc v cele s opilými aboriginely (původní obyvatele; zcela nepřizpůsobiví), a následující den mě eskortovali speciálním autem na letiště.

Tam na mě čekali chlapíci jako vystřižení ze špionážního filmu. Dokonalí agenti s černými brýlemi. Dlouho mi trvalo, než jsem uvěřil, že jejich přátelskost je upřímná. Byli to kluci z GSL (Global Solutions Limited). Organizace, která zajišťuje eskort a střežené ubytování (vazbu) lidem, kteří nemají oprávnění k pobytu v zemi. Nejsou vázáni loajalitou k DIMIA. Eskortovali mě do detention centra (DC) v Perth, hostelu s ostnatými dráty okolo. Detainee (zadržený) může komunikovat s DIMIA prostřednictvím formuláře, a úředník DIMIA může zadrženému buď zavolat nebo se s ním sejít v k tomu určené místnosti. Za ubytování v DC je zadrženému účtováno $125 za den, a cena letenky (v případě, že nemáte vlastní) je přičtena k účtu, který musí být vyrovnán před případným návratem do Austrálie. Dluh není nikdy promlčen.

V DC jsem nejdříve poznal Fashika. Potrefeného uprchlíka z Bangladéše, který po strastiplné plavbě v přeplněné kocábce z Indonésie usiloval v Austrálii o ochranné vízum, neboť ho doma čeká kriminál. Austrálii viděl za šest let pobytu jen z okénka letadla či auta při četných přesunech mezí různými DC. Perth mela být jeho poslední zastávkou před deportací, ale jeho právník poskytnutý Australskou vládou dosáhl dalšího odkladu.

Další dva nejdéle zadržení (4 a 6 let) jsou Íránci. Mírumilovní, inteligentní kluci, kteří utekli před režimem. Reza zaplatil pašerákům lidí, za to, že ho dostanou do Norska, nicméně se ocitl ve skupině uprchlíků směřujících do Austrálie, a měl tu smůlu, že si ho DIMIA vybrala jako odstrašující případ nepřijatého uprchlíka. Všichni ostatní byli po zhruba třech měsících propuštěni na svobodu.

Jednu skupinu zadržených tvoří Afričtí studenti, kteří ukončili školu nebo tam prostě přestali chodit, a ocitli se na sáhodlouhém seznamu lidí, kterým DIMIA zrušila vízum.

Já jsem tady byl jediným turistou, odchyceným zcela náhodou kvůli podobné blbosti jako nezapnutý pás. Ostatní lidé měli v Austrálii nějaké bydliště a DIMIA je vytáhla z postele. Po zadržení se člověk v žádném případě nedostane z DC ven pokud mu není uděleno nějaké vízum. I když se někomu podaří prosadit svoje právo na pobyt v zemi, DIMIA si dá záležet na tom, aby celý proces trval nejméně několik měsíců, a při odchodu mu předá k úhradě účet na desítky tisíc dolarů za pobyt v DC. Tyto dluhy jsou v případě dalšího pobytu či návratu do Austrálie neúprosně vymáhány.

Další skupinou lidí připravených k deportaci jsou ti, kteří v Austrálii trvale žili většinu svého života, dokud se neocitli ve vězení. Odsouzeným na více než jeden rok DIMIA automaticky ruší víza. Nevil žil v Austrálii 35 let, vychoval děti, úspěšně vedl svůj obchod s počítači, ale z nějakého důvodu nikdy neobdržel Australské občanství. Buď jeho země původu neumožňuje dvojí občanství, a on to své nechtěl ztratit, nebo měl např. záznam v trestním rejstříku.

Životní příběhy, které jsem tady vyslechnul by vydaly na knihu. Nikdo na sebe ale neřekne úplně všechno. Můj nejvěrnější kamarád Lloyd se mi nikdy nesvěřil s tím, že seděl za znásilnění postižené holky. Unudění členové ochranky jsou z vděčnosti za to, že si s nimi člověk normálně popovídá ochotni říct i to, co by si měli nechat pro sebe.

Ne všichni z GSL jsou zcela profesionální. John se může pochlubit největším počtem certifikátů prokazujících jeho schopnosti jednání se zadrženými. Svou kariéru začal ve Francouzské cizinecké legii. Nevím kolik smrtelných úderů umí zasadit za vteřinu, jistě ale vím, že nikdo nedokáže psychicky labilní zadržené vytočit tak jako on.

Všem, kdo tady jsme, se něco zhroutilo. V mém případě to byly jen prázdniny s tím, že už se do Austrálie v životě nedostanu. Těm, které po deportaci čeká vězení nebo ztráta domova, se tady hroutí život. David k nám přibyl jedno odpoledne, kdy byla většina lidí venku na malém betonovém hřišti. Potkal jsem ho jak vycházel ze sprchy. Vyměnili jsme pár slov, a pak jsem ho viděl až když ho vynášeli z pokoje s prostěradlem kolem krku. Nevěřím, že se chtěl skutečně oběsit, ale asi se mu toho zhroutilo dost.

U převážné části déle zadržených se dají vypozorovat větší či menší mentální poruchy. Nespavostí to jen začíná. Ještě dlouho po půlnoci se probírají otázky náboženské, politické, filozofické atp. Za tri týdny zde jsem vyslechnul větší hromadu hovadin než za celý dosavadní život (a to jsem chodil do školy).

Lidé bez naděje na vítězství ve sporu s DIMIA se stávají extrémně negativními. Jsou plni nenávisti. Pocit ukřivděnosti, jenž nám byl všem společný, u nich dosahuje obludných rozměrů.

Po dvou týdnech strávených hraním kulečníku, ping pongu a šachu jsem dostal letenku přes Singapore a Frankfurt do Prahy. Dva dny před předpokládaným odletem DIMIA obdržela zprávu od německé imigrační policie, že mě odmítají pustit přes jejich území. Důvod neudali. Přestože z Perth denně odlétají nenaplněná letadla do Evropy za $800 až $1500, letěl jsem za celkem 23 dní přes Řím s celkovým dluhem $4500.

V mém případě se mluví o odstranění, jelikož jsem letěl dobrovolně, na rozdíl od těch, již se snaží uplatnit své právo na pobyt v Austrálii, a musejí být proto deportováni. Deportovaný člověk je při přestupech doslova veden z jednoho letadla do druhého, popřípadě eskortován až do své země, kde teprve obdrží pas. Odstraňovaný musí mít zajištěn let až do své země, ale pas může dostat již při nástupu do letadla v Austrálii. DIMIA neinformuje ani cílovou zemi ani země přestupu o tom, že někoho odstraňuje, ovšem letenky nakupuje přímo od aerolinií, které tím pádem vědí, že daný člověk neodlétá ze své vůle. Lufthansa jakožto nejpodlejší a všeobecně nejmizernější aerolinie jakou znám, na mě upozornila nejen Německé úřady, ale dokonce volala i do CKM, že jsem deportován. Cestujícím s letenkou od DIMIA je na palubě letadel Lufthansy odmítán alkohol.

Australská imigrační politika je neuvěřitelně paranoidní. DIMIA jde automaticky po každém, kdo neopustil zemi po vypršení platnosti jeho víza. Školy musí upozornit na studenty, pokud nedodržují minimální povinnou docházku jíž je studijní vízum podmíněno. DIMIA rovněž čerpá z informací daňového úřadu. Daň z příjmu odváděná za někoho, kdo nemá pracovní povolení znamená průšvih. Imigrační policie neúnavně navštěvuje farmy, kde kontroluje všechny přítomné jak na poli tak v dílně. Pokud nemají vyloženě podezření, spokojí se s udáním plného jména, a data příletu. To jim stačí k vyhledání údajů o uděleném víze.

Jedno z mých zaměstnání skončilo záhy, když aktivní šéfová ověřila telefonicky moje vízum u DIMIA.Od té doby jsem přijal identitu jistého německého turisty držícího platné pracovní vízum. Jeho jméno jsem dále uváděl do daňových formulářů vyžadovaných zaměstnavateli. Bankovní účet lze otevřít pouze na své vlastní jméno, ale žádný zaměstnavatel tomuto nesouladu jmen nevěnoval pozornost.

Přiznat, že jste Čech je jako střelit se do hlavy. Každého hned napadne, že pokud nějaké vízum vůbec máte, tak to nebude pracovní.

Austrálie si pochopitelně chrání svůj blahobyt před přílivem občanů chudších zemí, kteří by mohli vyvážet Australský dolar, pracovat za příliš nízké mzdy, dělat práci po které je poptávka mezi Australany, nebo jednoduše krást. Mezi vyspělými zeměmi a Austrálií funguje výměna mladých turistů s oprávněním pobývat a pracovat po dobu jednoho roku (Working Holiday Visa). Tito lidé, ochotní pracovat pouze za rozumné platy nahrazují nedostatek místní pracovní síly zejména v zemědělství.

Austrálie trpí katastrofálním nedostatkem mechaniků. Godwin, mladý mechanik ze Zimbabwe obdržel pracovní povolení, které ho opravňuje pobývat zde jen pokud bude pracovat pro jednoho konkrétního zaměstnavatele. Po dvou letech práce za $17,50/h už nevydržel přehlížet nabídky zoufalých firem platících až $35/h, přešel k jiné firmě, a tím se odsoudil k deportaci.

DIMIA je byrokratický aparát bez mozku. Jako každá mašinérie určená k odstraňování nežádoucích plev, i ona samozřejmě vyhodí nějaké to zrno. Jakkoli odporné nám to může připadat, nezbývá než si připustit, že každý jeden z nás je mašinérií vnímán jako uniformní Čech, a jako takový detekován coby nežádoucí pleva. Musíme vymýšlet podfuky, abychom mohli dělat to na co mají občané jiných zemí právo,

a když nám finta nevyjde a skončíme v DC, nemůžeme se na nikoho zlobit. Kdo by vyčítal úředníkovi že před odchodem do práce nechává mozek doma? Vždyť by to jinak nemohl dělat!

České úřady se k cizincům nechovají o nic lépe, a je tady zásadní rozdíl. Stupidní arogance, zneužívání pravomocí, ponižování, neschopnost slušného jednání ze strany konkrétních úředníků. S tím jsem se v Austrálii nesetkal.

Pavel Urbančík, 5.2.2005




Další články tohoto autora:
Pavel Urbančík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku