Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 8.2.2005
Svátek má Milada




  Výběr z vydání
 >BRAZÍLIE 8: Vnitrozemím k velevodopádům
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Nesmrtelný Saturnin - test pro znalce
 >VĚDA: Primáti platí za porno
 >USA: Technologie a životní spokojenost
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Výstava o Vernových vynálezech
 >GLOSA: Cimrman a anketa
 >ARCHITEKTURA: Richard Meier - hvězda světové architektury v Praze
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Historici, počtáři, básníci a lháři
 >PSÍ PŘÍHODY: V obležení bestií
 >POLITIKA: Modrá tsunami se žene ČR
 >EVROPA: Bílé země
 >VIA CAROLINA: Tradiční spojnice českých zemí s evropským západem
 >PENÍZE.CZ: Trojjedinost evropských dotací
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 4: 1939 až 1945)
 >POLITIKA: Dvě Grácie veřejně obnažily Stanislava Grosse

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
8.2. BRAZÍLIE 8: Vnitrozemím k velevodopádům
Ota Ulč

Mínil jsem letět nad neprobádanou prázdnotou. V hlavním městě jsem usedl do Varigu, v němž vzdor nepěkným pověstem se mnou bylo zacházeno královsky (výtečná vína, burcující káva a při každém sebekratším mezipřistání se dostavilo servisní komando vyluxovat palubu) a pohled z okénka znicotňoval přivezené předsudky. Namířeno jsem přece měl k Argentině a Paraguayi, pode mnou by vesměs měla být panensky nedotčená příroda a ono ne. Vynořila se Goiania, město solidního rozsahu a pak přibývala další, která jsem na své mapě nenacházel: Uberaba, Uberlandia, taková to pojmenování. Úhledná výstavba, takový byl dojem z oné výšky, a táhne se do velkých dálek.

Zde na pravé straně letadla, kde sedím, by měly být prázdné pampy Mato Grosso a za ním pionýrský stát Rondónia, do něhož vábí vládní výzvy několikrát denně. Tak jsem slyšel a na obrazovce viděl při kterémkoliv zapnutí televizoru. Rekordně ambiciozní záměr přilákat k zdárnému zemědělskému rozvoji sto tisíc rodin se ale nepovedl. Ve čtvrtině státu sice došlo ke kompletnímu vymýcení pralesa, ale kukuřici a rýži se v písčité půdě nedařilo a kaučukovníky ze sebe nevymáčkly očekávaný latex.. Farmářská činnost téměř zcela uhynula a přivezené neduhy vymýtily většinu zbývajícího indiánského obyvatelstva. Přežívajícím sedmi stům příslušníků kmene jménem Uru-eu-wau-wau stát přiznal vlastnická práva k rezervaci o velikosti sedmi tisíc čtverečních kilometrů. Funkcionáři v oboru ochrany životního prostředí oznámili, že Rondonia, v roce 1980 ze sedmdesáti procent hodnocena jako rurální, se za jedno desetiletí přeměnila v převážně městskou oblast. Hlavní město Porto Velho podél břehu řeky Rio Madeiro prý rapidně pozbývá svůj říz divokého pionýrského západu, přibývá asfaltovaných ulic, chodí po nich prospektoři, rančeři, nikdy jsem se tam nedostal.

Pastvinářství přibývá žehem, kouř překrývá obrovskou oblast -- šest milionů čtverečních kilometrů (nejen Brazílie, ale též Bolivie, Paraguaye a Uruguaye) -- a je tak příčinou dost pravidelné paralýzy letecké dopravy, totiž uzavření letišť z důvodů nedostatečné viditelnosti. Nepředpokládám však, že by tím trpělo pašování drog ze sousední Bolivie, kam kolumbijská mafie, zřejmě pod tlakem Washingtonu, přesunula aspoň část svých aktivit. Bolivijsko-brazilskou hranici -- oblast v rozsahu Velké Británie -- má k uhlídání na starost sto federálních policistů. Přeprava kokajnu vesele pokračuje, též džunglí po silnici pojmenované Trans-Coca.

Víc se o tom tentokrát nedozvím, mířím k Sao Paulo, o jehož velikosti se encyklopedie rozcházejí. Některé uvádějí cifru sedmnácti milionů obyvatel. Já jsem tedy nic většího dosud nikdy neviděl. Tato hyperpolis mi připadala rozsáhlejší než Mexico City, než cokoliv v Číně. A jako v letu nad Japonskem, kde jsem mířil kamerou zachytit ten úplně nejposlednější ostrůveček archipelaga a jen co jsem tak učinil, objevil se ještě poslednější ždibec země, zde teď nad Sao Paulem se soustřeďuji na konglomerát mrakodrapů, v předpokladu, že tohle bude to pravé centrum, a jen co jsem cvaknul a dál jsme řadu kilometrů letěli a urbanizace spíš přízemního typu pokračovala, znovu se pak objevilo další množství mrakodrapů a tedy i další můj vadný předpoklad toho nejsprávnějšího centra a zkušenost se několikrát opakovala.

Sao Paulem, tím pravým hospodářským středem země, se nebudu zabývat, nezbyl by čas na nic jiného. Je to patrně magnet největšího počtu přistěhovalců, včetně našich českých. Zde se ale zmíním jen o japonských, hodně unikátní to sága. V roce 1908 přijeli ti nejprvnější v počtu 781, nahradit osvobozené otroky na kávových plantážích. Káceli džungli, trpěli malárií, nenáviděli místní stravu. Ale tradiční hodnoty, obava ze ztráty tváře návratem domů a tak přiznání porážky, způsobily, že setrvali a časem a další imigrací se jejich řady rozrůstaly, takže teď je jich již víc než milion -- ta největší japonská zahraniční komunita kdekoliv ve světě. Víc než polovina jich žije v Sao Paulu, kde zbohatli, v průměru mají desetkrát -- ano, desetkrát, vyšší příjem, než je národní průměr. Uspěli v ekonomii, ve vědách, pronikli do politiky v rolích senátorů a ministrů. V zemi, kde korupce je endemická, se těší oprávněné reputaci pro svou poctivost. Píle její mládeže je k neporovnání s brazilským průměrem, což vede k pravidelným stížnostem, že jsou zdrojem nekalé konkurence, poněvadž studují příliš moc.

Předposlední zastávkou před cílem mé cesty byla Curitiba, hlavní město státu Paraná, úspěšný domov zejména německých, italských a polských přistěhovalců. Město, které ve čtyřicátých letech mělo obyvatel jako má rodná Plzeň a teď se již rozrostlo na jeden a půl milionu. Na letišti jsem si zopakoval nepříjemnou zkušenost z Manaus, kde jsem vlezl na palubu nesprávné lodi.Tentokrát na poslední možnou vteřinu jsem zjistil svůj omyl , odpoutal se a místo někam k Antarktidě jsem odspěchal správným směřem k vodopádům, o něž se dělí tři státy a každý si je trošku odlišně pojmenoval: Iguacu (s ocáskem pod C), Iguazú, Iguassu. V indiánské řeči guaraní to zcela přesně znamená „Velká voda.“ Blížil se západ slunce, džunglí se plížily hadovité toky, na potkání zrudly, nepravděpodobné barvy jsem fotografoval.

Pravidelně přiznávám, že příroda mě pramálo vzrušuje a za deset minut, soustředěn na padající vodu, začnu zívat. „Niagára je ukapávající vodovodní kohoutek ve srovnání, co jsem tady viděla,“ prohlásila Eleanor Rooseveltová a tím „tady“ mínila trojmezí latinskoamerických států, kde těch vodopádů je celkem 275, o šíři tří kilometrů, víc než vodopády Victoria v Zimbabwe, a padají osmdesát metrů, tedy hlouběji než již zmíněná Niagára. UNESCO je rovněž zařadilo na seznam World Heritage Sites čili tam, kde kromě jiných našich krás máme Český Krumlov a náměstí v Telči. Hranici mezi Brazílií a Argentinou tvoří řeka ne víc než sto metrů široká a k vzniku mostu došlo teprve v roce 1985. Sousedé si příliš nevěří.

Jméno oné zemi dali konkistadoři: Argentina čili země stříbra. Před druhou světovou válkou, jíž se Argentina nezúčastnila a naopak na ní vydělávala, průměrná životní úroveň a produktivitta per capita se rovnala té severoamerické. Od doby diktátora Juana Perona a jeho světice Evity úroveň upadla na třetinu. Dost rekordní to výkon v zemi s úrodnou půdou, která vyváží potraviny a nemusí dovážet ropu. Patagonské pampy jsou olejem nasáklé. Stát nemá hordy negramotných Indiánů, nemá pouště, souše, bažiny. Ale má tradici vesměs neblahých vládců a podivné politické kultury. Typický Argentinec se prý pokládá za Itala, který mluví španělsky a domnívá se, že je Angličan. A sousedy pokládá za opičáky. S blahosklonným postojem ke komukoliv jinému v západní hemisféře a tak i se zárukou, že si tím nezíská velkou popularitu.

Takže když došlo k válce s Brity, jejich vzoru, kvůli Falklandským ostrovům, a následnému potupnému debaklu, latinsko-americký kontinent ovšem projevil slovní solidaritu s poraženými, ale ve skutečnosti je výprask tak arogantního, sebevědomého souseda mohl jen těšit.

V zemi s vysokou gramotností, značně rozsáhlou střední třídou, nikde jinde není tolik psychologů, psychoanalytiků: per capita třikrát víc než v New Yorku. Jedné ze čtvrtí v Buenos Aires se říká „Villa Freud.“ Sociologové tvrdí, že tato společnost, je už od svého vzniku v šestnáctém století založena víc na mýtu a magii než na právu a morálce a že to je ta pravá podstata národního charakteru.. Země má mnoho právníků, ale na právo příliš nedbá. Šidit v byznysu je normou. „Toto je mýtická společnost, pro níž rozum, logika, nejsou důležité,“ tvrdí přední sociolog José E. Miguens. „Je to národ bez národní identity,“ tvrdí velký argentinský spisovatel Jorge Luis Borges.

Ta vyšší vrstva střední třídy kopíruje anglické a francouzské manýry, kdežto dělnická třída, obyčejný pracující lid, přesnadno propadá iluzi o důležitosti svého národa ve světě. Není to národ pionýrů, dychtivě pronikajících do dálav za neznámem. Čtyřicet procent národa žije kolem Buenos Aires. Od Španělů zdědil zejména pocit, hodnotu cti, váhu sebedůstojnosti. Nejpočetnější jsou ale kořeny italské, projevující se v postoji, jemuž se anglicky říká ambivalence -- rozporný vztah vůči roli, nutnosti vlády, kolísání mezi předností pro autoritářství či anarchii. Tam u vodopádů jsem si ověřil argentinský zlozvyk -- mladí, staří, chudí, bohatí, primitivové, vzdělanci -- zbavovat se odpadků, bez zábran je odhazovat pod sebe, před sebe, kolem sebe. Dopijí několikalitrovou láhev z plastiku a bez vteřiny váhání letí z okna ven v náramném národním parku se skvostnou přírodou kolem dokola. (Při televizní přenosu utkání v kopané z Argentiny, nelze přehlédnout zasviněnou hrací plochu poházenými papíry.)

Rovněž jsem v té končině byl co nejdál od rovníku a nikde jinde v Latinské Americe jsem nezažil větší horko. Červená vozovka a zelené stěny bujné džungle. Inflace byla ještě bujnější. Opsal jsem z veřejného záchodku: USO SANITARIO CON ELEMENTOS – TOALA, JABON Y PAPEL , S 1.000. Tisíc pesos za jeden požitek. Sklénka minerálky - platím S 85.000. Proč neumažete nuly? Prý je pravidelně umazávají a neméně pravidelně jim za pár roků znovu přibudou.

V prosinci 2001 došlo k finančnímu kolapsu argentinského hospodářství, neschopnosti splácet zahraniční dluh ve výši sto miliard dolarů, ten největší kdy v historii. Následovaly předpovědi ty nejčernější, leč nastal zázrak. Roční hospodářský růst dosáhl osmi procent, inflace minimální, zrodily se dva miliony nových pracovních příležitostí, investoři se z ciziny vracejí, k nim se přidali i Číňané, oficiálně stále komunističtí, s přínosem dvaceti miliard dolarů.

Leč vraťme se k tropické výhni a zeleni, kde jsem došel k vodě kávové barvy. Šinula se tiše, plížila se jako anakonda, získávala na tempu, začínala se řítit do nižších poschodí. Hnědá voda v pádu zbělá, vzniknou kudrnaté provazce jako vlasy šufersky odbarvené osoby. Iguazú tvoří podkovu, posetou ostrůvky, spojenými dřevěnými můstky. Máme tu co dělat se shromaždištěm vodopádů, lišících se šíří, výší, mohutností. Mají svá jména jako například ADAN Y EVA. Končina je též bohatá na jedovaté hady. Statistika tvrdí, že dochází k uštknutí každého sedmého vetřelce. Se zájmem jsem pročítal na kmenech přibitá varování plazy neprovokovat a netrýznit.

Po návratu z Argentiny do Brazílie jsem druhý den zamířil k PONTE INTERNACIONAL DA AMIZADE, vedoucího přes řeku Paraná do Paraguaye. Cílem byl Ciudad del Este, dříve Ciudad Stroessner, tak pojmenováno po uprchlým nacistům přejícím diktátorovi, synu pivovarského sládka z Bavorska. Město se těšilo oprávněné pověsti neřestného brlohu, sídla heren a nevěstinců, pašeráckého ráje s neomezeným sortimentem. Měl jsem brazilské vízum k neomezeným vstupům. Do pasu jsem dostal razítko, že odcházím. Ale na druhé straně byli ochotni mě k neřestem vpustit jen za podmínky aspoň dvoudenního pobytu. Jenže já musel ještě týž večer odletět do Rio de Janeira a pak dál do New Yorku. Adios, senoři, maucta, vždyť já k vám nemusím, a dal jsem se zpět na pochod k brazilským pohraničníkům.

Před chvílí jsem se s nimi přátelsky bavil, ale oni reagovali, jakoby mě viděli poprvé. Podal jsem jim pas, marně hledali paraguayské razítko. Klasické limbo -- z Brazílie jsem odešel, ale vzdor legálnímu právu vstupu do ní nemohu přijít, poněvadž z Paraguaye jsem neodešel, neboť jsem tam nepřišel. Následovalo dlouhé dohadování, trápení, tahanice k uzoufání. Jak v takové situaci argumentovat s aristotelovskou logikou? Začátkem onoho dne jsem nevěděl, jak zabít odpoledne. Teď mě snad mínili utrápit k smrti tihle strážci veřejného pořádku.

Přitom daleko užitečnější práce tam mají nad hlavu. Ono trojmezí je totiž velmi čilé pašerácké centrum – drogy, zbraně, elektronika, též pilná prádelna špinavých peněz a tajný komunikační uzel, snažící se neutralizovat americké satelity, které monitorují telefonní rozhovory. Leckdo tam hovoří, včetně dvaceti tisíc permanentně sídlících Libanonců, též jiných Arabů, islámských teroristů, stoupenců organizace Hamas a Hezbolah. Různé zpravodajské služby se rozhlížejí oním směrem. Paraguay nemá a dosud zřejmě nepostrádá zákony, zaměřené na potírání terorismu.

Ve vzdálenosti několika málo kilometrů vznikla mamutí přehrada Itaipu, faraonských proporcí, ta úplně nejmohutnější na světě , šestkrát větší než Asuán. Má osmnáct turbin, tak velikánských, že v jedné z nich symfonický orchestr uspořádal svůj koncert.. Itaipu zásobí elektřinou celičkou Paraguay a jižní státy Brazílie, též tisíc kilometrů vzdálené Sao Paulo a navíc poslouží dalším, pramálo obydleným oblastem. Proslulým vodopádům tento pokrok ovšem neprospívá. Větší prioritou je ale modernizace a v brazilském případě i velmocenské aspirace, ambice a tady je dodáván důkaz.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku