Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 10.2.2005
Svátek má Mojmír




  Výběr z vydání
 >USA: Školství ve Spojených státech 4 - Miki na MIT
 >BRAZÍLIE 9: Přichází velmoc
 >POLITIKA: Euroreferendum je obětí demagogie
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Automobil jako produkt zákonodárce
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě o vernisáži výstavy vynálezů Julese Verna
 >PRÁVO: Elektronická komunikace se soudy - zastaví krádeže soudních spisů?
 >POVÍDKA: Příhoda se stařenkou
 >PSÍ PŘÍHODY: Copak to tam asi je
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Evropský konvent, Konvent, prezídium Konventu a politbyro Evropy
 >VIA CAROLINA: Tradiční spojnice českých zemí s evropským západem
 >ÚVAHA: Je Česko uzpůsobeno k „fízlování“?
 >EKONOMIKA: Japonsko, Brazílie, Jižní Korea
 >PENÍZE.CZ: Legislativní posun v oblasti nájemného?
 >HISTORIE: Sudetoněmecké dějiny (část 5: 1945 až 1946 – vyhnání)
 >EVROPA: Jsme pro Evropskou ústavu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
10.2. BRAZÍLIE 9: Přichází velmoc
Ota Ulč

Bude to s vykřičníkem nebo s otazníkem? USA a Brazílie mají ledacos společného – oba národy vytvořené přistěhovalci a s historií potřísněnou otroctvím. Zatímco Američané tam na severu bezostyšně mávají praporem patriotismu, Brazilčané váhají. Charles De Gaulle se o Brazílii vyjádřil jako o "nevážné“ zemi, což třeba mínil ve smyslu, že příliš váhá při hodnocení vlastní role, nebo že ji nelze brát příliš vážně. Každopádně „Bůh je Brazilčan,“ takové je tamější rčení a přesvědčení.

Údajně ta nejvíc barvoslepá, rasově tolerantní demokracie, ale přitom naprosto nejposlednější stát, který zrušil otroctví (1888) a dodnes se nezbavil nemravně značných socio-ekonomických kontrastů. Manželka guvernéra chudičkého státu Alagoas se před prostým lidem prezentuje v módních francouzských kostýmech a italských botičkách, šperky ověšená, čímž dokazuje své egalitární demokratické ledví se slovy, že stejně jako elity z nejvyšších kruhů i chudáci mají právo shlédnout takovou nádheru. Je to svět dvojí etiky: morálka jednak pro tzv.rua – ulici, obyčejnou veřejnost, jednak pro tzv.casa – vlastní dům, co je doma, to se počítá, že ano. Víc než „know-how“ spoléhat na „know-who“, konexe, kdo koho zná, aby mohl zařídit to, co nelze získat normální cestou. Takové je základní pravidlo v systému vzájemně poskytovaných výhod. Triumfující korupce, udělat vše ve prospěch našich přátel, kdežto na nepřátele nechť tvrdě dopadne ruka zákona. Veřejnost již není příliš spokojena se stavem, v němž zákony se jen přijímají, aniž by docházelo k jejich účinné aplikaci. Populárnějším se stalo dávat přednost rovnosti před svobodou.

Diktátor Getúlio Vargas vládl dlouhých patnáct let (1930-1945). V roce 1964 vojáci svrhli hodně levicového prezidenta Joao Goularta a otěže si podrželi po dvě desetiletí, až do roku 1985, kdy v úřadě končil Joao Baptista Figueiredo, pátý již generál v řadě. Vojákům časem přece jen došlo, že je snazší moc uchopit, než s ní smysluplně odpovědně nakládat. Se slovy, že demokracie, jakkoliv nedokonalá, je daleko lepší než sebepokrokovější diktatura, Figueiredo postupně přenechával moc technokratům, zrušil cenzuru a s politikou tzv. abertura – otevření též věznic, amnestiemi zmírňovat tlaky ve společnosti, se těšil oprávněné popularitě.

Politická aktivita civilistů se rozjela na značné obrátky. Na rozdíl od té naší KSČM, brazilští soudruzi, legalizovaní v onom roce 1985, si na kongresu odhlasovali zbavit se starodávného symbolu srpu a kladiva, což se ale neobešlo bez nadávek a vrhání vajec popuzenou větví staromilců. Ti rovněž vtrhli do partajního sekretariátu, kde ukořistili portréty Marxe, Engelse a Lenina, a odnesli mimo dosah modernizujících renegátů.

Komunistická strana Brazílie byla ta nejstarší a nejpočetnější v celé Latinské Americe (dřív než se Castro na Kubě dostal k moci) a značně vlivná zejména v intelektuálních kruzích. Ublížil jí ale jednak rozpad Sovětského svazu, zdroj pravidelného přísunu peněz do stranické pokladny, a jednak růst nemarxistické Dělnické strany. S tímto stavem věcí se nemohl smířit stařičký architect Oscar Niemeyer, jeden z hlavních tvůrců hlavního města, stále militantní bolševik, který pokládal Castrovu Kubu za nejdemokratičtější stát na světě. Po 46 letech členství ze strany vystoupil a založil si vlastní, pořádně bolševickou, něco jako naši soudruzi Štěpán a Žifčák.

Kromě krizí ideologické povahy se na brazilské scéně daří explozivně erotickým kauzám. Bernardo Cabral, ženatý ministr spravedlnosti, měl pletky se Zélií Cardoso de Mello, pohlednou ministryní průmyslu, svobodnou a o generaci mladší . Gilberto Mestrinho, otec devíti dětí od čtyř žen, kandidát na úřad guvernéra v Amazonii, musel čelit opozičním bilbórdům s textem „Volte pro něj, třeba je to také váš tatínek!“ Mimomanželské nevěry, početí a zrození, postihující přemnoho politických prominentů.

Fernando Collor de Mello, první nevoják po 29 letech v prezidentském úřadě, byl v roce 1993 donucen k rezignaci -- nikoliv kvůli zplození nemanželského potomka, což tedy rovněž učinil, ale kvůli korupci a vydírání zejména z řad členů vlastní rodiny. Jeho nástupcem se stal Fernando Henrique Cardoso, vážený sociolog, který vydržel v úřadě celých osm let, až do konce svého mandátu v roce 2002. Získal pověst velkého stabilizátora, který zkrotil inflaci, uskutečnil zemědělskou reformu, vylepšoval stav školství a zdravotnictví. Brazilie je počtem obyvatelstva pátá největší na světě (po Číně, Indii, USA a Indonésii) a její růst se podařilo utlumit. Téměř třetina vdaných žen podstoupila sterilizaci. Cardoso svou funkci v zákonem stanovené lhůtě předal nástupci, vůdci opoziční Dělnické strany, bývalému odborářskému předákovi jménem Luiz Inácio da Silva, zvaného Lula. Taková je nynější situace.

Když Henry Kissinger navštívil hlavní město, při prohlídce a ocenění paláce Itamaraty, sídla ministerstva zahraničí, řekl „Vynikající budova, António. Co teď potřebujete, je zahraniční politika, která by se k tomu hodila.“ Brazílie má 10 sousedů a za posledních 140 let s nikým nevedla válku – latinsko-americký to unikát.

Tento kontinent se ale začíná smiřovat se skutečností, že v regionálním marjáši karty míchají a rozdávají potomci portugalského trůnu. Brazílie se značně angažovala při vyřešení pohraničního konfliktu mezi Peru a Ekvádorem. Washington dává rozhodně přednost takovému primátu před alternativou vůdčí role venezuelského, revolučně laděného Hugo Chavese, velkého přítele Fidéla Castra. Méně nás ale potěšilo zavedení vizové povinnosti pro držitele pasů USA, a potíží, které Brazílie působí v oblasti politiky, týkající se nukleárních zbraní. Roberto Amaral, ministr pro vědy a technologii, sice ujišťuje svět o nezájmu získat takové zbraně, zatímco prezident Lula da Silva kritizuje smlouvu proti jejich šíření (Non-Proliferation Treaty) jako nespravedlivou, diskriminující. Potěšilo však nedávné společné prohlášení Brazílie a Argentiny, těchto dvou tradičních rivalů, o jejich vzájemném zapuzení výroby jaderných zbraní a podřízení se systému vzájemné inspekce.

I v samotné mateřské zemi v Evropě je zřetelný brazilský dopad: a jak značný to kontrast mezi mentalitou ponurých Portugalců a sensuálních Brazilčanů! Zejména jejich televizní seriály se těší velké popularitě, ač brazilská portugalština, prošpikovaná indiánskými a africkými výrazy, spolu s odlišným přízvukem a též gramatikou je přece jenom jiná, než na co bylo zvyklé evropské ucho. (Portugalština jako první řeč je komunikačním prostředkem více lidí, než je němčina, japonština, dokonce i franština.)

Sice nejen chlebem živ je člověk, ale přece jenom potrava je ten nejfundamentálnější předpoklad k lidské existenci. Teď velmi nedávno (12.12.2004) velmi vlivné The New York Times na první své straně přišly s novinou, začínající těmito slovy: „Téměř přes noc Jižní Amerika překvapila svět historickým posunem v produkci potravin, proměňující vesměs nevyužité oblasti v novou obilnici světa.“ Dochází přímo k explozi vývozu zemědělských produktů a v nadcházejícím desetiletí se Brazílie , slovy amerického ministra zahraničí Colina L. Powella, stane „zemědělskou velmocí.“

Na náznak takových změn mě před časem upozornil vývoj v povodí řeky Svatého Františka, 1690 mil divně se točící řeky v severovýchodní, málo perspektivní končině země: tak zvaný brazilský Nil -- vyprahlá půda, lidé, zvířata. Načež náhlý, radikální posun k lepšímu. Podél řeky vznikly ovocné sady a vinice, zásluhou irigace se stovkami kilometrů kanálů, ta nejrychleji se rozmáhající oblast . Je to tam kousek od rovníku, není sezonních výkyvů, miliony beden s ovocem mango putují do Evropy a severní Ameriky, rozmáhá se i export hroznů, z donedávna bídného regionu, kde se dřív pramálo užitečného urodilo.

V Brazílii se odborníkům podařilo vyřešit problém půdního fondu, sice obrovského rozlohou, ale trpícího nízkou bonitou půdy, jen s několikacentimetrovou prstí. Teď s použitím všelijakých fosfátů se produkce zvedla do výšin, o nichž sníval Nikita Sergejevič Chruščov, teď již dlouhou dobu dlící na věčných kukuřičních polích. Ona savana jménem cerrado, donedávna pokládaná za pramálo užitečný úhor, se stává obilnicí s mohutným potenciálem a teď už i výkonem, větším než co zvládnou žírné pláně Iowy, Nebrasky a Kansasu dohromady. Výnosy brazilských polí se znásobily čtyřikrát až pětkrát. Agrobyznys dosahuje roční částky 150 miliard dolarů. Země je již zcela největším exportérem slepic, pomerančové šťávy, kávy, cukru a tabáku. Bavlna, produkty jako jsou sojové boby či vepřové maso, plují do Číny, Ruska, ba i do převážně mohamedánského Pakistánu. Rozsáhlé pastviny uživí 175 milionů dobytka, největší stádo na světě. Brazílie je též největším vývozcem hovězího masa.

Jestliže zemědělství se podílí 40 procenty na veškerém exportu, ona většina 60 procent připadá nejen na vývoz surovin, ale i průmyslových výrobků, konkurujících i v těch nejmodernějších odvětvích. Elektronika, stroje, zbraně, supersonická letadla.

A to vše aby se vypořádalo se zarputile přetrvávající politickou kulturou země.

Nelze se pak vyhnout rčení, že Brazílie je zemí budoucnosti, a k tomu přidat střízlivý dotaz, zda jí takto navždy zůstane.

KONEČNĚ KONEC


Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku