Výstava fantastických vynálezů Julese Verna v Národní knihovně v Klementinu měla v úterý vernisáž. Psal jsem o ní už včera, dovolte, abych se k ní dnes ještě krátce vrátil.
Mám mnoho zlozvyků a patří k nim i zlozvyk chodit všude včas, pokud možno první. Jen někdy se mi podaří na termín zapomenout a nepřijít vůbec nebo o týden dříve / později. To se v úterý nestalo, což je v jistém smyslu dobře, uvážíme-li, že jsem autor libreta výstavy, textů výstavy a měl jsme ji uvádět a zahajovat.
Přišli jsme tam s Ljubou o půl hodiny dřív, dříve než my tam byl jen Pavel Weigel ze Syndikátu autorů sci-fi a samozřejmě dámy z Národní knihovny. Byly velmi milé a jedna, když jsem se poptával, kde si můžeme nechat kabát, mě zavedla do své pracovny a zde mi nabídla svůj věšák.
No jo. Jenže pak sláva skončila, hosté se rozcházeli, zbyli jen ti skalní. A kdepak je ta dáma? Knihy ji vzaly. Kdepak je ta pracovna?Klementinum je nepředstavitelně rozlehlá budova. A složitá. Něco jako Pentagon, kde by nějaký popleta rozmotal jeho symetrickou pětibokou strukturu a pomíchal ji v náhlé inspiraci Mobiovou plochou.
Ptal jsem se kamarádů: A kde ty máš kabát?
V šatně, zněla prostá odpověď.
Proč mě nenapadlo něco tak nabíledni ležícího, jako dát si kabát do šatny?
Určitě to bylo tím, že jsme přišli (skoro) první.
Příště půjdu s davem a ten mě k šatně strhne. Nebo dopadnu jako jednou, když jsem zase první byl v literární kavárně, kde kamarádka křtila knížku. Tam neměli šatnu, zato v každé místnosti měli dva věšáky a těch místností tam bylo sedm, všelijak byly propojovované chodbami a schodišti. Přišel jsem první, pověsil jsem si kabát a po mně přišli přibližně osm set šedesát tři lidé a rozvěsili svoje kabáty na ty věšáky a já zapomněl, ve které místnosti a na kterém věšáku - úplně vespod - úpí můj zpresovaný i stresovaný kabát!

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku