Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 15.2.2005
Svátek má Jiřina




  Výběr z vydání
 >SVĚT: O předpokladech vhodného počínání v hostově domě
 >EKOLOGIE: Někteří poslanci to kupodivu vědí
 >SPOLEČNOST: Omluva Pavlu Dostálovi
 >MÉDIA: Digitalizaci nelze zastavit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tak holt budu platit
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Proč číst verneovky – Děti kapitána Granta I
 >HISTORIE: Vznik a zánik jaderné elektrárny
 >VIA CAROLINA: Tradiční spojnice českých zemí s evropským západem
 >PSÍ PŘÍHODY: Fascinovaná Irda
 >ÚVAHA: Krátká a aktuální
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Největší Čech a fenomén Cimrman
 >SPOLEČNOST: Sv. Valentýn nebo sv. Trifon?
 >ÚVAHA: Český impeachment – „birdment“?
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Pronájem tf. linky by měl stát zhruba 200 korun
 >PENÍZE.CZ: Navýšit cílovou částku kvůli spoření? Nesmysl!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
15.2. Z MÉHO PODKROVÍ: Proč číst verneovky – Děti kapitána Granta I
Albert Salický

Verneovky miluji od dětství, mám dokonce pocit, že Dva roky prázdnin byla úplně první kniha, kterou jsem sám přečetl. Mám dodnes několik oblíbených kousků, ke kterým se neustále vracím. Kupodivu Děti kapitána Granta k nim nikdy nepatřily, ačkoliv je to dílo velmi slavné, navíc pocházející z doby autorovy největší tvůrčí síly. Nedostatek čehokoliv ke čtení mě však minulý týden vehnal do antikvariátu, kde jsem neodolal a zakoupil.

Byl to antikvariát, kolem kterého chodím při každé návštěvě Prahy, protože mám vyšlapanou cestičku od Raiffeisenky (kde mám uložen zbytek peněz) ve Vodičkově (málem jsem napsal na Vodičkové, v Brně se přece bydlí na ulici a ne v ulici, nemluvě o koncovkách) přes KFC hned vedle (kde se obvykle posilňuji), pak přes ulici ke Škodovi, dříve a dnes opět Langhans, kde trpím nad krásou starých foťáků, které ale nekoupím, protože alespoň občas musím být (dostatečně posilněn bílkovinami kentuckého plukovníka) tvrdej chlap. Pak jdu dál a za rohem je ten antikvariát. Moje vyšlapaná cesta končí samozřejmě v Krakatitu, kde se naopak snažím něco koupit, což ale není poslední dobou snadné. Moje oblíbené série trpí vesměs vydavatelskou zácpou.

Takže jsem nakonec sáhl k Dětem kaptiána Granta. Je to vydání SNDK z roku 1958, klasické Podivuhodné cesty, překlad Miroslav Vlček. Zajímavé je, že kniha stála tenkrát 43,50 Kčs, zatímco dnes jsem musel vypláznout celých 60,- českých, což není tak velký rozdíl, pokud si neuvědomíme, že za ty peníze bylo tenkrát dvacet piv, dnes nanejvýš tři.

Děti kapitána Granta jsem neměl rád z několika důvodů. Kniha je místy hodně popisná a rozvleklá, jednající osoby jsou neuvěřitelní ušlechtilci, samozřejmě kromě Ayrtona, který je zase totální a velmi průhledný padouch. Zápletka děje je zajímavá snad jen při prvním přečtení, pak už jen nudí. Více si o tom přečtěte v již ohlášeném novém rozšířeném vydání zásadního verneologického (pozor, neplést si verneologii s venerologií!) díla našeho psího patrona. Už se na ně těším. Doufám jen, že tam mistr opraví klasickou chybu českých spisovatelů, totiž bezohledné komolení cizích slov a jmen. Z lorda Glenarvana udělal v prvním vydání Podivuhodného světa Julese Verna (Mladá fronta 1978) Glernavana (např. str. 153, 178), což si tento skotský šlechtic nezasloužil a čtenáři také ne. A když už jsme u toho, Ayrton Duncana neukradl (str. 149 dole), protože roztržitý Paganel... ale to už budete vědět sami.

Když jsem tedy po minimálně čtyřiceti letech Děti kapitána Granta znovu otevřel, chyběla mi při čtení ta samozřejmost známého textu, kterou pociťuji třeba u 20 000 mil pod mořem nebo u Tajuplného ostrova. Viděl jsem knihu úplně jinýma očima a byl naprosto fascinován, jak dokonalý dokument doby to je. Začal jsem se více zamýšlet nad určitými pasážemi, už ale ne proto, abych se dozvěděl, zda jeho lordstvo a děti toho Granta najdou. Kniha je plná úchvatných informací, které více než co jiného dokumentují cestu, kterou jsme za těch nějakých 136 let od prvního vydání urazili. Jestli jdeme kupředu (a zpátky ni krok), nebo úplně špatně, posuďte sami.

Hned v úvodu loví posádka Duncana žraloka, k čemuž kapitán Mangles poznamenáva, že nikdy neškodí, když se tito hrozní dravci hubí. Žralokovi pak námořníci vytáhli ze žaludku láhev. Je to láhev firmy Cliquot, řekl prostě major. Jules Verne byl zkušený finančník s praxí na burze, ovšem že by už tenkrát fungovalo sponzorování přes product placement?

Autor se pak rozepisuje s velikými sympatiemi o skotské šlechtě. Není divu, jako Francouz nemohl mít Angličany rád a tak pro něj byli Skotové sympatičtí buřiči. Škoda, že nenapsal nic o Moravácích. Ovšem ten styl! Lord Glenarvan a lady Helena žili šťastni ve svém zámku uprostřed čarokrásné a divoké přírody Skotské vysočiny, při procházkách ve stinných alejích kaštanů a sykomor, na březích jezera, kde ještě zaznívají starobylé válečné písně, a v pustých rozsedlinách, v nichž jsou do staletých zřícenin vepsány dějiny Skotska. Někdy bloudívali v březových či modřínových hájích, v rozlehlých žloutnoucích vřesovištích...atd. Mimochodem, všimli jste si toho protikladu divoké přírody a alejí? A překladatelovy gramatiky? Žili šťastně ve svém zámku – při procházkách – na březích – a v pustých rozsedlinách!

Když se hrdinové představují, dozvíme se, že Edvardu Glenarvanovi bylo dvaadvacet let... Byl znám svou neobyčejnou statečností, podnikavostí a rytířskostí... avšak především svou dobrotou... Kapitánovi Duncana Johnu Manglesovi bylo třicet let, rysy měl dosti tvrdé, ale zračila se v nich odvaha a dobrota. Budiž mu přáno, na konci knihy se ostatně oženil s šestnáctiletou Mary Grantovou. Třetí do spolku, major Mac Nabbs, byl padesátiletý muž s klidnou a pravidelnou tváří, který vždycky splnil to, co na něm bylo žádáno, zkrátka výborná a dokonalá povaha, skromný, tichý, klidný a mírný člověk. Asi proto byl, vybaven nezbytnou Purdeyovou karabinou, lovcem výpravy.

Rozhodnutí o záchranné výpravě vyšlo v podstatě od Grantových dětí a jimi ovlivněné lady Heleny, protože Glenarvan sám měl morální problém - nechtěl nechat mladou ženu samotnou doma a brát ji sebou si rovněž netroufal. Helena, čirou náhodou dcera slavného cestovatele, věc rozhodla za něj a už se jelo. Paganel, který se k výpravě připletl omylem, byl ovšem Francouz a Verne ho popisuje tak rozsáhle, že to nehodlám citovat.

Typické je dále i to, že výpravu doprovázi v dobrodružstvích a strázních stevard Olbinett, který není vybaven speciálními ctnostmi, zato však se stačí starat o potravu a obsluhu všech ušlechtilých hlavních hrdinů. Připomíná to závěr Mistra Zachariáše, kdy se učedník Albert a jeho milovaná dívka Géranda plahočí cestou necestou, aby zachránili ďáblu propadlého Zachariáše. Verne zde popisuje, jak Géranda došla jen z posledních sil a za podpory Alberta... a jen tak mimochodem se zmíní o tom, že je na cestě doprovází stařičká služka. Která to musela zvládnout bez posledních sil i bez Albertovy pomoci.

Glenarvanova výprava začíná pátrání přechodem Kordiller, což je úchvatně napsaná dramatická pasáž, ze které se snad i Tolkien musel učit. Paganelovy cestopisné informace nejsou tak nezáživné, jak mi připadaly v mládí, a ukazují, jak byl zeměpis v 19. století napínavou vědou. Škoda, že od přistání na Měsíci momentálně není kam jít a ze zeměpisu se stala rutina.

Věda zde ovšem není samoúčelná, nýbrž definuje rámec děje. Krásně je to vidět například tam, kde cestovatelé zastřelili prchající guanaku a pak jim její maso nechutnalo. Myslím tím, že maso guanaky je dobré jen tehdy, je-li guanaka zabita při odpočinku. Když ji dlouho pronásledujeme, když je po dlouhém běhu, není už její maso poživatelné, praví se. Tak cestovatelé reagovali na přebytek adrenalinu ve tkáních nebohého zvířete a učinili chytrý závěr, že když guanaka tak dlouho běžela, musí se blížit něco hrozného. A také že ano. Zemětřesení rozštíplo vrchol hory, na kterou se cestovatelé nesmírně lopotně vyšplhali, a následující pasáž o tom, jak na obrovském plochém balvanu surfovali (nebo stoneboardovali) do údolí, je vrcholná akční scéna, zralá pro zfilmování. Hollywoodské počítače by to dnes hravě zvládly.

(Dokončení příště)

Salzburg, únor 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku