Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 17.2.2005
Svátek má Miloslava




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak je to vlastně s tou koalicí?
 >ARMÁDA: Švédská cesta do Evropy - tradičně přes Prahu
 >SVĚT: Nepřesvědčivý lesk prý zlatých starých časů
 >FEJETON: ČSSD - půjčky na bydlení pro mladé
 >POLITIKA: Rozhovor s českým premiérem v Le Monde
 >USA: V kaňonech Utahu (10)
 >MÉDIA: Na každého jednou dojde
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Proč číst verneovky – Děti kapitána Granta II
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Trouba bez právníka
 >DOKUMENT: Výzva předsedovi vlády Stanislavu Grossovi
 >DOKUMENT: Zpráva Vyšetřovací komise PS ve věci CME vs. Česká republika
 >CHTIP: Gratulace
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Kaktusy se zimy nebojí
 >PENÍZE.CZ: Jít či nejít do pracovního důchodu?
 >EKONOMIKA: Výsledky firem byly uspokojivé

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
17.2. Z MÉHO PODKROVÍ: Proč číst verneovky – Děti kapitána Granta II
Albert Salický

(Dokončení)

Po přechodu Kordiller se Glenarvanova výprava v argentinských rovinách dostává do dalších dobrodružství, v nichž Verne mistrně rozehrává své zeměpisné informace. Kromě žízně zažili cestovatelé i setkání s Indiány, útok vlků, požár, povodeň, plavbu na vyvráceném stromu mezi krokodýly a mnoho jiného. V souvislosti s povodní je řeč o Noeovi, k čemuž se český čtenář ve vysvětlivce pod čarou dozví, že Noe – postava z židovského bájesloví. Jaké ideologické mistrovství.

Účastníci výpravy ovšem střídají v typicky vernovském rytmu chvíle napětí s obdobím pohody, kdy si mohou užívat života. Například při popisu lovu se dozvíme, že v necelé půlhodině postříleli lovci bez námahy tolik zvěře, kolik potřebovali. A kolikže toho potřebuje osm mužů k večeři? Považte: tucet koroptví a chřástalů, jednoho pekari, pásovce a dokonce i pštrose nandu. Vše posléze upekli a snědli. Krunýř pásovce jim posloužil jako pekáč.

Když cestovatelé nenašli Granta v Argentině, nabyli přesvědčení, že ho jistě najdou v Austrálii. V očekávání úspěchu mu připravili i kabinu, kterou pro něho uvolnil Mr. Olbinett. Přestěhoval se do pokoje k paní Olbinettové. Chudák statečný stevard tak musel zbytek cesty trávit v jedné kajutě s vlastní manželkou!

Na cestu přes Austrálii se cestovatelé vydali i se ženami. Za tím účelem byla kára tažená šesti voly přestavěna na obytný vůz. V zadní části bylo skladiště a Olbinettova kuchyně, v přední půlce byl zařízen pokoj pro Mary a lady Helenu. Nešlo se ovšem přes celý kontinent, protože výprava sledovala stále 37. rovnoběžku a ta protíná Austrálii jen v dolním cípu kus nad Melbourne.

Paganel cestou popisuje zajímavosti australského kontinentu, dozvíme se, že je tak bohatý na kyslík a tak chudý na dusík, že zde nejsou vlhké větry, protože pasátní větry vanou rovnoběžně s jeho pobřežím, že většina nemocí, počínaje tyfem a konče spálou a chronickými nemocemi, se zde nevyskytuje. Posléze se dozvíme i to, že australské podnebí dokonce dělá lidi lepšími! Paganel tvrdí, že zločinci dopraveni na tento obrozující a ozdravující vzduch se zde polepšují v několika letech. Jeho účinky jsou lidumilům dobře známy. V Austrálii se zlepší každá povaha.

Pro dobu vzniku knihy je typický i vztah k přírodě. Cestovatelé jsou plni obdivu, což ovšem vůbec neznamená, že by měli sebemenší respekt. Dobráckému majorovi se posléze podařilo obratně skolit kulkou do boku velmi vzácného živočicha, který pozvolna vymírá. Byl to „jabiru“, obrovský jeřáb anglických osadníků. A mladý Robert Grant, aby nezůstal pozadu, o několik mil dále narazil na nevzhledné zvíře, napůl ježka, napůl mravenečníka, napůl znetvořenou bytost, jako byli živočichové prvotních věků tvorstva, a statečně je ubil k smrti. Vernovi hrdinové by se zkrátka přes veškerou ušlechtilost členy WWF stát nemohli.

Společenský život neutichl ani při této cestě. Lady Helena do své půlky volského potahu zvala jezdce na návštěvu, ovšem postupně, protože její salón byl velmi malý. Ale každý si tak poněkud odpočinul po únavné jízdě na koni a osvěžoval se rozhovorem s touto příjemnou ženou. Lady Helena byla ve svém pojízdném domě dokonalou a přívětivou hostitelkou. Miss Mary jí pomáhala. Verne byl tou dobou už asi deset let vcelku neúspěšně ženat. Jeho popisy žen nebyly nikdy příliš konkrétní a i tato pasáž je asi maximem všeho, co se o chování obou žen dovídáme. Kromě toho, že byly krásné, ušlechtilé a statečné.

Setkání s domorodci, jak v Americe tak v Austrálii a na Novém Zélandě, je odrazem dobových popisů a názorů. O Patagoncích toho Verne sám mnoho nevěděl, mezi jihoamerickými Indiány pak výprava potkala ušlechtilého Thalkáva, který je tak předobrazem rudého gentlemana Vinnetoua. Maorové na Novém Zélandě jsou sice lidožrouti, jsou ovšem líčeni se snahou jejich motivy vysvětlit. Zato popis australských aborigines v kapitole XVI je tak příšerný, že to nejenže nemíním citovat, ale i přemýšlím, jestli by tato kniha dnes v zemi, kde vládne politická korektnost, vůbec mohla bez rozsáhlých škrtů vyjít. Ale dnes by snad už ani u nás nemohla vyjít slavná Švandrlíkova pasáž o tom, jak poručík Hamáček prozíravě řešil cikánskou otázku. Nebo Ladův Mikeš. V jaké podobě Děti kapitána Granta vycházejí v Austrálii by mě však opravdu zajímalo. Naši krajané od protinožců jistě vědí více.

Ke konci příběhu utrpěl nešťastný Olbinett další těžkou ránu osudu. Zničen pobytem v jedné kabině s vlastní ženou musel na záchranném voru po ztroskotání Macquarie prodělat nové ponížení: Olbinett vyndal z jedné bedny s potravinami několik kusů sušeného masa a tucet sucharů. Stevardovi bylo trapno, že má pro své pány tak chudý jídelní lístek. Ale všichni jim vzali zavděk, ba i cestovatelky, neboť těm pro prudké zmítání moře zatím ani příliš nechutnalo. Když se nad touto větou zamyslíme, můžeme tomu rozumět i tak, že kdyby bylo moře klidné a ženy hladové, nejspíše by to Olbinett pěkně schytal!

Na Novém Zélandě se výpravě zjevili i ptáci moa, o kterých Paganel uvedl, že je mnozí učenci pokládají za vyhynulý druh. Prý dosahují výšky až osmnácti stop. To bylo něco pro chlapy! Hned se za ptáky pustili, avšak po několikaminutovém pronásledování zmizeli nepolapitelní moa mezi vysokými stromy a lovci při tom vyplýtvali jenom prach. Konečně proč nestřílet, vždyť zabitím pár moa by se věda zase o kousek přiblížila k řešení otázky, jestli tedy vyhynuli nebo ne. Ostatně to musel být vskutku pohodový svět, ve kterém bylo možné řešit tolik problémů s puškou v ruce. Dnes jsme civilizovanější, nedá se nic dělat.

Cestovatelé se jak v Jižní Americe tak v Austrálii setkávají také s vystěhovalci, kterýmžto se daří zásadně dobře, některým přímo úžasně. Jsou vždy nejbohatší v kraji, nositelé pokroku v technologii, financích i životním stylu. Reklamu na kolonizaci podtrhuje i fakt, že sám kapitán Grant se na své Britannii plavil za účelem vyhledání místa pro založení skotské kolonie. Škoda, že se to nepodařilo. Možná by to šlo v budoucnu, prý se má někde uvolnit prostor.

Ztracený kapitán Grant je na závěr samozřejmě nalezen. Když zachránci připlouvají s člunem k jeho ostrovu, vidí již na vzdálenost deseti sáhů, že v jeho vysoké a urostlé postavě i v jeho tváři, vlídné i smělé zároveň, se zřetelně mísily rysy Mary a Roberta Grantových. I nad touto větou je třeba se zamyslet. Než špatně napsaná, bude spíše špatně přeložená. Ale gramatických neobvyklostí českých formulací překladatele Vlčka jsme si mohli všimnout už dříve, v pasáži o tom, jak se Glenarvan se ženou prochází skotskou přírodou nebo v té o australském ovzduší.

O Vernovi je známo, že dokud se mu finančně nedařilo, zajišťoval si přísun kapesného od svého zámožného tatíčka tím, že do svých knih vkládal pasáže modliteb a díkůvzdání, vyhovující otcovu náboženskému založení. Děti kapitána Granta však psal na vrcholu slávy, kdy otcovy příspěvky jistě nepotřeboval. Skutečnost, že hrdinové v nebezpečí zásadně bojují o život, místo aby lomili rukama v modlitbách, je velmi osvěžující, zejména pro člověka, který v dětství přečetl i Karafiátovy Broučky. V citovaném vydání přijmou cestovatelé před odjezdem na výpravu požehnání v glasgowské katedrále a dále už se o sebe starají sami. Odstranění náboženských partií však může být i dílem překladatele, viz komentář o Noemovi. Vnést sem paprsek světla je ale úkol pro literární vědu a ne pro mé přátelské povídání.

Často slýchávám nářky, že verneovky dnešní mládeži nic neříkají. Moje děti to ostatně potvrzují. Nezaujaly je ani Ransomovy Vlaštovky a Amazonky. Ale my, dospěláci až dědkové (a babky), se tím nemusíme nechat zastrašit. A tak jako se říká, že si každá generace musí znovu objevit Shakespeara, věřím, že to pro dílo Julese Verna platí obdobně.

Salzburg, únor 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku