Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 15.2.2005
Svátek má Jiřina




  Výběr z vydání
 >SVĚT: O předpokladech vhodného počínání v hostově domě
 >EKOLOGIE: Někteří poslanci to kupodivu vědí
 >SPOLEČNOST: Omluva Pavlu Dostálovi
 >MÉDIA: Digitalizaci nelze zastavit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tak holt budu platit
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Proč číst verneovky – Děti kapitána Granta I
 >HISTORIE: Vznik a zánik jaderné elektrárny
 >VIA CAROLINA: Tradiční spojnice českých zemí s evropským západem
 >PSÍ PŘÍHODY: Fascinovaná Irda
 >ÚVAHA: Krátká a aktuální
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Největší Čech a fenomén Cimrman
 >SPOLEČNOST: Sv. Valentýn nebo sv. Trifon?
 >ÚVAHA: Český impeachment – „birdment“?
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Pronájem tf. linky by měl stát zhruba 200 korun
 >PENÍZE.CZ: Navýšit cílovou částku kvůli spoření? Nesmysl!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
15.2. SPOLEČNOST: Omluva Pavlu Dostálovi
Martin Stín

Omlouvám se ministru Pavlu Dostálovi za to, že jsem ho v článku Grossovy skandály - bilance v mezičase, přejmenoval na Miloše. Sám nechápu, jak se to mohlo stát, protože Pavel Dostál je jednou z výrazných postav sociálnědemokratické reprezentace, která často přitahuje mou pozornost a spíše budí sympatie. Vysvětlení tohoto selhání mého mozku by nejspíš podal psycholog či psychiatr.

Je docela dobře možné, že při poslechu Dostálova vystoupení v poslanecké sněmovně, v němž se dožadoval zamezení dalších nepřístojností novinářů, v mém defektním stařeckém mozku scvaklo krátké spojení s pověstným projevem Milouše Jakeše o kůlu v plotě. Jména Milouš a Miloš jsou sobě podobná asi tolik jako tón obou projevů, takže zkratové spojení obou řečníků a přenos křestního jména z velkého normalizátora na ministra kultury je takto docela dobře vysvětlitelné. Nedovedu si totiž představit, jaké jiné než represivní a nedemokratické prostředky mohl mít na mysli Pavel Dostál, když se dožadoval opatření, jimiž by se novinářům znemožnilo beztrestně napadat politiky. A stejně jako komunisté od vydání "Poučení z krizového vývoje" už nikdy nedokázali správně označit okupaci země za základní příčinu svých nedorozumění s obyvatelstvem, ani Pavel Dostál se nedokázal podívat pravdě do očí a označit za skutečnou příčinu tažení novinářů a tak trochu také opozičních politiků za odstoupení Stanislava Grosse jeho zmatené, nemužné jednání, jímž reagoval na první dotazy po původu finančních prostředků na koupi bytu, a primárně pak samu skutečnost poněkud nestandardního financování rozvoje jeho rodiny a manželčiny firmy.

Chápu Dostálovu nespokojenost se současnou právní úpravou ochrany osobnosti v civilním i trestním právu, protože jsem si krátce po něm sám vylámal zuby na pokusu potrestat právní cestou TV Nova za neseriozní zpravodajství. Ale nesouhlasím s ním v názoru, že je nutné usnadnit pronásledování prostořekých novinářů legislativně. Justice a v případě trestního stíhání pomluvy také policie a státní zástupci mají v současných zákonech dostatečné prostředky. Mám spíše dojem, že společenská atmosféra není příznivá ostrému postupu těchto orgánů proti tak vlivným médiím jako je TV Nova nebo velké deníky. Pomalost projednávání žalob na ochranu osobnosti, která Pavlu Dostálovi vadí, by změna tiskového zákona stejně neodstranila, protože jde o systémovou vadu, která nepostihuje jen tato řízení.

Připouštím, že větší část novinářské komunity nezachází zrovna v rukavičkách se stranami vládní koalice a se sociálními demokraty zvlášť. V specielním případě současného tažení proti Stanislavu Grossovi byla zcela zbytečně nastolena některá témata, která s jeho skutečnými kritizovanými poklesky bezprostředně nesouvisela a ubrala celé kampani na korektnosti. Jejich propírání v tisku bylo pouze křečovitým pokusem za každou cenu snížit premiéra v očích čtenářů, ač to nebylo bezpodmínečně nutné. Mám na mysli např. úvahy kolem jeho zkoušky z němčiny a jeho nezpůsobilosti tento jazyk používat. Školská znalost jazyka se přece neužíváním rychle vytrácí. To nemění nic na tom, že nehajitelné věci se hájit nedají a novináři útočí na Stanislava Grosse kvůli jeho skutečným pochybením právem. Obecně vidím více chyb na straně sociálních demokratů než u novinářů. Sociální demokraté působí na polistopadové politické scéně již dosti dlouho na to, aby si mohli vytvořit stáj sympatizujících novinářů a dosáhli větší vstřícnosti aspoň některých redakcí. Je výlučně jejich věcí, že to nedokázali. Jde ovšem o to, zda si vůbec problém uvědomují a cítí potřebu jej řešit. Možná se naivně domnívají, že by se nezávislí novináři měli sami ucházet o jejich přízeň. Špatné vztahy mezi sociální demokracií a novinářskou komunitou se vytvořily již v době předsednictví Miloše Zemana. Nezlepšily se ani za jeho nástupců, i když žádný z nich nebyl ve vyjadřování o novinářích tak drsný jako bývalý předseda. Legislativní zúžení hranic svobody novinářského projevu ale určitě není nástrojem, který přivede novináře k větší vstřícnosti vůči sociálním demokratům. Z toho, že jeho věrozvěstem se stal právě ministr kultury, jenž by měl naopak svobodu slova hájit, mi běhá mráz po zádech. Represe přece nikdy nepřináší trvalé výsledky. A právě Grossova kauza ukazuje, jak je dobře, že novináři se nemusí bát propírat špinavé prádlo politických špiček.

Martin Stín, Praha

Psáno pro Politikon a Neviditelného psa


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku