Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 15.2.2005
Svátek má Jiřina




  Výběr z vydání
 >SVĚT: O předpokladech vhodného počínání v hostově domě
 >EKOLOGIE: Někteří poslanci to kupodivu vědí
 >SPOLEČNOST: Omluva Pavlu Dostálovi
 >MÉDIA: Digitalizaci nelze zastavit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tak holt budu platit
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Proč číst verneovky – Děti kapitána Granta I
 >HISTORIE: Vznik a zánik jaderné elektrárny
 >VIA CAROLINA: Tradiční spojnice českých zemí s evropským západem
 >PSÍ PŘÍHODY: Fascinovaná Irda
 >ÚVAHA: Krátká a aktuální
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Největší Čech a fenomén Cimrman
 >SPOLEČNOST: Sv. Valentýn nebo sv. Trifon?
 >ÚVAHA: Český impeachment – „birdment“?
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Pronájem tf. linky by měl stát zhruba 200 korun
 >PENÍZE.CZ: Navýšit cílovou částku kvůli spoření? Nesmysl!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
15.2. HISTORIE: Vznik a zánik jaderné elektrárny
František Ungr

Okolo roku 1955 byla na pokyn Moskvy zahájena příprava výstavby jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích. V té době byl v zemi kritický nedostatek elektřiny a spotřeba byla drasticky regulována. Montáž technologie ovšem začala až okolo roku 1964. Po roce 1972 byla dokončena a spuštěna, aby po cca 4 létech provozu těžce havarovala, byla odstavena a posléze zakonzervována. Její nesnadný vznik a podivný zánik (vnucuje se slovo poprava) provázelo mnoho nejasností. Nejdříve ale to, co se na toto téma dosud povídá.

Jaderná elektrárna A1 byla navržena v SSSR. Na výstavbu dohlížel autorský dozor. Při realizaci byl projekt často měněn a doplňován. Reaktor A1 byl první tohoto typu a z technického hlediska naprostý unikát. Těžko bychom hledali složitější a technicky náročnější řešení. Jaderný reaktor byl chlazen oxidem uhličitým, jako moderátor bylo zvoleno deuterium (těžká voda) a stínění bylo z grafitových bloků. Palivem byl přírodní uran z domácích surovin. Po vyhoření paliva bylo možno z odpadu získávat plutonium pro jaderné zbraně. Jak se mnohem později zjistilo, byla ČSSR pokusným králíkem. Pro potřebu SSSR a za peníze ČSSR mělo být ověřeno, zda je tato koncepce technicky realizovatelná a provozovatelná. Její výkon měl být cca 150 MW elektrických, při asi 450 MW tepelných.

Na ÚV KSČ z toho měli těžkou hlavu. Papír podepsaný azbukou byl rozkazem. Úspěch projektu znamenal pro podniky těžkého průmyslu lukrativní zakázky, ale současně by způsobil výrazný útlum těžby uhlí. Během celé výstavby se tyto vlivy přetahovaly a situace pendlovala od zdi ke zdi. Někdy byl projekt na hranici zastavení a jindy měl zelenou. Postupovalo se podle nevyhlášeného hesla: „Stavět, ale nedostavět.“ Když byl blok přes všechny peripetie v rekordně dlouhém čase (cca 17 let) spuštěn, nastal problém jak dál. Bylo ohlášeno, že pokud se projekt vydaří, budou mít další bloky cca 10x větší výkon a bude jich jako máku. Je otázkou, kdo to myslel vážně a kdo ne. Na projektu A2 se pracovalo a byly do něho vnášeny všechny zkušenosti z A1. Vše nasvědčovalo, že A2 bude technicky i ekonomicky mnohem dokonalejší než A1.

Během výstavby se situace změnila. Ve Spojených státech uvonila vláda výsledky vývoje reaktoru pro námořnictvo pro civilní využití (program odstartoval projevem president D. Eisenhower - Atom pro mír). Angloamerická spolupráce dokázala postupně vyšlechtit dvě koncepce, které nakonec převládly v celém světě. Byly to varné a tlakovodní reaktory. V době, kdy A1 klopýtala k dokončení, rostly po celém světě bloky amerického typu jako houby po dešti. S určitým opožděním se tlakovodní reaktory objevily také v SSSR, kde byly aplikovány především v jaderných ponorkách.

V roce 1968 ztratila ČSSR punc věrného a spolehlivého vazala. Také se probudili slovenští nacionalisté, kteří dávali znát, že jim atomka postavená z vůle Prahy silně vadí. ČSSR nemohla čekat na elektřinu z jádra a řešila nedostatek urychlenou výstavbou uhelných bloků, což upokojilo těžaře. JE A1 se podařilo dokončit, spustit a ukázalo se, že je přes všechnu složitost celkem poslušná a provozovatelná. U výrobce (Škoda Plzeň) byly zahájeny projekční práce na zdokanaleném a výkonnějším bloku téže koncepce - A2. Tuzemští subdodavatelé výstavby A1 si již vybudovali výrobní zázemí, vyškolili personál a byli připraveni pokračovat. Na A1 bylo velké množství zdokonalení tuzemského původu, což si autorský dozor cenil. Lze říci, že průmysl a vědecké zázemí ČSSR si osvojilo potřebné znalosti tak, že mohlo pokračovat i bez masivní podpory SSSR.

V únoru 1977 byl na A1 běžný den provozu, jehož součastí byla výměna palivového článku. Článek je sestava prstenců, do kterých je vložen kovový uran ve formě mnoha proutků o průměru tužky. Proutky tvoří vlastně kruhovou dutinu kudy proudí CO2 a proutky chladí. Články se sestavují ručně protože přírodní uran není aktivní. Po dokončení montáže se dovnitř článku vloží absorbent vlhkosti, celá sestava se navleče do PE folie a uskladní. Absorbentem je silikagel v textilních sáčcích. Silikagel jsou pórézní keramické granule velikosti hrachu. K zavážení do reaktoru slouží zavážecí stroj což je pojízdný revolverový zásobník, schopný hermetického připojení na technologický kanál reaktoru. Stroj jezdí po kolejích v reaktorovém sále nad víkem reaktoru. Výměna článku probíhá tak, že se čerstvý článek vloží do prázdné komory. Stroj najede na kanál, vtáhne do sebe vyhořelý článek, pootočí zásobník a spustí na volné místo článek čerstvý. Kanál uzavře a vyhořelý článek zaveze do skladovací horké komory. Tak se stalo i tohoto dne. Pouze nebyl z vnitřku článku odstraněn silikagel. Záhy po zavezení shořel sáček a volné granule omezily průtok plynu. Článek se začal přehřívat. V reaktoru byla čidla teploty a tuto skutečnost signalizovala. Havarijní systém byl připraven reaktor odstavit. Obsluha mohla situaci napravit tím, že by znovu najela na kanál a článek, který se přehříval vyjmula, případně nahradila jiným. Místo toho, proti veškeré logice, vypnula havarijní systém a dál najížděla na jmenovitý výkon. A bylo vymalováno.

Palivový článek se přehřál natolik, že natavil slabou hliníkovou stěnu kanálu, která oddělovala článek od nádoby s deuteriem. Deuterium vyteklo a štěpná reakce se zastavila. Následkem byl jeden zničený technologický kanál, jeden zničený palivový článek a poškozené tři kanály sousední. Keramické granule za pár korun, vyřadily dílo za desítky miliard (asi 150 miliard Kčs). Byla to vážná havárie, ale zvládnutelná. Projekt s takovou nehodou počítal a existoval postup, jak odřezat kanály (slabostěnné Al trubky) a vevařit jiné. U výrobce reaktoru probíhaly přípravné práce. Potom náhle, ze dne na den bylo všechno jinak. Z Prahy bylo ohlášeno storno opravy, konservace A1, ukončení prací na projektu A2 a zahájení přípravy pro výrobu tlakovodního reaktoru VVER 440, dle dokumentace ze SSSR. Jako náhradu za A1 dodal SSSR blok V1 (předchůdce VVER 440) kompletně na klíč. Období vystavby bloků VVER (lidově „veverek“) je již jiná story.

S popsanou událostí je svázána řada otázek:

1. Byl zapomenutý silikagel nedbalost nebo úmysl? Bílý textilní sáček nebyl nijak malý a na pozadí tmavě šedého kovu musel být nepřehlédnutelný. Obsluha, která stahuje folii, sleduje článek kousek po kousku. Navíc se článek před vkládáním do zavážecího stroje znovu vizuálně kontroluje. Směna údajně nebyla opilá.

2. Vyšetřování události se protahovalo, soud s obsluhou proběhl se značným časovým odstupem a bylo uděleno jen několik velmi mírných trestů.

3. Pokud se jednalo o úmyslnou havárii, kdo stál v pozadí? Jsou zde různé hypotézy:

A. Zájem SSSR, který nehodlal po roce ´68 strpět jadernou energetiku v ČSSR s reaktory schopnými produkovat z přírodního uranu plutonium. Pokud by A1 běžela bez problémů, byl projekt A2 reálný.

B. Zájem SSSR vnutit ČSSR energobloky typu VVER, které používají obohacený uran. ČSSR je tím odkázána na dodavatele palivových článků. Jejich výroba je náročná a potřebné technologie mají jen největší velmoci (v době události). Navíc jsou VVER téměř shodné s americkými tlakovodními reaktory - není nutno hlídat únik informací.

C. Zájem slovenských nacionalistů, kteří při vpádu Varšavské smlouvy v srpnu 1968, vítali vojska téměř jako osvoboditele. Zatímco A1 jim velice vadila, V1 dodaná ze SSSR nikoliv.

D. Zájem lobystických skupin ve vedení KSČ, kteří hájili těžaře uhlí a kteří byli z úspěšného provozu A1 a příprav další výstavby jaderných bloků v ČSSR silně podrážděni.

E. Společný zájem SSSR a ÚV KSČ zlikvidovat sice fungující, ale nevhodný unikát a nahradit ho typy VVER 440 ověřené americké koncepce. Normální odstavení by bylo politicky neúnosné.

F. Kombinace předchozích bodů nebo něco, co dosud ani netušíme.

Toto téma není sice aktualitou, ale ilustruje složité cesty technického pokroku v totalitním státě. Kromě toho by si veřejnost, která o nehodě A1 ví, zasloužila znát celou pravdu. Pravdu o tom, kdou rozbil hračku (100MWe je dnes výkon běžné městské kogenerační teplárny), kterou ČSSR tak dlouho a pečlivě sestavovala a na kterou jsme byli právem hrdi. Z celého bloku satelitů SSSR se podařilo podobné dílo jen u nás. Podařilo se také zásluhou první generace českých odborníků, které vyprodukovalo naše vysoké školství jakmile se zotavilo z pohromy, kterou byla reforma školství ministra a skalního komunisty Z. Nejedlého.Tato generace techniků (převážně ročníky 1930÷1940) to brala jako prestižní záležitost a často pokračovala přes odpor shora. ČSSR zde utopilo hodně peněz (odhad 200 miliard) a po havárii dost reputace. Havárie také vybudila masivní odpor k jaderné energetice v Rakousku, protože ČSSR o události lhala a mlžila. Také byla ztracena možnost posoudit, jak by dopadl blok na přírodní uran proti bloku na obohacený uran z hledisek technicko-ekonomikých. Jakmile byly k dispozici reaktory na obohacený uran, další vývoj koncepcí ustal. Prakticky na celém světě a nikdo už se k tomu nevrátí.

Část informací o havárii A1 jsme získávali až po roce 1989 privátně, z různých zdrojů a tak za ně nelze dát ruku do ohně. Oficiální informace vycházejí z tehdejšího vyšetřování a o jejich věrohodnosti lze úspěšně pochybovat. Protože pamětníci stárnou a ubývají, bylo by dobré poskládat mozaiku, dokud je z čeho. Také je možné, že by se něco našlo v archivech STB nebo KGB. Proto jsem to napsal.

Ing. František Ungr


Další články tohoto autora:
František Ungr

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku