Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 18.2.2005
Svátek má Gizela




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Děda Herodes, vnuk a tajemný cizinec
 >GLOSA: Jak trestat popírání holocaustu?
 >POLITIKA: Proč Gross nakonec zůstane premiérem
 >EVROPA: Proč je evropská ústava tak objemná aneb Jak feministky k euroústavě přišly
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Holič
 >LETECTVÍ: Nové ostrovní letiště zvedlo kotvy
 >SPOLEČNOST: Evropo – tvoje jméno je Zbabělost
 >ENERGETIKA: Platit za zónu havarijního plánování?
 >PSÍ PŘÍHODY: V pátek má být obleva
 >VIA CAROLINA: Tradiční spojnice českých zemí s evropským západem
 >SPOLEČNOST: Mafie pro neziskový sektor
 >DOKUMENT: Reakce SOCR na omezení prodejní doby
 >PENÍZE.CZ: Jak průhledné jsou sliby stavebních spořitelen?
 >POLITIKA: Jak je to vlastně s tou koalicí?
 >ARMÁDA: Švédská cesta do Evropy - tradičně přes Prahu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
18.2. VÍKENDOVINY: Děda Herodes, vnuk a tajemný cizinec
Václav Vlk

Obr. č. 1
Obr. č. 4

Pachatel se vždycky vrací na místo činu! To ví každý kriminalista i manžel. Zločinec z povzdálí obhlíží místo svého zločinu, každá manželka navštěvuje všechny místa, kde dokázala, podle jejího mínění, vhodně investovat manželovy peníze (někdy případně, výjimečně, náhodou a v nejvyšším zoufalství i svoje) .

To o kriminálnících mi potvrdil spolužák Václav, když se se mnou mohl opět dát po roce 1990 na ulici do řeči, což předtím dlouho nešlo, páč on byl kriminalista a já protistátní živel.

To druhé mi potvrdila moje odborná poradkyně, když jsem jí zavolal, jak dopadlo její jednání o nějakých mých nedorozuměních s Pražskou správou sociálního zabezpečení a ona odvětila: "Je to vyřízený! Ale pane Vlk, ty mně tak nasrali, až jsem si musela jít koupit do jednoho známého obchůdku botičky!"

Prostě, když člověk jednou někde byl a něco tam zažil, tak se tam vrací. Takže když v Ženevě a když volno, tak na lyže .A když z Ženevy do Alp, tak na Flaine. Jak už jsem psal ve své knížce. (Teď nevím v které, ale najděte si to.)

Auto jsem řídil já. Vedle mne syn, ne že by neuměl řídit, vzadu snacha, ta taky umí dobře řídit, a dvě děti .Ty ještě neumí řídit. Ale to je jedno, protože já nemám rád, když sedím v serpentinách na místě vedle řidiče. Já to prostě nesnáším! Jen tak se držet a zírat upřeně dolů, jak je tam hned vedle kola díra.

Takže odbočit z dálnice a vzhůru do oblak! Abyste tomu rozuměli. Nejdřív jedete pořád nahoru, pak ještě furt nahoru v zářezu silnice pod skálou, pak chvíli vzhůru, pak do děsnýho kopce a pak se ta silnice teprve začne skutečně šplhat ke Grand Massif. Projedete horskými městečky a furt eště nahoru a pak jste nahoře a jedete zase dolů, zase děsný serpentiny... no prostě já si řídim v tomhle případě sám. Kdyby něco, abych se v tom letu dolů mohl aspoň držet volantu. To abych zároveň v poslední chvíli života nespínal ruce, až budu vykřikovat poslední slova. Abych tak neměl na poslední chvíli ještě hřích. Protože v takovou chvíli člověk neříká vůbec žádná slušná slova,jak dosvědčují ti, co slyšeli poslední slova ze záznamů z "černých skříněk" letadel.

Když se den ve francouzských Alpách povede, tak to je "azůro", že člověk jen blahy vzdychá. Modrá obloha, bílý sníh, pohostinné francouzské hospůdky, krásně a veselo.

Jezdím s vnukem na té lanovce co je pro děti a starý dědky. Jmenuje se to tam "Front de Neige". Je sedačková, tahle lanovka pro neumětely. Dlouhá co já vím? 700 metrů? Nejdelší fronta je pět lidí. (To jen pro zatvrzelé milovníky Krkonoš.) Starší vnuk pravil, že bude jezdit jen s dědou, o čemž nevím, zda na to má být pyšný a nebo ne. Buď totiž ke mně lne vnukovskou láskou, anebo už má dost vlastních rodičů, vydávajících v několika vteřinových intervalech svým potomkům příkazy, návody a zákazy.

Po hodině nás oba to placatění na mírném svahu už nějak přestává bavit. Rozhoduji tedy, že pojedeme jinam, nahoru, až hodně nahoru, tam co je odtamtud tak krásný výhled. Jak vím z dřívějška.

Každý věk má své výhody. I ten starší. Moc jich sice není, ale přeci jen nějaký jsou. Třeba při jednání s vnuky vlastní nesdělitelná zkušenost z dob jednání se svými vlastními syny, když byli mladí. Takže domníváte-li se, že jsem pravil : "Milý vnoučku, co kdybychom si vyrazili támhle na kopec nahoru?" a nebo jej lákal "Chtěl by si vyjet támhle nahoru?" a podobné nejapnosti, tak to tedy ne.

Ihned, jakmile jsem s vnuky a má se něco udělat, někam máme jít a podobně, nasadím SDH. Čtete dobře SDH. Ne není to žádné MHD a nebo OKD a podobně. Tohle je mnou vynalezený a pojmenovaný "Systém Děda Herodes".

Vnuka v případě, že on má něco udělat a nebo někam jít a podobně oslovíme způsobem rozkazovacím například: "Teď pojedeme nahoru!", "Vysmrkej se!!" ,"Právě přišel učitel angličtiny!" a podobně.

Podle mých zkušeností totiž od malých dětí po adolescenty, od doby co dokáží vyslovit jedno celé slovo platí téměř 99 % pravděpodobnost že na otázku " Chceš..." odpoví mladý zarputilec :"Nechci!.." čímž je vymalováno. Chceme-li tedy, aby si dítko mylo ruce, utíralo nos, naučilo se lyžovat a nebo anglická slovíčka, přikazujeme a nedáváme na výběr. Protože dáme-li dítku na vybranou, zda například nechce lyžovat, učit se anglická slovíčka, mýt se, měnit si spodní prádlo a dosaďte co chcete dalšího, podle věku nedospělce, dostanete většinou odpověď NE!

V letech, které jsou mému vnukovi, můžete dostat odpovědi na otázku "Chceš...?" slovo "Chci" pouze v případě, že byste mu navrhovali, že spolu budete házet kameny do rybníka u blátivého břehu, když mu doporučíte aby vlezl do každé louže, kterou potkáte a otážete-li se ho, zda by si nechtěl nudli utřít do rukávu. V tom případě řekne dítko že ano. A pak pokud jej pozvete na zmrzlinu, ve velkém vedru jej požádáte, aby vypilo ledovou limonádu a podobně. Takže žádné přemlouvání ale příkaz.

Odlovíme tatínka a sdělíme matce - tedy matce onoho vnuka - že se pojedeme někam projet na pořádnou sjezdovku. Ta kupodivu nic nenamítá, snad protože je uvláčená od svého mladšího syna, kterému se lyžování děsně líbí, ale vzhledem k tomu, že mu je tři a půl, spíš se nechá při sjezdu napůl nadnášet a pro změnu od staršího ječí, že bude lyžovat jen s maminkou.

Využívám příležitosti, že jak je všeobecně známo, ženy nemají většinou moc orientační smysl a když se ptá kam pojedem, řeknu že "támhle" a mávnu neurčitě rukou.

Novou lanovku jedeme nahoru. Ve stoje. Kabinková lanovka, v které se musí stát v lyžácích není nic moc. Tedy je úplně na h... houby. Bolí mne nohy a dva mladí spolucestující snouborďáci se po chvílích hroutí na špinavou zem , zatímco tatínek, můj syn, k mému vnitřnímu jedovatému zadostiučinění hučí na svého syna, tedy mého vnuka, aby "stál rovně a nekroutil se" a tak vůbec. Vyjíždíme nahoru. Jsme ve výšce 2500 metrů. Tak vysoko můj čtyř a půlletý vnouček ještě nebyl. A ten rozhled! Naproti, skoro na dosah ruky, stojí Mont Blanc!

"Koukni, se! Mont Blanc!" ukazuji vnukovi, jak říká klasik, tak hrdě, jako bych ho sám vymyslel.

Vnuk si si hned před východem z lanovky lehne na sníh - viz obrázek - a hučí, že když jsme vycházeli, tak tam byla restaurace, kde mají určitě limonádu, kterou on teď momentálně hrozně potřebuje, protože na ní "má hlad". Kňouká a Mont Blanc mu je úplně ukradený.

Sakra, co já bych za to dal, kdybych mohl ve čtyřech letech jel lanovou do dvou a půl tisíc metrů a koukat ve slunném odpoledni na Mont Blanc! Co já bych za to býval dal i ve čtyřiceti! Alpy, sladká Francie, nejvyšší hora Evropy! Co já bych býval byl za to dal!

"Dědóó já chci tu limonádůůůůůů!" zní odpověď vnuka. Vnuk by za to zřejmě nedal nic. Nebo by to vyměnil za plechovku cocacoly. Syn si zapaluje cígo, jako jsem to dělal já, když jsem kouřil. Protože, není větší potěšení pro kuřáka, než dostat se někam nahoru na kopec a tam si na tom čerstvém vzduchu zapálit! Jak napsal můj oblíbený spisovatel Šmíd a jak nedávno potvrdil v TV pořadu "Krásný ztráty" lékař a politik pan senátor Sobotka.

Hledím zbožně na Mont Blanc, čekám, až syn dokouří a vnuk to vzdá. Zatvrzuji se, budu děd Herodes! Žádná limonáda, tůdle, než dojedeme dolů, tak by se mu chtělo čůrat a kdo se s tím má zabývat. Určitě by chtěl čůrat někde nad nějakým převisem, nebo v korytě sešupu, to je jistý. NIC!

"Žádná "krkakola", pojede se dolů. Koukej na ty krásy a buď zticha! A jedem!"

Francouzi mají krásnou zem. To je fakt. Ale jejich klub turistů a značení lyžařských tras a sjezdovek stojí za ..za houby, jak už jsem říkal. Podle plánku, co jsme si vzali dole u kasy, jsme měli jet dolů po modré. Po modré to zvládnem levou zadní! Vyrážíme a jedem . Pohoda! Pak se pod kamenným štítem nad námi kamsi modrá vytratila a jediná možnost je sešup stejně příkrý a určitě delší než je konec černé sjezdovky ve Svatém Petru. A sakra!

"Pojedem to nic není!" lákám falešně vnuka a rozptyluji jej ukazováním modrého nebe a žlutého slunce a vykládám "koukej, jak jezdí dolů všichni a jak jim to jde", ale ten mi moc nevěří. Má recht, kdyby mu ujely nohy, tak jede po prdelce až dolů kde se to začíná narovnávat, bratru dvěstě metrů.

Pak, ukecán dědou Herodem, opatrně vyrazí. Jde to, do půlky upadl jen dvakrát a vždycky se stačil zastavit. Ovšem, jeho hlasivky už se nezastavily. Řve jak pavián. Otec má slabé nervy a dobré nohy, přijede k němu a vezme si ho podpaží jak balík, jen se nožičky s lyžemi blimbají a sjede dolů skoro šusem. Fuj, až jsem se zpotil.

Dále už jedeme všichni po svých, vnuk se ale ještě trochu bojí a jede pomalu a to mně vyhovuje, ona je to docela slušně dlouhá sjezdovka. Konečně někde v dolní polovině je bufáč. Kafe v kelímku, vnuk dostane čaj, synek cígo a rozhostí se klid a mír. Jen snacha ruší a mobiluje, kde jsme.

Dole pak po sjetí poslední části sjezdovky, která má celkové převýšení rovných 1000 metrů, kormidluji rovnou na terasu hospůdky. Kluci, protože se připojila i snacha s druhým vnukem, mají konečně "krkakolu" a pomfrity s majolkou, což je nejoblíbenější kombinace potravy snad všech dnešních českých mrňat co je znám a jejich matka ukořistila lehátko na slunci.

Pohoda. Pak si ještě trochu zalyžujeme . Nazpátek, serpentiny-neserpentiny, bude řídit syn. Ať sveze tatínka zničeného jedovatým kyslíkem. Když se konečně vymotáme dole ze zatáček, pronesu, čekaje že budu pochválen, otázku, jak se jim to líbilo když jsem je vytáhl na lyžovačku. Odpověď žádná. Otočím se dozadu a oba vnuci ukurtovaní v sedačkách spí a vedle nich pochrupkuje jejich matka. Už zase to tady mám jak "šláfvágn". Vždycky se při návratu z výletů ptám a skoro vždycky je mi odpovědí pochrupování ze zadních sedadel.

No snad je to tak v pořádku. Možná je to ta největší pochvala .A před námi je za chvíli Ženeva a tam je hotel a vtom hotelu postel……. Krásné vyhlídky!!!

P.S . A kde je ten tajemný cizinec? No když se podíváte na fotku, co je na ní vnuk jak se povaluje na sněhu před horní stanicí lanovky před tváří největší evropské hory, tak se podívejte pozorně. A zjistíte, že tam vzadu, v té výšce a v tom mrazu jde chlap, má na sobě dlouhý tmavý kabát, na hlavě klobouk a jde jakoby někam směrem dolů, do údolí do Chamonix.

Pan spisovatel Čapek měl tajemné šlápoty ve sněhu. Stopy, které nikam nevedly. Já mám nafocenýho chlapa ve výšce 2500 metrů v Alpách, který vypadá jako ortodoxní rabín který odchází směrem někam do míst věčného sněhu a ledu. V polobotkách a klobouku! Kdo jen to mohl být? Snad sám tajemný Ahasver, ten Věčný Žid? A co tam dělá?

No, tak mne napadlo, že si to tamtudy štrádoval na setkání slavných osobností do Davosu. To by bylo tímhle směrem správně! Stačí když se dáte nejdřív dolů na Chamonix, pak přes průsmyk na Matigny, přes Furka Pass dál. No tohle bylo v lednu, to by termínově stačit mohl. I pěšky. Ale že by to byl skutečně on, tím si nejsem jistý.Ale sakra, kdo jiný by to mohl být?

Obr.č.1- Vnuk, Mont Blanc a tajemný cizinec

Obr.č.2- Nahoře v tom čitém vzduchu je nutno si nejdřív zapálit a pak udělat fotečku - dnes digitální - na památku

Obr.č.3- Úplné blaho

Obr.č.4- Odtamtud skoro seshora vede ta sjezdovka jak je vidět i na propagační fotce

Obr. č. 2 Obr. č. 3



Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku