Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 16.2.2005
Svátek má Ljuba




  Výběr z vydání
 >DOKUMENT: Otevřený dopis premiéru ČR Stanislavu Grossovi
 >GLOSA: Je opravdu hloupej
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Rudé praporky premiéra Grosse
 >POLITIKA: Inteligentní Gross aneb Tak hovoří vysokoškolák
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ohlédnutí za Valentýnem
 >DOPRAVA: In re Zóna s dopravním omezením
 >VESMÍR: Před 75 lety bylo objeveno Pluto, dodnes ale nevíme, co je zač
 >HISTORIE: Ad vocem bombardování Drážďan
 >PSÍ PŘÍHODY: Slibný pokus o neviditelnost
 >DOKUMENT: Otevřený dopis premiérovi ČR a Veřejné prohlášení předsedy ČP všem občanům ČR
 >SPOLEČNOST: Je správné dělat si ze Židů legraci?
 >CHTIP: Stiažnosť
 >POLITIKA: Důležitost íránské mise
 >POVÍDKA: Nádherná viditelnost
 >PENÍZE.CZ: S cestovním pojištěním až na kraj světa? Rozhodně ne!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
16.2. HISTORIE: Ad vocem bombardování Drážďan
Jan Beneš

Ve chvílích únorového náletu na Prahu roku 1945 mně pan primář Horníček tahal mandle a nenechal toho, ačkoli na druhém konci Prahy právě padaly bomby. Nutno říci, že pokud jde o mne a nás, nijak zvláště nám to nevadilo, ty bomby sice nezabily, ale poznamenaly obě dcery rodiny Planckovy, co se nastěhovala u nás v domě do „židovského bytu“ po rodině Garrově. Včetně jejich záclon, nábytku a koberců, jakož i dalšího zařízení, pochopitelně. Pracovaly v jakési říšské instituci na konci Mánesovy ulice (ty dcery) u ústí nad Wilsoňákem. Přežily to bez zranění, tedy fysického, ale pak už jen seděly doma, či když to počasí dovolilo venku na dvorečku a zabalené do přikrývek se třásly. Jejich tatínek v hezké černé uniformě s „pavoukem“ (míněn hákový kříž) na levém rukávu jim tam nosil čaj. Blížící se konec té války pro ně byl zajisté tragedie, ale nikdo z nás to jako tragedii nepociťoval. Připadal jim, ten konec, asi nespravedlivý; ale jak spravedlivé jim asi připadalo to bydlení v cizím nábytku a popíjení čaje z cizích hrnečků, jakož i osud rodiny, která se do bytu a ke svým hrnečkům i záclonám už nikdy nevrátila?

Do té Mánesovky jsme se o pár dnů později šli podívat; uprostřed ulice byla zapíchnutá mnohametrová traversa s logem firmy Roxor, přiletěla z nějakého zasaženého domu. Na zdi té nezasažené říšské instituce, byt´ s vybitými okny (původně jakási česká škola) ve výši druhého patra takové podivné skulptury s helmami na hlavě a různým nářadím v ruce. To bylo družstvo Luftschutz, které tam vynesl a v síle pár centimetrů rozmázl a přilepil k odpočinku věčnému na zeď výbuch některé z bomb, jenž je zastihl na ulici.

Tak. To by byla osobní vzpomínka.

Inu, dočetli jsme se nyní mnohé, pokud jde o šedesáté výročí bombardování Drážďan, ale některé ty informace si odporovaly.

Nikde například nezaznělo, že v době, kdy padaly bomby na Drážďany a zaplakáno jest nad smrtí nevinných, stále ještě létaly německé V-1 a V-2 na Londýn, Brusel, Antverpy i Lutych, kdež zřejmě zabíjely jen a jen ty vinné.

Kupodivu nevzpomenuto, že docela krátce před tím (co jsou čtyři léta) shodný říšský a protektorátní tisk i rozhlas nehovořil o leteckých pirátech, ale o tom, že Anglie bude bombardováním hrdinů Luftwaffe, vymazána z mapy. Pokud se pamatuji to slovo bylo ausradieren.

Ba, mnohé jiné informace momentálně publikované, myslím, byly docela špatně. Já se o to začal zajímat roku 1985. To, když nám v Praze zavylo Rudé právo (ad vocem tehdejšího výročí) na shodnou notu jako říšský a protektorátní tisk cosi co angloamerických leteckých pirátech. I zašel jsem do knihovny Naval Postgraduate School, požádal o materiály museum RAF a také USAF Historical Institute a pak si hlavně vzal do ruky knihu (autor mi k mé hanbě už vypadl) Noc, kdy zemřelo město, věnovanou Drážďanům a s celou jednou kapitolou o tom jak to bylo s náletem na Prahu.

Tož.

Drážďany jako cíl si vyžádal krátce před tím na Jaltě sám soudruh Stalin. Skrze sovětskou ofensivu na Odře a německé zálohy, jakož i dopravní spoje tamtéž. Britové rádi vyhověli i proto, že Drážďany byly domovským městem Dobrovolnické divise Waffen SS, Sv. Jiří, což měla být divise skládající se s Britů, kteří se dali na pravdy německého národního a dělnického socialismu. V Londýně arciť nevěděli, že takových se našlo jen kolem dvou set (což na divisi jaksi nepostačuje). Shodou okolností právě tehdy začal v Praze velmi agilní bývalý poslanec čs. parlamentu K.H. Frank, za účelem ukončení války až do vítězného konce, také budovat dobrovolnickou divisi Sv. Václav; jež se jaksi nestihla nějak vůbec sejít, ačkoli ty dvě stovky dobrovolníků by tu prý také byly. Tvrdil jeden z nich, pan Maršálek z Velvar; byl se mnou o mnohá léta později převychováván.

Na Drážďany se tehdy v noci, nikoli z Anglie, ale ze základem v Holandsku, vydalo 796 bombardérů Lancaster a 9 strojů typu Mosquito. Odvedly svou práci a pro populaci to bylo překvapení. Dosavadní stav dosud nikoli válkou vážněji zasaženého města, totiž rozšířil chýru, že bylo spojenci vybráno za budoucí hlavní město celého Německa. Asi jaksi pozapomenuli, či z mysli jim vypadlo, že o dva roky dříve se i jich tázal, a to veřejně, pan říšský ministr Josef Goebbels, zda si přejí totální válku a po souhlasné odpovědi se tedy vedla ta totální válka.

Na což snad třeba myslit, slyšíme-li dnes, u nás, ale hlavně ve sjednoceném Německu, že vlastně to bylo unfair, neboť pokud Luftwaffe bombardovala, nikdy ne tolik. Ano, zajisté je to pravda, Luftwaffe tolik nebombardovala; celá pravda vězí v tom, že neměla dost letadel, ani posádek. Připomeňme znovu V-1 a V-2. Celkem jich na Anglii bylo odpáleno 10 942 V-1, a 1115 V-2. Antverpy 8 696, Brusel a Lutych 3 141 - a létaly až do 25. března 1945. Jejich dopady nebyly bez obětí na životech a počítají se do desetitisíců, prosím.

K vytvoření záminky pro odvetné údery pak si Luftwaffe už roku 1940 pro jistotu zbombardovala i německý Freiburg. Ti mrtví tam a tehdy byli vinní, či nevinní?

Ples je ples a válka je válka

Pokud jde o bombardování tak jak jsme je poznali, pak ho jako prostředek k vítězství ve válce theoreticky zpracoval už ve dvacátých létech italský generál Giulio Douhet. Taktéž již on to byl, kdo je rozdělil na taktické a strategické. Při čemž věřil a tvrdil, že to strategické, a to zničením nepřítelových ekonomických, průmyslových a správních center, jakož i demoralisace populace, stačí k vítězství samo o sobě. Však tehdy italské hydroplány, tankující při mezipřistáních na otevřeném moři z čekajících lodí, propagačně zaletěly až k americkým břehům a nazpět.

Legie Condor to prakticky vyzkoušela při onom střetnutí komunismu s totalitou nekomunistickou (za použití španělské krve) v Guernice i jinde po Španělsku. Ale tam si dovolili jako bombardér dokonce použít i nemotorné JU-52, neb jejich nemotornost ještě sic byla známa, ale nevadila. Guernica neměla žádnou protileteckou obranu.

Jak tomu (podle mých informací) bylo s Prahou roku 1945

Díky Historickému ústavu RAF a USAF. To co oné noci „kdy zemřelo město“ začali Britové, měli po nich za dne dokončit Američané a nad Drážďany se, rovněž z Holandska, vydalo 400 B-17 v několika vlnách. Ty pozdější nad městem zjišťují, že tam už vlastně není co bombardovat. Skupina devatenácti B-17 je napadena německými stihači, změní trasu letu a ukryje se do mraků. Když z nich vypadne, už jim začínají docházet PHM a pod sebou spatří město s meandrem řeky, jaký tvoří Labe v Torgavě. Což byl jejich náhradní cíl a tak vedoucí navigátor pan K. (ironií osudu Prahu opustil 19. března 1939 a v jeho „židovském bytě“ taktéž jistě už sídlí nějaký pán s pavoukem na rukávu). Pokládá to město za Torgavu a vypustí červené kouřové signálky; načež s úlevou, že to mají za sebou a mohou letět domů, otočí stroj k západu a … spatří Hradčany. Signálky už se ovšem nedají vrátit. (Torgava se pak stane světoznámá hlavně tím, že se tam „na Labi“ 25. dubna 1945, při bourání tehdejšího pokusu o „novou Evropu“ setkají sovětská a US vojska – později Američané území vyklidí a přenechají město Sovětům).

Bombardování z února 1945 mohl Pražanům pak ještě dlouho připomínat i od onoho času nefungující výtah v Havlovic domě na nábřeží, který se své opravy dočkal až roku 1990, kdy se jeden z majitelů stal presidentem. Bombardování výtah poškodilo. Sousední rohák opravdu „vymazalo z mapy“ a až do stavby „Tančícího domu“ tam nebylo nic.

Mně ve chvíli náletu, jak sděleno, právě tahal pan profesor Horníček mandle a dotahal je navzdory bombardování, ač mu do toho zhaslo světlo. Jsme na Bulovce. Bulovka má agregát, který v sále po chvíli rozsvítí, a tak je dotahá. Bomby padají o notný kus dál. Kromě spokojenosti, že naše okupační moc prohrává svou válku o trvání té okupace, je ta událost také spojena s tím, že na doporučení lékaře smím jíst zmrzlinu, ba mám jí jíst co nejvíc, takže je mi dopřávána. Pravda, jen ta válečná, vodová, ale zmrzlina je zmrzlina, že může být nějaká lepší než ta válečná jsem nemohl tehdy vědět.

Bomby na Prahu v březnu aneb Rusalka bledá

Přesněji v neděli 25. března, a to o polednách. Ten den hrajeme loutkové divadlo a pak obědváme. Kdo by dbal nějakého hlášení o nepřátelských bombardovacích svazech. Taktéž opakovaného hlášení československého vysílání BBC (du-du-du dům,. Du dud u dům, volá Londýn), by Čechové nechodili v neděli do práce, neb se bude bombardovat. Jistý pan Huněk z našeho domu navzdory tomu do práce dobrovolně šel, neb mu to slibovalo extra dvacet cigaret a flašku jakési kořalky a hloupý je kdo nebéře.

Rozhlas ohlásí německy a česky árii vodníka z opery Rusalka. Jenže vodník se dostane právě jen k – ubohá rusalko bledá, BĚDA BĚDA – když árie umlkne jako když utne a místo toho se ozve známé: Achtung, achtung, der luftlage meldug,… Ale to už nám na stole poskakují talíře a mažeme do sklepa. Můj nenažraný bratr i s tím nedojedeným talířem.

Během toho náletu (nad územím Čech podle záznamu obou zmíněných historických ústavů proběhlo ten den 460 různých leteckých operací a bylo těžké je jednotlivě specifikovat). Došlo však k jedinému známému sestřelu Me-262 (pro nás tehdy „turbínky“) ve vzdušném souboji se dvěma P-38. Spadl ten Němec dole v Podbabě vedle zdymadla a uhořel ve stroji. Taktéž jsme se tam byli podívat.

A všecko je jinak

Vzpomíná se Guernicy, co předehry k válce. Za prvý nálet pracující podle doktriny Douhetovy oné války, se počítá nálet 254 bombardérů Luftwaffe na Rotterdam 10. května 1940, po němž vskutku Holandsko kapitulovalo. Ze seznamu nám nějak vypadl nálet Rudého letectva na Helsinky 30. listopadu 1939 a stejně podivuhodně i útok 1 500 německých strojů na Varšavu a Krakov hned v září.

Rodiče mi nechali vytáhnout mandle u světoznámého odborníka profesora Horníčka, ale když vypukla roku 1959 chřipková epidemie, zasáhla i nápravně pracovní tábory a péčí ministerstva vnitra na ten náš dojela i skupina lékařů, taktéž vězňů. A jeden z nich mi pohlédl do krku a pravil:

„Kde vám tahali mandle?“

„Na Bulovce, pane doktore, roku 1945,“ pravil jsem já. „Pan profesor Horníček.“ – to jméno cosi znamenalo. Budilo úctu a uznání.

„Kdepak Horníček,“ odpověděl ten vězeň v bílém, plášti. „To jsem byl já, poznávám svoje stehy.“

Což tedy vnáší nejistotu i na toto pole. Tvrdit ovšem, že Drážďany neměly být bombardovány, například proto, že je to město naplněné historickými památkami, musí také znamenat tvrzení, že například katedrála v Coventry buď nebyla historickou památkou, či tedy neměla být bombardována. A ten kdo ji bombardovat má nijaké právo vyčítat jakési bombardování jiným. Což není jinak, ale právě tak.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku