Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 17.2.2005
Svátek má Miloslava




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak je to vlastně s tou koalicí?
 >ARMÁDA: Švédská cesta do Evropy - tradičně přes Prahu
 >SVĚT: Nepřesvědčivý lesk prý zlatých starých časů
 >FEJETON: ČSSD - půjčky na bydlení pro mladé
 >POLITIKA: Rozhovor s českým premiérem v Le Monde
 >USA: V kaňonech Utahu (10)
 >MÉDIA: Na každého jednou dojde
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Proč číst verneovky – Děti kapitána Granta II
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Trouba bez právníka
 >DOKUMENT: Výzva předsedovi vlády Stanislavu Grossovi
 >DOKUMENT: Zpráva Vyšetřovací komise PS ve věci CME vs. Česká republika
 >CHTIP: Gratulace
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Kaktusy se zimy nebojí
 >PENÍZE.CZ: Jít či nejít do pracovního důchodu?
 >EKONOMIKA: Výsledky firem byly uspokojivé

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
17.2. USA: V kaňonech Utahu (10)
Jiří Ondráček

Hluboko vevnitř, na samém jižním okraji chráněné oblasti Vermillion Cliffs, mezi neobyčejně zbarvenými a místy až bizarně tvarovanými skalami, nalézá se jedna z nejzajímavějších geologických zvláštností na světě, skalní formace známá pod jménem The Wave, Vlna. Fotografie odsud zdobí mnohé kalendáře a fotografické publikace, málokdo však ví, kde ji hledat. Zcela v souladu se záměry ochránců přírody, neboť toto jedinečné místo je povahy křehké, lehce náchylné k permanentnímu poškození. Přístup je dovolen pouze na permit, a ten vydává den předem ranger ve vzdálené stanici každé ráno. Deseti vylosovaným šťastlivcům, a já byl jedním z nich. Dělal jsem tam snímky již jednou, před lety, v ranním světle. Tentokrát jsem tam chtěl být odpoledne, neboť jiný úhel slunečních paprsků podstatně mění celou scenérii. Navíc jsem měl štěstí v tom, že krátce předtím tu byly silné deště, které ve Vlně na nejnižších místech zanechávají vodu, v jejíž hladině se jako v zrcadle odráží celá ta přírodou vytvarovaná nádhera, uprostřed překlenuta modrou oblohou.

“Čekacího” dne jsem využil důkladným průlezem scénického “slot” kaňonu Buckskin Gulch. Přístup k němu začíná ze stejného místa jako k Vlně. Není sice tolik barevný jako Antelope Canyon, zato je podstatně delší, kolem dvaceti kilometrů. Na přiložené fotografii je vidět, kam až dosahuje voda, která se tudy divoce hrne při prudkých letních bouřích: kmeny a větve stromků a křoví, unášené vodou, jsou zaklíněny mezi úzkými stěnami kaňonu až deset metrů vysoko. Je nasnadě, že rozumný člověk vstupuje do takových kaňonů teprve po náležitém ověření, že nehrozí nebezpečí deště, a to nejen v bezprostředním okolí, ale i třeba třicet kilometrů daleko. Ti, kteří takové nebezpečí ignorovali, by mohli vyprávět... kdyby zůstali naživu.

Prvních šest kilometrů je dno suché, jenom občas je třeba zdolat až třímetrové zlomy nebo závaly. Zvláště v tomto kaňonu je doporučeno věnovat pozornost bezprostřednímu okolí, vyskytují se tam chřestýši a tarantule, hledající úkryt před ostrým sluncem. Ti, kteří pokračují dále, a já mezi ně nepatřil, narazí na prohlubně obsahující mazlavé bahno ve stagnantní, zapáchající vodě. Ta nejhlubší, až po hrudník, má i svoje jméno: The Cesspool, Žumpa.

Příští den jsem vyrazil k Vlně. Je pět kilometrů daleko a přístup k ní vede po slickrock zadního úbočí nízkého pohoří obsahující fantasticky tvarované formace neobvyklých barev. Jelikož se jde po hladké skále, nejsou tam žádné stopy ani značení a jediná možnost ověřit si správný směr je konfrontace s orientačními body na mapce obdržené s permitem od rangera. Bez mapky se můžete nacházet třeba i pouhých padesát metrů od Vlny, zhola nic netušíce, vzhledem ke členitosti okolí.

Když konečně vstoupíte dovnitř, je pravděpodobné, že v prvních chvílich budete reagovat jako většina těch, kteří tam jsou poprvé – jenom hledět v němém úžasu na kamenné vlny rozličných barev, přecházející ladně jedna do druhé. Dokonalá přírodní harmonie. Zkamenělé písečné duny, tvarované přírodními elementy po miliony let do vizuální dokonalosti.

Perfektní zakončení mého výletu.

Následujícího dne jsem už musel být zpátky ve Vegas. Jelikož mi do odletu zbývala ještě nějaká ta hodina, využil jsem času na svoji readaptaci civilizace metodou šoku: vydal jsem se na Strip, široký bulvár kde jsou ta nejproslulejší kasina. Na chodníku jsem skrze tmavé sluneční brýle odhadoval z tváří kolemjdoucích, kdo měl štěstí ve hře v kasinu víc a kdo žádné... Ve výkladní skříni jednoho luxusního obchodu se šperky v indiánském stylu, vyznačujícím se používáním tyrkisových leštěných kamínků zasazených do stříbra, mě zaujaly figuríny dvou Indiánů sedících na kůží potažené stoličce, se sklem výlohy částečně dovolujícím pohled dovnitř a částečně reflektující pohled na rušnou civilizaci zvenčí. Podařilo se mi udělat symbolický snímek, hezký a zároveň trochu smutný, odrážející vzpomínky na časy dávno minulé, přesazené do současnosti. Používám jej, abych udělal za svým vyprávěním symbolickou tečku...

(konec)




Další články tohoto autora:
Jiří Ondráček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku