Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 17.2.2005
Svátek má Miloslava




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jak je to vlastně s tou koalicí?
 >ARMÁDA: Švédská cesta do Evropy - tradičně přes Prahu
 >SVĚT: Nepřesvědčivý lesk prý zlatých starých časů
 >FEJETON: ČSSD - půjčky na bydlení pro mladé
 >POLITIKA: Rozhovor s českým premiérem v Le Monde
 >USA: V kaňonech Utahu (10)
 >MÉDIA: Na každého jednou dojde
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Proč číst verneovky – Děti kapitána Granta II
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Trouba bez právníka
 >DOKUMENT: Výzva předsedovi vlády Stanislavu Grossovi
 >DOKUMENT: Zpráva Vyšetřovací komise PS ve věci CME vs. Česká republika
 >CHTIP: Gratulace
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Kaktusy se zimy nebojí
 >PENÍZE.CZ: Jít či nejít do pracovního důchodu?
 >EKONOMIKA: Výsledky firem byly uspokojivé

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
17.2. MÉDIA: Na každého jednou dojde
Martin Stín

K pilířům evropského práva patří presumpce neviny, tedy pravidlo, podle něhož na každého, kdo dosud nebyl odsouzen soudem, se pohlíží jako na nevinného. Naše média toho nedbají a někdy se krvelačně vrhají i na osoby, které ani nebyly obviněny.

Křiklavým příkladem bylo v loňském roce uvedení reportáží "Anděl smrti" v pořadu "Na vlastní oči" TV Nova, doprovázené souběžným článkem v Mladé frontě Dnes. Autoři v nich spojili podnikatele Tomáše Linharta s tragickými konci čtyř osob, jejichž životní dráhy se náhodně prolnuly s jeho v souvislosti s dočasnými společnými obchodními zájmy. Logická souvislost mezi jejich úmrtím a konáním napadeného nebyla naprosto žádná, přesto na poškozeném v očích mnoha diváků a čtenářů ulpělo nepříjemné podezření. Uveřejnění odpovědi se pohaněný samozřejmě nedočkal, trestní oznámení pro trestný čin pomluvy na původce hanopisu PČR odložila (přece se nepustí do sporu s mocnou TV Nova), řízení na ochranu osobnosti podle tiskového zákona dosud neproběhlo. Útěchou Tomáši Linhartovi může být jen to, že veřejnost je tak zahlcena podobnými špinavostmi, že pro nové časem zapomene na ty předešlé.

Podobně je sdělovacími prostředky vláčen sbormistr Bohumil Kulínský. Veřejnost se baví detaily o jeho domnělém zvrhlém chování k mladičkým sboristkám, které si vesměs vzpomněly na utrpěné příkoří až po mnoha letech, když na "nemravu" podal trestní oznámení manžel jedné z "obětí", shodou okolností bývalé manželky obviněného (křesťnské "kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem"). Popis jeho jednání v řadě případů vyvolává pochybnosti, zda skutečně mělo ráz sexuálního obtěžování, zvláště když mnoho rodičů o všem vědělo a v té době nepřikládalo jeho způsobu zacházení s jejich dcerami takovou závažnost, aby aspoň ukončili docházku "ohrožených" dítek do sboru, když už nechtěli rovnou a "za tepla" podat trestní oznámení. Výklad smyslu jeho chování v takových sporných případech přísluší pouze soudu, proto by se jimi média neměla vůbec zabývat. Věc má věc ještě jedno čertovo kopýtko. Obviněný umělec je držen ve vazbě, údajně aby nemohl ovlivňovat svědkyně. Ale mediální kampaň je také určitým druhem ovlivňování svědků. Nelze vyloučit, že vyvolává efekt, známý ze středověkých čarodějnických procesů, tedy podléhání davovému ovlivnění, kdy účastníci dávno minulých dějů jim dodatečně začnou přikládat význam, který v době jejich konání vůbec nevnímali. Je tak docela dobře možné, že leckterá z mladých dam, které dnes svědčí proti sbormistrovi, si uvědomila až po letech, že to, co před mnoha lety vnímala jako odměnu za dobrý výkon ve sboru, ji vlastně strašně obtěžovalo, jen si toho tehdy jaksi nestačila všimnout. Obviněný se z vazby sotva může bránit mediálnímu násilí, a tak v tomto případě justice jeho nesmyslně dlouhou vazbou vlastně porušuje rovnost stran v řízení.

Novým soustem pro média a špínychtivou veřejnost je příběh soudce JUDr. Josefa Košely, který měl podle informací z policejních zdrojů patřit k odběratelům videokazet s dětskou pornografií. Z toho, co bylo uveřejněno, nelze vyvodit, že by se soudce dopustil trestného činu. Přesto se zpráva o jeho spojitosti s vyšetřovaným případem stala záminkou, aby se ve sdělovacích prostředcích propírala jeho sexuální orientace. A na obnažování jeho soukromí se podíleli svými prohlášeními před novináři i předseda soudu a předseda Soudcovské unie. Podle zásady, že mezi rovnými jsou někteří rovnější, v případě soudce bylo zveřejněno jméno i působiště, zatímco údaje o policistovi a městském strážníkovi, kteří byli rovněž odběrateli pornografie, zůstaly utajeny. Ochrana soukromého a rodinného života je chráněna mezinárodními právními akty i naším ústavním právem. Je trapné, že na porušení tohoto práva v případě soudce Košely se podíleli soudci ve významném postavení, kteří by měli jít ostatním občanům příkladem.

Oba posledně zmíněné případy mají jedno společné: k jejich medializaci došlo pouze díky úniku informací z vyšetřování. Okruh osob, které mohly informace postoupit novinářům, je velice úzký. Jsou to policisté a státní zástupci, kteří by z titulu svého zaměstnání měli úzkostlivě dbát zákonů této země, ale v tomto případě je nezodpovědně porušili. Nejde bohužel o výjimku. Unikání informací z vyšetřování se stalo pevnou částí českého mediálního folkloru.

Obětí porušování presumpce neviny sdělovacími prostředky se nakonec stal i předseda vlády, popř. jeho manželka. Paradoxně i on doplatil na neetické chování některých příslušníků orgánů činných v trestním řízení, kteří "pustili" novinářům zprávu o trestním stíhání ručitelky za úvěr firmy Denna Production. Čtenář mě jistě nebude podezírat z lásky k nastávajícímu ex-premiérovi, takže mi snad promine, že v tomto případě se Šárky Grossové a její přítelkyně musím zastat: to, že je někdo stíhán, ještě zdaleka neznamená, že je vinen a bude odsouzen, a o únosnosti spojení s ním je nevhodné vést jakékoli úvahy. Tisíce osob jsou obžalovány a odcházejí od soudu s osvobozujícím rozsudkem, takže úvahy o závadovosti Libuše Barkové jsou v této chvíli naprosto nemístné. Samozřejmě, samotná skutečnost, že tato rodinná přítelkyně převzala ručení za úvěr pro Denna Production, je podezřelá a nepřijatelná: nikdo nevezme na sebe záruku za 6 mil. Kč jen z pouhé dobroty srdce. Problém je tedy v tom, že nevíme, čím firma paní Grossové ručí Libuši Barkové, případně jakou protislužbu ušlechtilá přítelkyně dostane za svou laskavost. Protože objektem její dobroty je manželka premiéra, jde o znepokojující záležitost, která by měla sehrát úlohu podkopnutí stoličky pod premiérovou kariérou, i bez toho visící již teď na připravené oprátce z pevného provazu.

Martin Stín, Praha
Psáno pro Politikon 17.2.2005


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku