Vzpomínání na dobu mého dětství, jak ji lovím v tůni paměti. Celé vzpomínky jsou zde.
Tenkrát byli ještě holiči. Tedy: byli to převážně muži a ti se zabývali nejen stříháním vlasů, ale i holením vousů. Muži se nechávali odborně oholit, přičemž holiči zásadně holili své zákazníky břitvou. Ve Slapech vykonával tuto živnost holič pan Vild. Obdivoval jsem zručnost, s jakou obtahoval břitvu na koženém řemenu - řemen visel na háku vedle zrcadla a pan Vild vždy holil dlouhými tahy, pak břitvu omyl, usušil a svižnými pohyby ji brousil. Zákazníkovu hlavu obložil bílým krepovým papírem, aby pěna nezatekla za límec. Obezřetně si počínal, když pána holil pod nosem - hrot nosu uchopil do štipců prstů, hlavu zvrátil nazad a opatrně čaroval břitem břitvy. Pokud se snad někdy stalo, že by holič někoho říznul (nestávalo se to), kanoucí krev zastavoval kamencem - to byl krystal čehosi podobného soli. Tím se rána natírala, štípalo to. Po holení se pánové napařovali a poté je pan Vild poplácal dlaněmi namočenými do Pitralonu.

Vlasy se stříhaly ručními mašinkami. Měly různou hustotu zubů, bylo nutno občas cvakat naprázdno, kvůli vlasům, které tam uvázly. Holiči nabízeli stříhaným osobám aplikaci "březové vody" - to byl smrdutý prostředek údajně na podporu růstu vlasů. Každý holič ho měl v kulaté lahvičce a na nálepce byl výjev: dětičky navrtaly do břízy trubičky a nechaly kanout jakousi tekutinu do připraveného flakónku.
Chlapečkové chodili ostříháni "na fazónku" neboli do ztracena. Každý kluk, který byl u holiče, následujícího dne ve škole trpěl - ostatní mu dávali bůra, to jest, cvrnkali ho palcem do žlábku na lebce, kde páteř mizí v lebce. Útěchou šikanovanému bylo, že i jeho šikanitelé půjdou v dohledné době k holiči a příště že on bude součástí šikanující smečky.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku