Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 23.2.2005
Svátek má Svatopluk




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Neotřelá tvář v čele - Michal Kraus
 >SVĚT: Západ hledá pravdu a islám vítězství
 >POLITIKA: Je mi to všechno nějaké divné
 >MÉDIA: Dostál káže vodu a pije víno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Noste si íča
 >PRÁVO: Lichvář Šiša
 >ZVĚROKRUH: Ryby (1)
 >DETEKTIVKA: Most nikam (2)
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart vzdoroval živlům
 >ZÁBAVA: Knižní "swingers" klub
 >HISTORIE: V těžkých dobách (1/20)
 >CHTIP: Hádanka a příhoda na hranicích
 >ZDRAVÍ: Jak jsem přestal kouřit
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: K situaci v Národním bezpečnostním úřadu
 >PENÍZE.CZ: Každoroční daňový kolotoč nabírá na rychlosti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
23.2. ZDRAVÍ: Jak jsem přestal kouřit
Martin Mařák

První cigaretu jsem si zapálil pěkně dávno, bylo mi něco přes dvacet let a o škodlivosti nikotinu se v té době moc v médiích nemluvilo. Řekl bych, že to tak nějak patřilo k normálnímu koloritu. Nekuřáci a abstinenti byli spíše výjimečnými zjevy a také se tak na ně pohlíželo. Asi jako dnes na vegetariány.

Léta ubíhala a postupně jsem se dopracoval skoro ke třem balíčkům za den. Usínal jsem obrazně s cigaretou v ústech a stejným způsobem jsem se i probouzel. Když jsem byl na tahu, vypálil jsem i tři balíčky za noc. S alkoholem to ani jinak nešlo, nazval bych to klasickou řetězovou reakcí, možná to také znáte. Začal jsem dost kašlat a táta, tehdy byl primář na patologii, mi jednoho dne řekl, že s podobným tempem mi dává tak deset, patnáct let.

Pomalu jsem si uvědomil, že bych s cigaretami měl něco podniknout. Brnkačka, myslel jsem si, prostě přestanu a je to. Není co řešit, ne? První den jsem to vydržel, ale byla to pořádná kalvárie, druhý den jsem vyžebral dvě cigára od kolegů. Jednu ráno a druhou odpoledne. V práci to ještě celkem šlo, největší utrpení však nastalo po návratu domů. Snažil jsem se něčím zaplnit volný čas a nemyslet na ně. Také jsem měl trochu výčitky svědomí kvůli těm dvěma, co jsem vykouřil v práci. O nic nejde, namlouval jsem si před spánkem, zítra už ani jednu. Šel jsem si lehnout hned po zprávách, neboť mozek se mi přeměnil v široširé tabákové plantáže a na nic jiného jsem nemyslel. Třetí den jsem s vypětím všech sil vydržel bez nikotinu. Zhruba do desíti večer. Pak jsem to vzdal, naběhl jsem do nejbližšího baru, koupil jsem si dva balíčky silně předražených Camelek, zapálil jsem si a lahodně jsem vdechl kouř. --------- AÁÁCH. Popíjel jsem pivo a pozvolna jsem se uklidňoval. --------- POHODA.--------- Do půlnoci jsem ty dva balíčky vykouřil. Nezbyla mi ani jediná cigareta na ráno.

Podobných pokusů jsem prožil několik a nikdy se mi nepodařilo překonat hranici třetího dne. Vždy to skončilo podle stejného scénáře. Vlastně jediný pozitivní poznatek z celého toho fiaska byla skutečnost, kterou jsem si poprvé dostatečně silně uvědomil. Nikotin je droga a můj organismus je na ní pořádně závislý. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi docházelo, že mi vlastně tabák nijak moc nechutná a vlastně mi ani nepřináší žádný hmatatelný pocit spokojenosti a euforie, jako třeba alkohol nebo cannabis, se kterým jsem se také několikrát setkal. Vlastně jediný efekt toho druhu byl ten, že se mi kdysi dávno po první cigaretě zatočila hlava. To bylo zhruba vše. "Stojí to vůbec za ty asfaltové plíce a hromadu peněz vyhozenou oknem?" říkal jsem si.

Kolega z práce, veselá kopa a silný kuřák, zemřel ve třiceti sedmi letech na rakovinu plic. Zůstala po něm manželka a tři děti. Když jsem ho byl navštívit v nemocnici asi týden před tím, než skonal, byl už na morfiu, mluvil z cesty a asi mě vůbec nepoznal. Vzdal jsem to, vrátil se domů a bylo mi divně. Poslední stádium nemoci ho změnilo opravdu dramaticky. Měl jsem dojem, že zestárl o dvacet let. Ještě že existuje to morfium, vířilo mi hlavou, snad dostával natolik silné dávky, že necítil bolest a zkrátilo mu to utrpení.

Je smutné, že to musím říct tak natvrdo, ale kouřit jsem přestal díky němu. To už se nedalo nijak omluvit a bylo mi jasné, že musím skončit. Už z principu. Prostě ten pocit, že mě něco ovládá a že jsem tak slabý a nedokáži v sobě najít dostatek pevné vůle k tomu, abych s tím jednou provždy skoncoval, jsem už nemínil dál snášet.

První týden byl hrozný, pořád jsem něco žvýkal, polykal jsem bonbóny po desítkách, ale vydržel jsem to. Návyk na nikotin se pozvolna vytrácel, nicméně to nebyla rozhodně žádná velká sláva. Chuť na cigarety jsem ztratil asi po roce. Ale možná je někde v podvědomí pořád zasunutá. Usuzuji to ze skutečnosti, že mě nyní dost popuzuje cigaretový kouř. Neženu to do podobných extrémů, abych všem v mém okolí zakazoval kouřit, to ne. Když jdu náhodou do hospody, je mi prostě jasné, že to patří k místu a nic s tím nenadělám. Jako každý kuřák, i já jsem byl do sebe zahleděný egocentrický sobec a s "fašizmem" hraničící plácání nekuřáků jsem blazeovaně přehlížel. Někdy mě ty jejich kecy vysloveně otravovaly. Jsem rád, že jsem si tuto skutečnost nakonec uvědomil.

Ale proč o tom všem píši?

Chtěl bych upozornit na to, že existují drogy pro zdraví mnohem nebezpečnější, než třeba tzv. lehké drogy, a přesto jsou společností tolerovány. Byl bych rád, kdybychom to konečně jednou provždy vzali na vědomí. Pokud bych se setkal s vyváženou protidrogovou kampaní stavící je všechny (tedy i tabák a alkohol) na stejnou úroveň, asi bych s ní úplně nesouhlasil, ale podobný postoj bych chápal. Naopak hon na čarodějnice, vykonávaný konzumenty některých drog proti konzumentům drog jiných, mi připadá absurdní. Stejným způsobem by asi vyznělo, kdybychom zakázali jízdu na motocyklu, protože je příčinou mnoha dopravních nehod a zároveň tolerovali automobil.

Martin Mařák


Další články tohoto autora:
Martin Mařák

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku