Ještě jednou o holičích v seriálu vzpomínek na dětství. Celý seriál je zde. Ten minulý díl o holičích je zde.

Holičská oficína, to byla vedle hospody nejdůležitější společenská místnost ve vesnici. Opticky to tam vypadalo velmi - jak to vyjádřit? Chtěl bych říci civilizovaně, normálně. Lavice podle stěn a na věšáku rámy na noviny a v rámech skutečně ty noviny byly. Ovšem, byly to noviny z padesátých let a dnes už si sotvakdo dovede představit, co to bylo za čtení. Obsah hovorů jsem samozřejmě nevnímal, kluk pěti, desetiletý. Z pozdějšího tatínkova líčení jsem pochopil, že holič byl vždy živel opoziční, dá se říci podvratný. No, nevím, nedokážu to po letech posoudit. Našeho holiče StB nesebrala, sebrala pana faráře, ke kterému jsme na faru chodili pro svaté obrázky - a vyprávěl nám biblické příběhy. Tak ten režimu vadil víc než eventuální frky holičovy, a přiřadil ho do souboru oněch 270 tisíc lidí, kteří prošli komunistickou basou.

Posledně jsem se zmiňoval o způsobu zástřihu. Řádní lidé, dospělí stejně jako děti, měli vlasy stříhané vzadu "do ztracena", na "fazónku". Zato lidí odbojní, najmě pak mladí, se nechali stříhat "na havla". S budoucím prezidentem to nemělo pranic společného, věru nevím, odkud se ten název vzal. Vlasy vzadu končily jakýmsi schodem a pak dál byl vyholený krk. Parádníci si nechali ten schod stříhat do špičky, do jakéhosi srdčitého tvaru. Vlasy na havla nosili i oba bratři Pokorní, mládenci od sousedů. A ještě o jedné parádivosti se zmíním:
o hedvábných malovaných kravatách. To byla lidová tvořivost, velmi odbojná, protože motivy na kravatách byly: nahé ženy na ostrově Havaj, Socha svobody a New York v pozadí. Ale to jsem se dostal od holiče daleko - příště tedy návrat, tentokrát k dámskému kadeřníkovi. Tam jsem chodil s maminkou!

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku