Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 26.2.2005
Svátek má Dorota




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Odstraní-li se příčina, zmizí i následek
 >GENTLEMAN: Mlhy v minulosti
 >SVĚT: Zahraniční média o Putinovi
 >PRAHA: Městský policista = nelidský policajt
 >CESTOVÁNÍ: Rozvodí
 >ZÁBAVA: Komunismus a demokracie
 >MOBY DICK: Neviditelná práce v Českých Textárnách
 >MEJLEM: Nejmoudřejší z moudrých…
 >POVÍDKA: Múzák
 >CHTIP: Medvědi a planety
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Skleník Fata Morgana v březnu otevřou Palmové dny
 >POLITIKA: Kdo slouží komunistům
 >VÍKENDOVINY: Dech mrtvé milenky
 >POLITIKA: Problém je hlubší, než hluboký
 >SPOLEČNOST: Odpískáno

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Doprava  
 
26.2. PRAHA: Městský policista = nelidský policajt
Eva Staňková

Dlouhou dobu jsem byla mezi svými vrstevníky raritou, protože jsem ve všech debatách obhajovala práci policie – nejen státní, ale i městské. Tvrdila jsem, že jejich práce je velice těžká a nezáviděníhodná a přesto je znát, jak se neustále zlepšují. „Nebuzerují“ kvůli maličkostem a starají se o ty „důležité“ věci.

Ve středu jsem se nastěhovala do nového bytu v jednosměrné ulici na Pankráci. Po její levé straně parkují auta stylem „čumákem na chodník“ a pravá strana je opatřena značkou zákaz zastavení – logicky, protože mezi auty zaparkovanými vlevo a někým odstaveným vpravo už by projel snad jen cyklista.

Nastěhovala jsem se, jak snadno se to napíše... Balení, tahání těžkých krabic a neforemných předmětů, naštěstí jen do prvního parta.

Jako poslední a nejnáročnější kus jsem nechala dvě obrovské palmy v keramických květináčích plných hlíny. Nedokážu odhadnout, kolik kilogramů může každá z nich vážit, ale stěhovali mi je dva kamarádi – žádné sušinky – a pořádně se u toho zapotili.

Půjčená dodávka je spíše rodiné auto a má sedačky i vzadu, milé palmy jsme proto museli naložit bočními posuvnými dveřmi. Hned při příjezdu do mé nové ulice bylo jasné, že vlevo zaparkovat nemůžeme, na jedno místo mezi ostatními osobními auty se dodávka prostě nevejde a i kdyby ano, nedokázali bychom z ní palmy vyndat. Navíc bychom je mezi auty ani nepronesli a zvedat je nad úroveň zrcátek – to abych si zavolala Supermana. Takže jsme zaparkovali vpravo.

Abychom neblokovali provoz (i když je tu nepatrný), najeli jsme na chodník, který je tak široký, že vedle nás zůstalo víc než dost místa i pro chodce. Otevřeli jsme auto, vyndali palmy a zabouchli. Každý z mých kamarádů vzal jednu kytku, já otevírala dveře, umístili jsme je do bytu a kluci si umyli ruce – akce na 3 minuty. Celá šťastná jsem jim poděkovala, zamkla byt, zavřela domovní dveře a vyrazili jsme k autu...

Za námi, kde se vzali – tu se vzali, zaparkovaní policisté hlavního města Prahy. Kdyby nám netrvalo opravdu tak krátce odejít a vrátit se k autu, řekla bych, že se tam vylíhli. Nebo na někoho jako my někde za rohem čekali.

Seděli pěkně v teplíčku, dokud jsme se nevrátili k autu, pak mladší z nich vystoupil a vydal se k nám, aby nám napařil pokutu za stání na zákazu zastavení.

Protože jsme věděli, že stojíme kde nemáme, nijak jsme se nehodlali hádat. Začala jsem s omluvou, že tu jsme asi 3 minuty, protože jsme stěhovali dvě obrovské těžké kytky a hned jedeme pryč.

Nezájem, podle zákona jsme zločinci.

Pokoušela jsem se vysvětlit, že jsme jinde zaparkovat nemohli, mezi auta se nevejdeme a že jsme tedy aspoň ohleduplně vyjeli z vozovky na chodník a nikomu nepřekážíme.

Nezájem, není tu žádné povolení k výjezdu na chodník, pořád jsme zločinci.

Zeptala jsem se policisty, jestli někdy stěhoval, a kde by mi tedy v této situaci radil zaparkovat on.

Nezájem, měli jsme zaparkovat na nejbližším povoleném místě. (Zrovna v této lokalitě to není úplně jednoduché a nejbližší legální stání by pro kluky znamenalo minimálně 400metrový běh se špatně uchopitelnou těžkou palmou, aby vše bylo podle zákona.)

Jako poslední pokus jsem zapátrala po lidském pochopení policistů. Vždyť jsme zas nic tak strašného neudělali.

Nezájem, měli jsme aspoň někoho nechat stát u auta.

Vysvětlování, že kluci nesli kytky a já odemykala už zaniklo v hluku hádky, protože mým kamarádům došla trpělivost a povolily nervy. A trvalo to docela dlouho.

Ale to není důvod, proč tohle píšu. Nevím, jak celá věc dopadne, vše se sepsalo a bude se řešit později...

Nechci hledat nějaké řešení nebo křičet „policejní stát!“, jenom je mi smutno, že se budu muset všem známým omluvit a přiznat, že pravdu měli oni.

Podle mé morálky, o které jsem si doteď nemyslela, že by byla zločinecká, jsme neudělali nic, za co bychom si pokutu zasloužili. Že jsme si dovolili na tři minuty vyjet na chodník liduprázdné ulice, kde jsme nikomu v nejmenším nepřekáželi, omlouvám váhou i rozměrem palem a snahou, aby co nejméně namrzly. A když mi jako vrchol všeho bylo po převyprávění této historky porazeno, abych přístě zůstala stát s blikačkama na silnici a klidně provoz zablokovala (mám prý nárok na nutnou krátkou dobu, po kterou budu vykládat, zůstat na silnici a nikdo mi nemůže nic říct), zjistila jsem, že to byla pouze naše hloupá dobrá vůle, která si pokutu vysloužila. A pokud v sobě policista nemá ani trochu lidského pochopení a trvá na zákonech i v takovéto mimořádné situaci, pomyslím si o něm, že je to nepravý člověk na nepravém místě, a vrátím se k označení policajt. Nelidský policajt.


Další články tohoto autora:
Eva Staňková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku