Úžasná zima! Jedna z nejkrásnějších zimních nedělí, co pamatuju. Uvítat ji přišly roty sněhuláků. Sám jsem v životě postavil tolik sněhuláků, že by mohli tvořit záložní armádu čínského císaře. Připouštím ovšem, že jsem byl vždycky tradicionalista. Když klobouk, tak hrnec, když nos, tak mrkev, když knoflíky, tak kousíčky uhlí.
Dnešní sněhuláci mají základní strukturu stejnou. Je fakt, že by se těžko dělal sněhulák jinak, než koulením po sněhu. Mimochodem - je to dojemný limit velikosti - koule je pak tak veliká, že se nedá dál kutálet, zajde na svoji velikost. Mnoho obchodních a výrobních firem takto skončilo. Mnohé říše zahynuly. Kdyby jejich vládcové stavěli více sněhuláků, věděli by, že nemá smysl vést tolik dobyvačných válek. Kdyby Napoleon stavěl sněhuláky, netáhnul by do Ruska. Jenže na Korsice se moc sněhuláků nestaví.
Zpátky ke sněhulákům. Zatímco já jsem stavěl tradiční, dnes sněhuláci vypadají jinak. Například v Prokopském údolí jsme viděli s Ljubou sněhuláka, který vypadal jako sněhulák, až na tu poslední kouli - a ta byla obrobena do podoby psa. Vypadalo to tedy, jako kdyby si pes vylezl na velikánský podstavec. Nebo: dnes ráno jsem viděl sněhuláka, který měl sněhové vlasy. Možná, že jeho tvůrce byl inspirován Sochou svobody, ty vlasy byly jaksi paprsčité. Vypadalo to ovšem náramně - byl to punk sněhulák až na to, že měl bílé číro, nikoli červené nebo modré.
Pozdravil jsem ho a v duchu poděkoval jeho tvůrci. Tak to v životě chodí: lidé jsou stavitelé sněhuláků, a bořitelé sněhuláků. Ty bořitele sněhuláků by měli pochcávat psy, nikoli sněhuláky. Jenže jděte a vysvětlete to pejskům.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku