Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 3.3.2005
Svátek má Kamil




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: ČSSD je ještě možné zachránit
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 1
 >POLITIKA: Kašpárci české politiky
 >MÉDIA: Bude Vladimír Špidla rezignovat?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ty zatracený zmetkové
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Dr. Sex neboli Alfred C. Kinsey ve filmu
 >EXULANTI: Oregonská stezka
 >SPOLEČNOST: Aktivisté nám to spočítají
 >PSÍ PŘÍHODY: Kterak Iris pomáhala honit míček
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Bez referenda nelze
 >DOKUMENT: Co neslyšel Stanislav Gross
 >PENÍZE.CZ: Zdravotní pojištění: dani z příjmů v patách
 >EKONOMIKA: Středoevropské trhy se vyvíjejí hekticky
 >EVROPA: Pohádky pana europoslance Leinena
 >KNIHA: Komunismus, nacismus a feminismus? (2)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
3.3. EXULANTI: Oregonská stezka
Petr Motyka

Cesta je nekonečná. Nestěžujeme si však, nic nás nežene. Je stále na co se dívat, dálky nejsou ani v nejmenším nudné. Prostor kolem, nekonečná obloha. Všechno tě ujišťuje o tom, že je na světě pro všechny stále ještě dost místa.

Střídáme se s Alenou v řízení každé dvě hodiny. Jen tak se dá jet a jet. Pásků s muzikou máme nepočítaně, ke každé krajině se hodí jiná. Záleží také na naší náladě, někdy je nejlepší muzikou ticho.

Sledujeme hnědé tabule u silnice, hodně se z nich dovíš. Než k takovému místu přijedeš, upozorní tě předem malá cedulka: “Point of interest“. Zajímavý bod, půl míle vpředu. Hnědá tabule už na tebe čeká. Je vždycky velká podle toho, jak zajímavé je to, co se tu kdysi semlelo nebo jak zajímavé místo to je. Někdy tabule říká, že zde stávala osada. Na prérii vidíš několik trámů kolem čtverců a obdelníků rozpadlých základů. Zajímavý bývá důvod, proč lidé odešli. Ten se často opakuje: Indiáni, nemoci, nedostatek vody, doly na zlato a stříbro se nevyplácely. Pár náhrobků ve vysoké trávě, jména na nich jsou docela běžná.

Jedeš dál, muziku v autě vypneš. Za každým jménem na náhrobku je lidský osud. Co dřiny je za těmi rozpadlými trámy! Co nikým neoznačených míst na prérii kolem, kde skončil něčí život! Kam šli? Co je hnalo? Oregon Trail, říká hnědá tabule. Je velikánská, příběh je zajímavý. Křižujeme tedy stezku, kterou mířily karavany krytých vozů na Západ do Oregonu. Pionýry nečekalo velmi přátelské prostředí.Tabule říká, že každá míle Oregonské stezky stála sedmnáct životů. Míle má šestnást set metrů. Ani ne sto metrů jeden život. Autem jedeme v průměru šedesát mil za hodinu. Počítej!

Přicházeli, vlna za vlnou. Neohlíželi se zpátky. Tam kdesi za oceánem byla země, ve které se narodili. Ať byl důvod jakýkoliv, nemohli v ní už žít. Dali se na cestu. Denní dávky rozkazů jak mají vést svůj život, jak mají vychovávat své děti, do kterého kostela mohou chodit či nechodit, ty dávky potupy přetekly míru tolerance pro otroctví. Není také rozdílu, jestli rozkazy přicházely z hradu nebo zámku zastiňujícího celou vesnici, či ze sekretariátu dekorovaného hákovými kříži nebo vyhrožujícího celému světu zježenými srpy a kladivy. Život je příliš cenný na to, aby ho člověk prožil v kleci. Když někdo přijde v životě do tohoto bodu, nic ho už neudrží. Hranice, policajti, ostnaté dráty ani hluboký oceán. Jen se nesmíš ohlédnout...

“Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš.“

Dykův verš mě strašíval, když jsem kdysi dávno ze Staré země odešel. Jak je to s tím opouštěním? Kdo vlastně opustil koho?

Tehdy už jsem začal znovu učit. Na přírodopis byla moje angličtina slabá, na tělocvik však stačila. Když jsem nenašel správné slovo, písknul jsem na píšťalku. Jednou jsem přišel ráno do školy a vidím u nástěnky na chodbě v chumlu půl mojí maturitní třídy. Kluci i holky. Nikdo nic neříkal, četli ze třech bílých listů na vývěsce. Několik z nich popotahovalo, sem tam se kutálela po tváři slzička. Četl jsem s nimi. Byl to otevřený dopis celému světu, na konci byl podepsán jménem Kim. Kim bylo děvče v maturitním ročníku. Až z dopisu jsem se dozvěděl, že je z Kambodže.

Její rodiče i ona byli před pár dny přijati do nové rodiny, stali se občany Spojených států. Odešli ze své staré země před šesti lety. Kimin táta byl doma profesorem na malé provinční universitě, učil studenty historii. Bratr byl v armádě a maminka se o všechny starala. Až přišli rudí. Neznám tu smutnou statistiku, zapomněl jsem číslo z Kimina dopisu. Číslo odhadující počet obětí rudého obrození bylo šokující. Pamatuji si jen, že její bratr byl popraven. Rodičům s malou Kim se podařilo utéct.

Kim však nepsala jen o hrůzách. Psala o vysoké kultuře, která kdysi v její zemi byla. Psala s pýchou o spisovatelích a filosofech, také o obyčejných lidech obdělávajících políčka. Psala o přírodě, zvířatech, čistém nebi.

Ten den jsem nemusel v tělocviku zvyšovat hlas. Při fotbalu nikdo nikomu nepodrážel schválně nohy. Když se náhodou kluci srazili, omluvili se jeden druhému.Ani děvčata nevřískala, jen moje píšťalka sem tam hvízdla, když balón vletěl do autu. Kim hrála v obraně. Když se čas od času rozběhla a kopla do mičudy, pěkně se vždy usmála.

“Opustíš.li mne ....“

Kdo koho vlastně opustil?

Kim se přišla nedávno podívat do školy. Maturovala už dávno, z tehdejšího sboru už jsme ve škole jen čtyři učitelé. Její malé holčičce jsou tři roky. Usmívá se pěkně, jako maminka.

Velká hnědá tabule s příběhem emigrantů už je za námi, asfaltka překřížila Oregonskou stezku. Stereo v autě hraje Dvořákovu Novosvětskou. Začali jsme si s Alenou povídat, až když dohrálo Largo.


Další články tohoto autora:
Petr Motyka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku