Zabýval jsem se tu zatím jen pánským holičem. S maminkou jsem ale chodil i k jejímu kadeřníkovi. Tyto chvíle plné utrpení samozřejmě do vzpomínání na dobu dětství patří.
Po komunistickém převratu přežívalo ještě mnoho soukromých živnostníků. Psal jsem tu o holičovi, panu Vildovi. Maminka chodila ke kadeřníkovi - a teď pátrám v paměti - do Vodičkovy ulice, ale možná, že to bylo v Černé růži. Byla to velká oficína s kójemi, a nejvíc se mi tu líbily dvě vymoženosti: americká kamna, ta stála hned u vchodu, a centrální rozvod vzduchu na fénování vlasů. Kadeřnice měla hadici, podobnou hadici od vysavače, a tou vlasy fénovala. Moc se mi líbil i plynový hořák na žhavení kulmy. Kdybych si tak vzpomněl na jméno majitele toho kadeřnictví!
Tento pán mi ukázal mikroskop: předvedl mi, jak vypadá pod mikroskopem lidský vlas. Demonstroval, jak je vlas na konci roztřepený, či co - mě ale zajímala objemnost toho vlasu, objemnost a zřetelná vnitřní struktura.
Všechno v té oficíně bylo solidní, chromované či niklované. Jednoho dne přestal v amerických kamnech, v těch nádherně zdobených, se slídovými okénky, hořet oheň. Důvod? Už nebyl koks. V amerických kamnech se dalo topit jen speciálním palivem, aby se dalo využít jejich samonásypné funkce. Palivo se sypalo někam nahoru a vždy, když na ohništi dohořívalo, uvolnila se záklopka a kamna se sama sebe přikrmila. Jenže když bylo k mání jen šmejdové hnědé uhlí, kamna nemohla fungovat.
Byly to chvíle plné nudy, tohle čekání na maminku, až si nechá upravit vlasy. Ve vzpomínce to ale je nakouknutí do pohádky, která navždy zmizela.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku