Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 4.3.2005
Svátek má Stela




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Nuda v Praze
 >VÍKENDOVINY: Beni-York
 >PRÁVO: Obyčejná zlodějina
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Kadeřník
 >EVROPA: Demidesatero vad evropské Ústavy z pohledu eurofederalisty
 >PRAHA: O jedné obecně závazné vyhlášce
 >HISTORIE: V těžkých dobách (4/20)
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak jsem naštval Iris
 >RECENZE: O kvantových počítačích
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Rozšířené vysílání ČT na internetu
 >PENÍZE.CZ: Doplatek sociálního pojištění - poslední, ale citelný
 >EKONOMIKA: Sazby spíše půjdou dolů
 >POLITIKA: ČSSD je ještě možné zachránit
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 1
 >POLITIKA: Kašpárci české politiky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
4.3. VÍKENDOVINY: Beni-York
Václav Vlk

Zatracený počasí! Koukám na teploměr, je na něm -11 a ráno bylo -14. Venku před chalupou, kam jsem se na pár dní přesunul psát knihu, je metr a půl sněhu, před oknem pracovny visí ze střechy romantický rampouchy. O čem já bych jen psal?

Od tý doby, co nám z Londýna nahlásilo setkání moudrých, že hrozí katastrofické oteplení, mrzne a mrze. Švýcaři hlásí 34,5 pod nulou, v Rakousku prý praská mrazem dálnice, o čem já budu psát? Každý slušný sepisovatel si připraví na jaro - a protože je březen, už je vlastně jaro - povídání o tom, jak pukají ledy, pukají pupence, jak on sám puká očekáváním jarní vláhy a mízy... A co já?!? No, i když já ještě nepukám, i když naběhlej už jsem, protože jsme měli v poledne květák. Ale nechme toho.

Vydejme se v duchu do teplých krajin, k moři, plážím, slunci. Ách, léto budiž pochváleno!!! Uděláme si výlet do Benidormu. A nebo, jak mu také houfně ve Španělsku domorodci říkají, Beni-Yorku. Proč, to vidíte na přiložených fotografiích. Benidorm je tak trochu umělé město. To se prý generalisimus Franko jednou rozhodl, že vybuduje na jihu země vzorové a moderní rekreační středisko. Kolem starého a malého rybářského městečka napůl mezi Valencií a Alicante.

"Nejezdi tam," pravil přítel Andres, "není tam žádná pravá španělská atmosféra a je to tam hrozně amerikanizovaný, hnusný veliký baráky, prostě nic pro pravého a světa znalého inteligenta!"

"Nejsem internacionální inteligent," odvětil jsem, "tady píšou, že je to jedno z mála míst ve Španělsku, kde má celé středisko napojenou kanalizaci na čističku. Asi nejsem ten pravý moderní vzdělanec, toužící po splynutí s duší lidu a příslušné země, ale je mi milejší plavat pod mrakodrapy v čisté vodě než při plavání rozhánět rukama hovna a hajzlpapíry, což je úkaz u Středozemního moře dosti obvyklý!" Světa znalý vzdělanec a milovník folklóru se urazil a na moje sdělení do telefonu, že jej čekám příští pátek na Avenida Madrid jsem se nedočkal odpovědi.

Někdy je nejlepší být za blbce. Výprava na dovolenou autobusem, na kterou jsme se vydali s přáteli z chalupy, konečně po dvou dnech dorazila před hotel. Geniální španělští organizátoři spolu s - jak je známo - dokonalou českou organizací udělali svoje. Když jsme zbyli v hale my se ženou a Áda se ženou, nebyla v hotelu volná už ani jedna postel.

Situace byla tristní. Španělé zachovali klid, my jsme zachovali klid, to znamená, že jsme na sebe chvíli děsně řvali, dramaticky mávali rukama a tak, což je ve Španělsku takovým běžným zvykem dramatické komunikace. Najednou kde se vzal, tu se vzal, vynořil se z hotelového zákulisí mladý muž, okoukl situaci a pravil: "Do boha, čo sa to tuná zase děje? Ktorý somár! Počkajtě chvílku, vybavím to."

Za slabou půl hodinku, v místních poměrech tedy ihned, jsme seděli v mikrobusu a mířili východním směrem k Apartamentos Turisticos. Místo v takovém nijakém hotelu pro turisty jezdící autobusem (v hotelu bydleli kromě nás, Čechů, ještě mladí Němci,spořiví Holanďani a několik přičmoudlých občanů) jsme byli ubytováni v "chaletas" v krásném parku, řadový domek jeden vedle druhého, kolem kytky a keře, k dispozici vlastní malá zahrádka, společný bazén. No paráda.

Mladý Slovák nám po cestě mikrobusem vysvětlil, že původně sem přijel v roce někdy 1992 na týden dovolené a od té doby tady je doteď. A nic mu nechybí. Dělá údržbáře, překládá v hotelu českým a slovenským turistům a tak. Bezva kluk.

Ovšem nic není dokonalé. Z předzahrádek se vpodvečer zvedl vždycky silný mrak komárů - španělsky "mosquitos" - a dali se do díla. Hned druhý den jsme se vydali shánět nějaký silný sprej proti moskytům. Měli ho. SUPER ANTI MOSQUITOS nebo tak nějak zněl nápis na asi litr a půl velkém spreji. Menší neměli. Jak se setmělo, objevili se mosquitos. Dal jsem se do díla. Ložnice v onom rekreačním domečku byly nahoře, mezi nimi koupelna, dole velký obývák s krbem, další WC, kuchyňka a předsíň. Všude byly ve dveřích sítě na rámech. Áda, který s Věrou obývali vedlejší ložnici, zřejmě usoudil, že sítěné dveře a složený výtisk českých novin budou dostatečnou a hlavně levnější zbraní proti komárům než námi zakoupený sprej.

Mosquitos se objevili, zmáčkl jsem čudlík, sprej syčel psssss a mosquitos zrychlili let jak když se na tryskáči zapne forsáž. Bzučeli dvakrát víc než předtím a kousali ještě víc. Po nějaké chvíli byla cimra plná chemického smradu ovoněného jehličím. Chemie štípala do očí, smradu bylo jak když do toho spreje někdo nalil sirup z "Lesněnek", přitom jsem běhal po cimře s novinami v ruce a litoval, že už nevychází velkorozměrové Rudé právo, které mělo vražednou plochu daleko větší než dnešní tisk. Po cca hodině boje, umdleni a omámeni chemickou vůní silnou jak noha, jsme usnuli. My i zbývající mosquitos.

Kosek od nás se však v noci začalo odehrávat drama. Někteří komáři neusnuli, jak se ukázalo, a zřejmě vývojem situace znechucení a rozzuření zákeřným plynovým chemickým útokem vzali ztečí sousední ložnici.

Uprostřed jižní teplé noci, ozvláštňované jen kraválem cikád, občasným vzdáleným zaječením "vykuchaného" výfuku motorky, protože okouzlení mladých mužů, tedy skoro mužů, je všude stejné, a občasného zahalasení skupinky opilců byla v této tiché části města klidná nic. Když tu...

Nejprve jsme nevěděli, co se to děje. Z vedlejší ložnice, oddělené sice ještě koupelnou, cosi znělo. U moderních španělských zdech, které mají sílu a izolační schopnosti jako by byly z lisovaného papíru nic ovšem neobvyklého. Proti španělským zdem jsou zdi našich paneláků silnými hradebními valy . Ve Španělsku je v noci slyšet odvedle i nejslabší šepot (sakra, do dneska nevím, jak to dělají Španělé, když si chtějí v noci v jejich novostavbách zašpásovat, aby přitom nevzbudili sousedy). Od našich sousedů bylo slyšet podivné pleskání a mumlání. Pleskot se zvyšoval a mumlání se pomalu měnilo v řev. Benidormskou nocí znělo:

"Ty kurvo! Ty svině! Počkej chvíli a seš na sračku!!! Já tě ty hajzle zabiju!!" burácel po chvíli již nekrocený silný Ádův hlas, který pak podmalovávalo Věřino úpěnlivé holčičí polohlasné lkaní:

"Ádíku, nech toho! Nekřič tak! Voni si lidi budou myslet, že to křičíš na mě, že mě biješ! Prosim tě Ádíku...." na což odpovídal temná a urputná odpověď: "Vyseru se na lidi, na všechny, ať si myslej co chtěj, ty kurvy jedny!" měnil Áda v ženském stylu předávání informací předmět, o kterém se mluví uprostřed souvětí. "Jsem samej kousanec!! Já ty svině komáří zničím! HA!! Já tě vidím, já tě rozmáznu!" zvyšoval hlas svoji zášť a pleskání už znělo skoro jako kastaněty.

Druhý den jsme vypadali jak když máme planý neštovice. Samej pupenec. Andres nakonec z Madridu za námi přijel, navštívili všechny hrady a skály a pamětihodnosti v okolí, vykoupali se v moři, které bylo skutečně bez hoven. Bezva dovolená. Jen ty večery, jak předpovídal Andres, byly trošku dramatické. Mezi oblíbené zábavy mladých návštěvníků Benidormu, zvláště o víkendech, patří mimo návštěv obřích diskoték, z kterých zní "duch, duch, duch" tak silně, že vám v noci, pokud jste v ní, poskakuje postel, patří vzájemná národnostní utkání. Ovšem ne ve fotbale! Po všech těch přednáškách hlasatelů lásky a morálky, bojovníků proti české xenofobii a hlásáni potřeby lásky ke všem sousedům, německým zvláště, po milionech slov o tom, jak nejsme, díky své nekulturnosti a nesnášenlivosti, ještě hodni stanout po boku velkých a civilizovaných evropských národů, je kouzelné pozorovat takovéto "bratření" anglické a německé mládeže. Budete-li se chtít podívat, a stojí to za to, radím, se na to dobře připravit.

Nejprve si najděte místo někde hodně nahoře, nejlépe na balkoně. Odtamtud bývá nejlepší rozhled. A pak musíte zjistit, kde se bude setkání pořádat. K tomu ovšem budete potřebovat informátora. Místního a nebo z jedné a nebo druhé strany. Našinec totiž neví, kde utkání proběhne. Nepatří mezi zasvěcené. Také je dobré to zjistit už z toho důvodu,aby, až to začne, jste neseděli zrovna někde na chodníku na předzahrádce na kafi. Je zjištěno, že to před nóbl hotelama to nebývá nikdy. To by se mohla policie namíchnout. Na druhé straně v kavárničkách skutečně nóbl hotelů mnoho našinců na kávě neposedává.

Ale k setkání. To se v zásadě podobá "přátelským setkáním" fanoušků Sparty s příznivci Ostravy . V praxi se pak internacionální bratření německo-anglické se odehrává asi takto: Mladí mužští příslušníci obou národností,vstanou v jednu, po pozdním obědě se ještě dojdou dospat na pláž. Kolem nich jsou lehce rozhozeny jejich děvy, což ovšem často v českých očích vypadá jako "Přehlídka nejhezčích holek" z místního vošklivince.

Když se chlapci vyspinkají, jdou se někam posilnit. Zásadně zdravou výživou, jak nás učí český tisk. V jejich podání to jsou: pomfrity, hamburgery a ještě pak něco hodně mastného, litry coly a piva, cíga a jointy a tak vůbec. Posilňují se tak nějak do dvou hodin do rána a pak se vydají, vydatně povzbuzováni a rozvášňováni svými děvami, k mladickým samčím hrátkám. Abych to dlouho neokecával, někde se prostě sejdou a ze všech sil si dají vzájemně do držky. Lítají pěsti, láhve, židle, ozývá se řev a místní policie, již od večera nachystaná, vyrazí v drátěných vozidlech do blízkosti. Uzavře ulice a počká, až se bojovníci za vzájemného nadávání do nacistických Germánů, zasraných Angličanů a podobně asi tak za hodinku až dvě vzájemnými rvačkami vyčerpají. Pak na nejaktivnější vlítne policie v brnění, zmydlí to obuškama na jednu hromadu a pár jich odveze. Nastoupí uklízecí čety a ráno už je zase všude klid. Kouzelná ukázka toho, jak se mají všichni rádi a jak jsou to konec konců evropští bratři. Fakt je, že se mydlej mezi sebou a pokud se do toho člověk rovnou nepřiplete, nic mu nehrozí.

Mám od té doby Benidorm rád. A jde-li to, jedu tam. Hlavně mimo sezónu.To tam není takový nával a pak…To pak je důležitý! Ono je Benidorm takový malý New York.

Všichni tam mluví cizinecky, kolem je to samý mrakodrap a navíc jsou stavebně většinou hezký, černochy tam sice většinou nahrazují Arabové, ale to mi tak nevadí, přepadává se tam méně než v New Yorku a hlavně... hlavně nemusím, když tam jedu, vyplňovat imbecilní dotazníky pro poskytnutí víza. Což se před návštěvou USA musí. Také nemusím poslouchat kecy drzých a arogantních vyslaneckých úředníků, jejichž jediným cílem je nedovolit, aby bylo za rok odmítnutých žadatelů o visum míň než aspoň takových 10%, což jediné jim zaručí, že z šílených vízových poplatků a daní amerických poplatníků budou mít vysmátý život na ambasádě. Blbost argumentů, že by mladí Češi, kteří se chtějí v Americe naučit anglicky, poznat svět a vydělat si na to uklízením v WAL Martu, což jinak nikdo dělat nechce, ani černoši a Hispánci, co tam jsou na černo, čímž by ohrozili pracovní trh v USA, je tak blbá, že se hrdě vyrovná hláškám, co jsme léta poslouchali z Moskvy, proč nesmíme jezdit za hranice. A 11. září? Nenechte se vysmát! Stejně nás opruzovali i před 11. zářím a celou tu teroristickou partu tam pustili ani okem nemrkli!

Takže hurá do Benidormu! V Benidormu je na plážích čisto, v moři je čistá voda, hospůdky a kavárničky jsou příjemné, rád se dívám na zajímavou architekturu místních mrakodrapů a je mi dobře. Pojedete-li tam například v prosinci a nebo jindy, když mají Španělé několikadenní volno, tak zvaný "most"neboli "puente" a lítá jich hafo do Prahy, je charterová letenka i ubytování levné .Můžete se ubytovat v bezva hotelu za rozumnou cenu, projít se po Avenida Madrid podél pláže, na lavičkách se vystavit sluníčku a po pracovních jednáních odpočívat. Jen vás nesmí mást, že kolem vás budou ve 20 nad nulou Středoevropané chodit ve svetrech, Španělky v kožiších a na pláži Playa Malpas, kde nefouká vítr, se budou slunit a opatrně koupat Skandinávci. Po fasádách hotelů budou jakoby lézt Santa Clausové a naproti vám půjde dáma v nejlepších letech v kraťasech a podprsence . Půjdete-li pěšky do starého města, tak jak zahýbá Avenida Madrid doprava a pak jde do kopce, tak přesně tam najdete takový bufáč, oni tomu všemu Španělé říkají "bar", a tam mají pravé české obložené chlebíčky. Takové ty se šunkou a nebo s vejcem a mají je čerstvé a dobré a taky mají bezva kafe. Kdo je ty chlebíčky naučil, nevím, ale jinde jsem je ve Španělsku neviděl. Móc dobrý a "echt" české. Mňam!

Jo, a prosím vás ještě jedno upozornění. V **** hotelích , opatřených balkony s výhledem na moře a bazénem s palmami, se samoobslužnou snídaní, jejíž nabídka připomíná středověké žranice, mají i jiné zajímavosti. Třeba ty takzvaně chytré výtahy. To znamená, že když do něj nastoupíte v desátém patře, tak nejdřív sjedete do čtvrtého, tam někdo nastoupí, pak pro změnu vyjedete do dvanáctého štoku, tam jen tak výtah zastaví, otevře na chvilku dveře a protože se už do něj nikdo nevejde, tak je zase zavře, ti, co čuměli na chodbě, tam zase zůstanou stát, jen se pro osvěžení jukli do výtahu na ty, co už v něm jsou. Odtamtud se výtah vydá dolů do třetího a když máte kliku, tak za slabou čtvrthodinu vystoupíte dole ve foyeru. Já tedy vím, že takovýhle výtahy mají leckde, i v Praze v Kotvě, ale tak mimořádně inteligentní, jaké mají v Benidormu, tak to ne. Proti nim je počítač řídící výtah v Kotvě genius! A pochopíte, že Unie sem, Unie tam, není v Evropě stále - zaplať pánbůh - člověk jako člověk. Normovaný španělský člověk váží 80 kilo. Aspoň si to myslí konstruktéři výtahů. Takže na displeji se objeví, že se do výtahu vejdou čtyři lidi, což je na digitálním číselníčku přesně přepočítáno podle normy na celkem 320 kg živé váhy. .Ovšem když jsme tam nastoupili s kolegyní, tak nám výtah sdělil, že dohromady vážíme 232 kilo, a když se pokusila vždycky přistoupit dvojice nějakých Španělů, výtah začal hlasitě protestovat a vyzýval nadbytečné osoby, aby vystoupily. Nastoupivší Španělé či jiní hosté si nejprve přečetli na displeji, že výtah je pro 4 osoby, pak ruče spočítali, že jsme uvnitř skutečně jen čtyři, pak chvíli nevěřícně koukali, pak si všimli, že displej s váhou bliká a ukazuje, že "jsme přes váhu", tak zas koukali na nás, my jsme koukali na ně a dělali jsme, že tam nejsme. Což bylo těžký, ale dokázali jsme to! A nevystoupili jsme! My byli v tom výtahum dřív! Měl nás ten blbeček hned dovézt dolů a ne s náma trajdat sem a tam a vážit nás, že jo. Zmatený pár tedy opět vystoupil a když se zavíraly dveře, tak jsem viděl, jak si počítají na prstech, jestli jsme tam fakt byli jen čtyři, a rozčileně brebentí. Výtah vy razil na další zastávku a tam přistoupili dva rachitičtí stařečci, ale výtah opět ječel, že nepojede. Kolegyně začala ztrácet nervy.

"Vystoupim a jdu pěšky!" pravila a chystala se prodrat ven.
"Hele, prozatím jsme ve dvacátým druhým patře, tak jak chceš. Já nevystupuju, dělej jak umíš. "
Kolegyně se nadechla, čímž hravě vytlačila oba důchodce, pak vydechla a děla:
"Budu v tom blbým výtahu jezdit tak dlouho, dokud mě neodveze dolů, kretén jeden elektronická!"

Výtah, zřejmě otřesen takovouto výhružkou, se rozmyslel a konečně nás vyplivnul dole u recepce. Ještě že tam za rohem byl hotelový bar. A v něm měli Soberano.

Někdy se dají nervy po silném zážitku uklidnit jen s panákem v ruce. A s výhledem na palmy a mořem pod hřejivým jižním sluncem. I když je prosinec. A u nás mrzne jak blbec. Jako teďka. A to je březen.




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku