Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 8.3.2005
Svátek má Gabriela




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Grossomluva
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 2
 >EKOLOGIE: Pijavice z Tuvalu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Proč je únor krátký a ústava EU dlouhá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zuřivej? Však taky měl důvod!
 >SPOLEČNOST: Vlažně proti rasismu
 >ARCHITEKTURA: Svítící krystaly a Olověný Dušan
 >PSÍ PŘÍHODY: Když jsou psi zticha
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Češi čtou
 >POVÍDKA: Slavné májové dny
 >CHTIP: Od této chvíle...
 >PENÍZE.CZ: Jak přespořit cílovou částku na radu spořitelny
 >POLITIKA: Staník, ne státník
 >REAKCE: O vypouštění rybníka mimo sezónu
 >POLITIKA: Premiérova "omluva" před státní vlajkou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
8.3. PSÍ PŘÍHODY: Když jsou psi zticha
Ondřej Neff

Když psi hlučí, je to špatné. Když jsou zticha, je to horší. To mají společné s dětmi, ty jsou také velmi nebezpečně zticha a zkušený rodič je velmi obezřetný, když slyší zlověstné ticho z míst, kde se nalézá jeho potomek.

Onehdy byl Bart zticha a já přemýšlel, co divného se dělo před tím, než ztichl. Znáte to: zabýváte se něčím jiným, nicméně vaše smysly jaksi automaticky sledují, co se děje a dělo kolem. Informace se někam ukládají. Potom, když se přestanete zabývat věcí s nejvyšší prioritou, si začnete promítat to, co smysly nashromáždily a někde na pozadí uložily do vyrovnávací paměti. V případě Barta to bylo: šel do kuchyně... já si před tím mazal chleba... nechal jsem kelímek s Ramou na kredenci... kdepak je ten kelímek... na kredenci není... bingo! Bart ho ukrad, zatáhl pod lavici a teď ho tam velmi tiše vylizuje!

Včera jsem Ramu uklidil včas do lednice. Dokonce lednice byla do té míry v bezpečí, že jsem Barta i Iris vyhodil ven z domu, na zahradu. Pak jsem se začal zabývat něčím produktivním, nicméně ono tajemné cosi sledovalo, co pejskové dělají - a znepokojilo se, že nedělají nic. Nebylo slyšet nic. Jakpak to? Vždyť kolem vrátek chodily babičky, kterým je třeba od plic povědět, co jsou zač!

Šel jsem se tedy podívat.
Pejskové seděli nehnutě před dveřmi, seděli tiše, v posazech předpisových, hlavy vzhůru, čumáky napřažené. Copak to sledují?

Ale ovšem! V druhé části zahrady, za psím plotem, na hřebenu zdi seděl žíhaný kocour, nehorázně tlustý a chlupatý. Dobře věděl, že na něho psi nemohou. Oni jen seděli a tiše ho nenáviděli. Možná se snažili ho hypnotizovat. Mají však daleko do hypnotických schopností hroznýše královského a kocour má daleko do nemohoucnosti králíka.
Můj příchod pro ně znamenal vysvobození. Tím, že jsem vyšel z domu, zlomil jsem kouzlo, oni začali skákat a štěkat a kocour si řekl - tady blbě hrajou, a velmi pohrdavě se otočil a seskočil na druhou stranu zdi.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku