Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 22.3.2005
Svátek má Leona




  Výběr z vydání
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 6
 >ŠKOLSTVÍ: Spiknutí líných a neschopných
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Moje společenská smlouva se sociálními demokraty
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Vyženeme Satana - za peníze z vašich daní
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kde jsou ty kosti?
 >SVĚT: Kuba 20. května 2005
 >SPOLEČNOST: Spí Gott v hrobě?
 >ARCHITEKTURA: Pražské mosty přes Vltavu II
 >PSÍ PŘÍHODY: Irisčino epochální vítězství
 >SVĚT: Medaile Marie Dickinové
 >SPOLEČNOST: Naší úžasní policisté
 >JEDNOHUBKY: V zajetí Viagry
 >ZÁBAVA: Nedbalost ouřadů v EU
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Veselé Velikonoce v botanické zahradě
 >PENÍZE.CZ: Spoření na důchod: dobrovolně nebo povinně?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
22.3. PENÍZE.CZ: Spoření na důchod: dobrovolně nebo povinně?
Kateřina Havlíčková

O návrhu penzijní reformy, která by nahradila penze doživotní rovnou dávkou a důchod nad úrovní rovné dávky by již záležel jen na "úsporách" jednotlivců, jsme psali v článku Další návrh důchodové reformy: deponovaný důchod. Scénářů, jak naložit s prostředky, které by lidé ušetřili na pojistném, si ale lze představit více. Pokud se sníží pojistná sazba do státního průběžného systému (sleva z pojistného), může dojít k jedné ze tří variant:

  • slevu z pojistného je nutné povinně spořit,
  • slevu z pojistného je možné použít podle vlastního uvážení,
  • tyto dva systémy zkombinovat: pouze část slevy je nutné povinně spořit.

Povinné spoření

Povinné spoření na stáří může mít několik dalších variant. V té extrémní může být omezeno pouze na několik málo vybraných penzijních fondů s poměrně tvrdou regulací a přísnou kontrolou. V té otevřenější pak může jít o širokou škálu možností ukládání peněz do nejrůznějších finančních instrumentů.
Například na Slovensku všichni ti, kdo si zvolili nový systém, musí celou slevu z pojistného povinně spořit do některého z několika málo "povolených" fondů. Ve Švédsku naproti tomu si lidé mohou vybrat, kam budou své peníze ukládat, z několika set investičních možností.

Při povinném spoření na stáří je také důležité, jaký je zvolen postup pro výběr fondu. Na straně jedné stojí povinnost každého občana určitého věku zvolit si fond individuálně a uzavřít smlouvu přímo, na opačném konci případ, kdy ukládané peníze procházejí do zvolených fondů administrativně přes jakési clearingové centrum, kde se anonymizují. První možnost znamená doslova žně pro finanční zprostředkovatele, druhá je téměř eliminuje, zvlášť v případě, kdy je zároveň omezena možnost reklamy.

Jak to bude u nás?

Povinné spoření navrhuje tandem KDU-ČSL a US, zcela dobrovolné pak ODS. ČSSD kapitálový pilíř nezavádí vůbec - navrhuje přechod na státní průběžný příspěvkově definovaný systém (NDC). Proč jsou názory natolik odlišné?

Jde o základní spor mezi liberalismem a státním paternalismem. Podle prvního extrému dostane každý minimum a dále to je jen na něm, aby se postaral sám o sebe, podle druhého je občan zcela ve "státní péči", protože stát ví lépe než občané, jak ti mají nakládat se svými penězi. Potíž je v tom, že ani jedno nefunguje.
V prvním případě se stát stejně musí postarat o ty, kteří jsou nezodpovědní a sami to neudělají, protože v našich zeměpisných šířkách prostě nelze nechat lidi "umřít pod mostem". V případě druhém vysoké daňové zatížení brzdí ekonomiku.

Názory politických stran i odborníků

Pokud vás zajímá, jak chtějí naši političtí představitelé ozdravit tuzemský penzijní systém a co si o jejich plánech myslí odborníci, podívejte se na stránku http://reforma.penize.cz

U liberálněji laděných osob státní paternalismus vyvolává odpor, u většiny lidí pak vede ke snaze systém nějak ošulit, utajovat příjmy, pracovat na černo, se všemi negativními důsledky jak na morální stav společnosti, tak na státní pokladnu.
Na druhé straně je při povinném spoření více využívána kontrolní možnost státu a část občanů, která je schopna své peníze utopit v nesmyslných, někdy i podvodných projektech, to alespoň s úsporami na stáří udělat nemůže, protože takový finanční instrument nedostane licenci. Investování je ovšem omezeno pouze na klasické finanční nástroje, není tedy možné investovat peníze na stáří např. do vlastních nemovitostí.

Je řešením kompromis?

Tedy spořit část dobrovolně a část povinně? To je otázka vpravdě hamletovská. Pokud totiž ano, pak kolik? Má to být definováno procentem (např. 5 % hrubé mzdy), nebo povinnou částkou (např. minimálně 1 000 Kč měsíčně)? Má být takové spoření povinné po dobu celého produktivního věku, nebo pouze do doby, než má člověk na kontě určitou minimální "povinnou" částku? Pokud ano, jakou? Nebude to ale zatěžovat mladé lidi v době, kdy potřebují peníze spíš na zajištění bydlení a rodiny? Takže povinné naopak až od určitého věku? To ovšem znamená, že efekt složeného úročení bude podstatně utlumen a nepomůže tam, kde to hraje největší roli - při zajišťování příjmu ve stáří u nejméně kvalifikovaných osob s nízkými příjmy, které obvykle začínají vydělávat v nižším věku... Podobnými otázkami bychom mohli pokračovat dál a dál.

Je zřejmé, že silným argumentem pro alespoň zčásti povinnou účast v kapitálovém pilíři je fakt, že vždy budou existovat lidé, kteří si na své stáří dobrovolně spořit nebudou.
Nutno ale upozornit, že povinné spoření je administrativně náročnější, a to pro stát i zaměstnavatele, státu navíc vzniká povinnost nějakým způsobem garantovat, že lidé o své peníze nepřijdou. Může sice zvolit jednodušší cestu a povolit spoření pouze do bezpečných instrumentů, nebo vklady garantovat, případně zavést povinné pojištění vkladů. Jako vždy, i v tomto případě je to ale něco za něco - bezpečí je drahé.
Existuje možnost jak tuto povinnost celkem elegantně a přijatelně obejít, a to garantovat pouze několik vybraných programů. Např. u každého penzijního fondu jeden a ponechat ale na jednotlivcích, jestli tuto možnost využijí. Protože je dost velká část lidí, pro které je bezpečnost jejich úspor prioritou, stálo by za to jim vyhovět a tuto garanci zavést i v případě spoření zcela dobrovolného.

Pro úplnost je třeba uvést, že stát má samozřejmě vždy kontrolní roli. Jeho povinností je dbát na dodržování pravidel všemi subjekty působícími na trhu. To ovšem samo o sobě, jak jsme již ze zkušenosti bohužel mnohokrát poznali, přímo garanci nenahradí.

Občane, rozhodni si sám

Pokud by povinnost spořit na stáří zavedena vůbec nebyla, měl by stát následující možnosti řešení:

  • doplnit těm, kdo nebudou mít ve stáří dost finančních prostředků na přežití, jejich příjem alespoň do výše existenčního minima,
  • zavést rovný důchod vyšší než je rovná dávka, tak, aby tyto základní potřeby dokázal pokrýt,
  • neřešit to.

První možnost zvýhodňuje nezodpovědné na úkor zodpovědných. Byla by to ale jakási "platba za osobní svobodu" a stojí za úvahu, jestli by se to nevyplatilo. Druhá možnost celý systém prodražuje - čím vyšší je minimální důchod z průběžného systému, tím je systém dražší. Třetí možnost je v evropských podmínkách nerealizovatelná.

Na závěr předkládáme vlastní doporučení: provést reformu formou zavedení deponovaného důchodu s tím, že prvních deset let bude účast v kapitálovém pilíři zcela dobrovolná. Vzhledem k tomu, že státní část důchodu z průběžného systému se bude snižovat v průměru o 2% body ročně, nemůže během této doby nastat žádná katastrofa. Během této doby by se monitorovala a vyhodnocovala situace, zejména míra zapojení občanů do dobrovolného třetího pilíře a teprve poté, na základě kvalifikovaného vyhodnocení, by se rozhodlo o tom, jestli se povinný kapitálový pilíř zavést má, či nikoliv a v jakém rozsahu.

Kam se přikláníte vy? Měl by stát garantovat jen minimální důchod a ponechat na lidech, jak naloží se svým dalším spořením na důchod? Nebo by měl naopak vyžadovat povinné spoření v kapitalizačním pilíři?




Další články tohoto autora:
Kateřina Havlíčková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku