Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 17.3.2005
Svátek má Vlastimil




  Výběr z vydání
 >PRÁVO: V této zemi není spravedlnost
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 5
 >GLOSA: Přírodní život
 >EVROPA: Liberalismus aneb Útok na Ústavu EU zleva
 >SPOLEČNOST: Není soudce jako soudce
 >EKOLOGIE: Klimatická církev
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Senzace! Diskriminace zrušena! Čtěte a uvěřte!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Je jaro
 >EVROPA: Otevřený dopis panu prezidentovi
 >PRÁVO: Ta naše justice česká
 >POVÍDKA: Kalašnikov aneb Když váš otec sestrojí geniální samopal
 >HUMOR: Oznámení o zrušení nezávislosti
 >DOKUMENT: Prohlášení občanského sdružení Šumava 21
 >EKONOMIKA: Obrat se blíží
 >PENÍZE.CZ: Efektivní úrok hypotečních úvěrů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
17.3. Z MÉHO PODKROVÍ: Senzace! Diskriminace zrušena! Čtěte a uvěřte!
Albert Salický

Už jsem dlouho nepsal o nějakém skutečně konfliktním tématu. Psali ale jiní. V poslední době se několik autorů pokusilo jednou provždy vyřešit problémy rovnoprávnosti, rasismu a antisemitismu. Jejich návrhy mě naprosto fascinovaly, především úchvatnou naivitou.

Tak jsem se například dozvěděl, jak lze odstranit rasismus z fotbalových stadionů. „Musíme jasně říci, rasismus na fotbale nechceme a uděláme pro to všechno“, 8.3.2005. Ještě víc mě sejmul návrh k řešení problémů s antisemitismem: „Proti antisemitizmu se bojuje tím, že budete s Židy zacházet ÚPLNĚ STEJNĚ jako s kýmkoli jiným“, 16.2.2005.

Kdyby k odstranění rasistických výkřiků stačil jejich zákaz, byli bychom na tom hodně dobře. Mohli bychom totiž pomocí podobných zákazů odstranit i nezaměstnanost, inflaci, korupci, Škromacha a všechny ostatní obtížné problémy. Tento návrh mi připomíná nedávný komentář k jednomu článku, kde chtěl přispivatel bojovat proti AIDS partnerskou věrností. Představa je to krásná, ale co je to platné, když to nefunguje.

Sportovcům se ostatně nadává odjakživa. A to bez ohledu na barvu pleti. Když jsem chodil v mládí na hokej (tenkrát ho v Brně ještě uměli hrát), nebylo v ligových klubech cizinců. Byli tam pouze naši. A nadávalo se z plných plic, přičemž se k nadávkám používalo poukazování na vzhled či jméno hráče. Brněnský obránce Olejník, muž kulaté tváře a přivřených očí, byl zván spící panna nebo Bosambo, bratislavský Golonka ušatý torpédo. Jihlavský Hrbatý byl informován, že hrbatej na place nemá co dělat. Danda byl ohnivá hlava (tenkrát se hrálo bez přileb). Ale jak to máme dělat dnes? Řvát táhněte, hajzlové, sudí je Bucala, ty hovado, pusť mu krev, a pak najednou "pane Mkwonbu, to nebyl zcela čistý zákrok..." - jen aby se neurazil? Diskriminovat bledé tváře tím, že se jim na rozdíl od barevných nadávat smí?

A požadovat, aby se lidé chovali k Židům stejně jako k ostatním, to už je jasný projev antisemitismu. Oni jsou přece vyvolený národ a navíc za Hitlera trpěli (všichni, i ti co se narodili po válce), takže jakápak rovnoprávnost, odškodnit je musíme! A hlavně pochopit. Vzpomínám, jak si rabín Sidon před pár lety v rozhovoru v Reflexu stěžoval na obtížný život Židů v Praze. Oni totiž nesmějí o sabatu pracovat, tedy ani vzít mimo vlastní dům do ruky nějaký nástroj. Takže kdyby chtěl jít Karel Sidon na procházku, nedostal by se pak domů. Protože i klíč od bytu je nástroj. Zatímco Židé ve světě problém vyřešili tím, že prohlásili za svůj dům celé město a vesele si odemykají, Praha domem dosud prohlášena nebyla a tak musel chudák Sidon věc řešit jinak. Nakonec mu kamarád zámečník zabudoval klíč do přezky opasku, tím se stal (klíč, ne zámečník) částí oblečení a přestal být nástrojem. Jak se mám chovat normálně k člověku, který žije podobnými problémy?

Ani Špidlovy řeči v nedávném rozhlasovém interview o tom, jak tam v Bruselu usilovně maká na vyřešení diskriminace žen v EU, z tohoto rámce nevybočovaly. Říkal jsem si, že něco tak naivního nelze překonat. Ale pak mě chytil záchvat soutěživosti a já se rozhodl, že tyto pisatele v jejich speciální disciplíně, tedy v naivitě, porazím. Vizte tedy moje jednou provždy definitivní řešení všech shora uvedených problémů.

Zásadní příčiny diskriminace spočívají v tom, že se někdo na určitý údaj zeptá. Například na národnost. Pořád se najde dost byrokratů, kteří podobnou rubriku ve formuláři nedokáží postrádat. Jenže já, i kdybych chtěl, svoji národnost neznám. Československá? česká? moravská? moravskoslezská? Nebo rakouská, když byl můj děda vídeňák a já už tady zase dvacet let bydlím? A tak píši zásadně nevím a kupodivu to nikomu nevadí. Co je komu po tom, jakou mám národnost! Že se ptají na občanství, to je jasné, a pochopil bych, kdyby se někdo ptal třeba na mateřskou řeč. Ale národnost? Ještě že se neptají na rasu nebo barvu pleti! Asi bych tam napsal střídavě bílá a hnědá, podle toho, jak často se dostanu do solária.

Pokud vyjdeme z axiomu, že jsou si všichni lidé rovni, pak je jakákoliv otázka na rasu, národnost, pohlaví nebo věk principielně diskriminující. Nemluvě o otázce sexuální orientace. Stejně tak jsou diskriminující organizace, které berou pouze vybrané členy. Nedávno mě pobavila poznámka o tom, kdo všechno může být členem organizace Jihočeských taťků. To je přesně ten případ. Také jsem slyšel krásnou historku, jak se do spolku českých šlechticů vnucuje nějaký otravný týpek, jehož urozenost je přinejmenším pochybná. A oni ho nemohou ani prověřit, ani vyhodit, protože šlechta přece oficiálně neexistuje.

Ve zprávách se občas objevují i kouzelné detaily o tom, jak se proti diskriminaci bojuje. Že musely být například staženy inzeráty, které hledaly mladé sympatické dívky pro práci v baru. Nebo černochy do filmového komparsu. A mohlo by být ještě hůř. Například Vídeňští symfonici mezi sebe neberou ženy. A Wiener Sängerknaben žádné dívky. I katolických kněžek je málo. Nebo obsazení v blízké budoucnosti volného místa papeže. Už jen fakt, že papež musí být katolík, je děsně diskriminující.

Všechny tyto problémy však patří minulosti. S mým systémem je vše jedním vrzem vyřešeno. Stačí přece uvádění jakýcholiv údajů o rase, národnosti, pohlaví, sexuální orientaci nebo věku zakázat! Okamžitě zavládne naprostá rovnoprávnost. Pak se budou lidé posuzovat výhradně podle kvalit a osobních sympatií. A že se někomu nelíbí občané tmavé pleti? Na to má přece stejné právo jako na to, aby se mu líbily štíhlé blondýnky. Vezmu do práce koho budu chtít, dceři budu tak jako tak do výběru partnera kecat, a nikdo mě nebude moci napadnout. Ostatně pánové, buďme k sobě upřímní. Koho byste viděli jako nového zetě raději, Jackie Chana (Rush Hour, Around the World in 80 Days), Eddie Murphyho (Beverly Hills Cop), Chow Yun-Fata (The Replacement Killers, Anna and the King) nebo Stanislava Grosse (nádraží Podbaba)? Tak vidíte, rozhoduje sympatie, ne barva pleti!

Navíc by tento systém konečně odstranil letité šikanování některých menšin, které tvrdě trpí útlakem, aniž by se proti tomu mohly bránit, protože je nelze shora uvedenými kategoriemi definovat. Mám na mysli například heterosexuály, blondýny, tchýně, Skoty, policisty, lidi co nekradou, lidi co platí daně a podobné chudáky, živořící dnes na okraji společnosti.

K doladění celého projektu bude třeba zvládnout některé drobné detaily, například odstranění koncovek –ová z ženských příjmení, uvolnění křestních jmen bez ohledu na pohlaví a reformu školství. Bude to poněkud obtížné, organizovat školní docházku, když se nebude smět uvádět věk dítěte. Na druhé straně zcela zmizí problémy dětské pornografie a pedofilie. To jsou už ale jen prkotiny, tím ať se zabývají dělníci v parlamentu. Já jsem vizionář, moje budoucnost je na transparentech, poštovních známkách, bankovkách, šibenici či hranici. To už nechám na těch, kteří jednou přijdou na moje místo a zdvihnou můj štít. Nebo mě pošlou do šaškecu.

(Pro nebrňáky: šaškec čili šaškárna je blázinec, tedy psychiatrická léčebna.)

Salzburg, březen 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku