Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 15.3.2005
Svátek má Ida




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Nová společenská smlouva? Ano, ale bez Grosse!
 >MÉDIA: Proč mi to vadí
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 4
 >POLITIKA: Provinční politici bez politiky
 >GLOSA: Soudci mimo
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Test pro ty mladší - české verze světových hitů
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Prokažte svému národu velkou historickou službu
 >SPOLEČNOST: Stojí prezident nad zákony?
 >ARCHITEKTURA: Historie pražských mostů přes Vltavu I.
 >NAŠINCI: Sopka a doktor
 >CHTIP: Marketing prakticky
 >SPOLEČNOST: Jakou hodnotu má prestiž učitele?
 >PRÁVO: BD Kavčí skála Říčany z pohledu druhé strany
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: V EuroTelu působí ve vrcholném managementu agent STB
 >PENÍZE.CZ: Další návrh důchodové reformy: deponovaný důchod

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
15.3. ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 4
Ota Ulč

Jdeme na procházku po proslulé Orchard Road, kde v době našeho předchozího pobytu noviny oznamovaly, že dlouhý had slezl ze stromu. Tentokrát by ho davy ušlapaly. Na pilném korzu promenuje hodně Japonců, včetně některých s odbarvenou hřívou různých odstínů. Zaznamenávám nápisy, že plivání na chodník je zakázáno. Též varování NO SMOKING, NO EATING, NO ICE CREAM v jiných prostorách.

Kontaktovali jsme některé příslušníky manželčina rozvětveného rodu dozvědět se novinky. Jak už to ale mezi Číňany nevyhnutelně bývá, musí se zejména hodovat. Naši hostitelé nás ustavičně hostí, snažím se rozpomenout na pravidla čínské etikety, při vědomí, že určitě zas něco zvorám.

Vzali nás na projížďku po rozmáhající se metropoli. V jednom předměstí se kochám campusy dvou univerzit. A třetí se právě buduje downtown, v centru, na půdě té cenově nejdražší. Smysl takového počinu mi uniká. Prohlížíme si nedávno stvořené kongresové centrum, architektonickou opovážnivost ve tvaru durianu - ovoce, jehož česká vlast zůstala naštěstí ušetřena. Spěchám s výsvětlujícím tvrzením domorodců labužníků: na povrchu peklo, uvnitř však rajská pochoutka. Zpřesňuji vlastním přirovnáním k pachu latriny, stoky v rozkladu. V nejednom hotelu v nejedné zemi visí nápis, zakazující přítomnost durianu. Nesmí se s ním do autobusu, natož do letadla, což by si zasloužilo ohodnocení jako akt terorismu. Nicméně na tuto smradlavou ohavnost si lze zvyknout, však lidé si zvykli i na komunismus a přemnohým zachutnal. Vyženěný příbuzný jménem Freddy, lékař neurolog v Bruselu a zrovna na návštěvě v tropech, se mě snažil vyprovokovat. Duriany kupoval denně a zručně se do nich dobýval. Prodral se ke žluté mázdře a začal se jí sytit, na tváři výraz blaha, a ať se prý neupejpám. Však už jsem jedl hady, opice, smažená morčata. A tak jsem, s nosem stále zacpaným, též hrábl do odpudivého bláta. Hrábl jeden den a pak další den - a málem jsem si na durián zvykl. Netvrdím, že bych se po něm mohl utlouct, ale mdloby mi již nehrozily. Manželka se ale ode mě odvracela, tolik jsem jí páchl.

Náramný městký park obdařil a v názoru mnohých tak zhyzdil kolumbijský sochař Fernando Botera masivními skulpturami, hodně ženských mezi nimi. Svým počtem nedosahují ony krávy v pražským ulicích za loňského léta, ale váhou je určitě předčí. Na jedné takové monstrózně macaté, kytovce připomínající dámě z bronzu jsem četl váhu: 1,3 tuny.

V tomto sousedství skupina aktivistek rozdávala propagační materiály hnutí Falung Gong a v pozadí se jeho stoupenci všelijak zvolna prohýbali. S heslem TRUTHFULNESS-BENEVOLENCE-FORBEARANCE, s pravdomluvností, laskavostí, shovívostí dospívat ke zdraví. Nikoliv však k politickému, existenčnímu zdraví v Číně, kde tisíce, desetitisíce je jich vězněno, mučeno nebo již umučeno, zcela po smrti. Hnutí se ale těší celosvětové podpoře, údajně má sto milionů následovníků. Z přivezeného materiálu uvádím údaj o kontaktu v České republice, uvedeného pouze křestním jménem: Veronika, telefon 286 883 438. Atmosféru tam poněkud narušoval běloch, převlečený za Inda, obtáčel se dlouhým bílým hadem.

Zájezd do indické čtvrti, správně aromatické. Značně hinduistické oslavy, procesí k chrámu Sri Srinivasa Perumal na Serangoon Road, další festival k potěše boha Nurugana, dosud jsem nikdy o něm neslyšel. Věřící se pohybují s probodanými lícemi, jazykem a i jinak.

Druh počínání Číňany neopětovaného. Toto většinové etnikum se již připravovalo na oslavy nového čínského roku, roku kohouta či slepice (v čínštině nerozlišováno), který tentokrát připadl na den 9.února. Ulice řvavě červeně zdobené, mnohometroví draci děsivého vzhledu již připraveni. V květinářství nával nakupovat stromečky obsypané neméně miniaturním ovocem. Zaznamenávám nápisy v angličtině a arabštině s citáty z koránu, s gratulacemi Číňanům k jejich blížící se velké oslavě. V nacpaných ulicích nás sužuje 34 hodně vlhkých stupňů Celsia.

Multietnická všehochuť sice občas může život společnosti a státu zkomplikovat, ale má to i své výhody, například při prosazování a prokazování zdatnosti v zahraničním obchodu. Singapur má dost lidí různých kultur, kteří se vyznají v tom kterém prostředí, dovedou se pohybovat a reagovat způsobem, který cizincům zpravidla uniká. Ptám se šestnáctiletého multilingválního synovečka z padesátého kolena (matka Číňanka, otec Holanďan, zesnulý alkoholik) na složení jeho třídy ve škole. Prý hoši a děvčata půl a půl, samí Číňané, jeden Ind a on, rasy smíšené. Žádný Malajec – ti že by to nezvládli.

Inu, Číňané, pověstní to pilňáčkové , jejichž značný důraz na vzdělání jim leckdo ve světě zazlívá. Ve The Straits Times o tom vyšel (31.1.05) podrobný článek jejich dopisovatelky z Londýna. Velkými písmeny je uveden citát čínské matky, pracující v restauraci: „Britská veřejnost, ba ani učitelé nesouhlasí s tím, jak my, čínští rodičové naléháme na naše děti, aby se snažily. Vytýkají nám, že je připravujeme o dětství. Na to já říkám, že budeme-li příliš zdůrazňovat dětství, tak jim třeba unikne dospělý život. Když mé děti budou chtít dosáhnout výsledky a chtějí dostat pochvalu, však ony budou rozumět.“

A to je postoj, charakteristický pro tuto kulturu bez ohledu na společenské postavení, na něž britská společnost je stále značně háklivá.. Čínská mládež, vystavena nepříjemným rasovým narážkám nejen z řad spolužáků, ale i učitelů, jak tvrdí korespondentka, dosahují těchto školních výsledků: Známky od A do C (čili ekvivalent české jedničky až trojky) v loňském roce dosáhlo v celonárodním průměru 50,7% žactva. U Číňanů to ale bylo 74,8%. Druzí byli Indové (65,2%), třetí Britové běloši (51,3%) a nejposlednější pak černoši z Karibiku (32,9%). Pedagogům se ale čínské výkony nelíbí, zejména dívkám vytýkají jejich přílišnou pasivitu, poslušnost, a premianty pokládají za oběti útlaku přísného rodinného prostředí. „Ze západního liberálního hlediska, z eurocentrických perspektiv jsou čínské výchovné praktiky problematické, až přímo patologické.“ Konec citátu. Račte si vybrat.

V novinách pod titulkem „Rovná příležitost pro všechny rasy v Singapuru“ čtu dlouhý projev ministerského předsedy Lee Hsien Loonga, který přednesl na večeři k poctě indického etnika. Jeho hlavním tématem byla“meritokracie“, měřit každému pouze podle jeho zásluh. Při té příležitosti se vrátil do roku 1965, zrodu samostatného státu, když ještě byl součástí Malajské federace,v níž privilegia, přednostní zacházení pro Malajce byly (a stále jsou) zaručeny v ústavě. Výhody pro jedny jsou ovšem nevýhodou pro druhé a Čínané se s federací rozloučili, jsou teď samostatní a jsou podstatně dál, než tam, kde si nadále zachovávají „pozitivní diskriminaci“, tuto variantu americké tzv. affirmative action.

Zvídám o stavu politických věcí a při té příležitosti jsem zavadil na tuto tématiku. Jeden bratranec, který zbohatl v byznysu s kaučukem, zareagoval dotazem, co že si myslím o nepotismu. Vědom si skutečnosti, že Lee Kwan Yew, Otec vlasti, předal otěže vedení státu svému synovi, odpověděl jsem zmínkou o rčení někdejšího amerického senátora Dirksena, že není jeho povinnosti dávat přednost svým nepřátelům před přáteli -pokud povýšený má potřebné schopnosti, což v tomto případě tomu zajisté je.

Procedura příliš demokratická to ale není. Bratranec mě též informoval, že tento potomek to v armádě za dva roky dotáhl na generála. Nechal jsem si pro sebe zmínku o Trujillovi, posléze zavražděném diktátoru Dominkánské republiky, který povýšil svého čtyřletého vnoučka na admirála, a obrátil jsem se k bratrancovu synovi s dotazem na jeho zkušenost s vojenskou službou. Odsloužil si perné dva roky a půl a stále ho trápí pravidelným záložáckým výcvikem. Malý stát ve velkém sousedství se takto snaží, připomínám si Švýcarsko, kde to mají v tradici, a ovšem i Izrael, potýkající se s racionální nutností.

Tsunami Singapur nepostihla , Malajsii poškodila jen málo, na rozdíl od neméně sousední Indonésie. Tamější ministr turismu jménem Jero Wacik ujišťoval, že většina oblasti zůstala nezasažena a záchranné práce pokračují plným tempem. (Z těchto úst o korupci ani zmínka.)

K mnohé nevoli nejvíc užitečné pomoci poskytují nemuslimští cizáci. Místní politikové v zasaženém Acehu, kteří pozbyli kontroly nad situací, si stěžují a stejně tak i vojenští páni, tamější generálové. Vlastenci s dlouhou pamětí připomínají podporu Američanů separatistům na Sumatře v roce 1958 a Australanům jejich nedávnou podporu pro osamostatnění Východního Timoru. Pod titulkem „Americká pomocná akce nezískává sympatie muslimů“ agentura France-Press z Jakarty cituje generálního tajemníka nejvlivnější islámské organizace, že „okamžitou výpomocnou reakci Američanů mnozí z nás pokládají za kamufláž jejich nepřátelství vůči muslimům v celém světě“. Neméně rezolutně se vyjadřují náboženští fundamentalisté a místní myslitelé typu filozofa Bělohradského, Koháka, takových.

Pramálo národní solidarity: indonéská media nespěchala se o tsuinami vůbec zmínit. Zatímco CNN a BBC referovaly o neštěstí non-stop, indonéské televizní stanice jen s jednou výjimkou pokračovaly s původním programem mýdlových slaďáků.

Nejvíc užitečné asistence dodalo americké letectvo, helikoptéry z mateřské letadlové lodi Abraham Lincoln přistávaly jedna za druhou. Se skupinou těchto pilotů strojů Sea Hawks a Sea Knights jsem se dal do řeči u snídaně u nás v hotelu. Trošku mě mátlo jejich oblečení. Vězeli v šedozelených jakoby montérkách, s americkou vlaječkou na rukávě a označením jestřába, sokola na hrudi. Na rameni přišity dva plátěné obdélníčky – hodnost kapitána. Diskrétně, k přehlédnutí, politická ohleduplnost. Zeptal jsem se, jak ještě dlouho budou pokračovat v samaritánské činnosti. Prý pár týdnů, možná měsíců, ochotně pověděli tito pohlední, sympatičtí hoši. Nejen jako daňový poplatník, ale poctivě patrioticky jsem jim přál maximálního zdaru.

BUDE POKRAČOVÁNO




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku