Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 14.3.2005
Svátek má Rút, Matylda




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Voni že žijí v kapitalismu?
 >POLITIKA: Přeje si Gross, aby byly povodně?
 >EVROPA: Podobnost čistě náhodná aneb Jsme stále stejně nepoučitelní?
 >PRÁVO: Proč jsou drogy nebezpečné
 >EKOLOGIE: Ladislavu Mikovi na cestu - od Šumavy 21
 >DOPRAVA: Jede sedlák do mlejna, čtyřma koňma vranejma...
 >SPOLEČNOST: Liberalismus a utopie
 >VĚDA: Experiment pana Milgrama
 >HISTORIE: Krátká vzpomínka na březen roku 1939
 >HISTORIE: Okupace Mělníka a okolí 1939
 >CHTIP: Nejen pro studenty ...
 >ZÁBAVA: Zážitky z německé vesnice aneb Odkdy husité nosí turbany
 >PENÍZE.CZ: Po Evropě s cestovním, nebo zdravotním pojištěním?
 >EVROPA: Hyenismus v Evropském parlamentu
 >MÉDIA: Každý jsme tou nemocí nějak zasažen

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
14.3. EVROPA: Podobnost čistě náhodná aneb Jsme stále stejně nepoučitelní?
Jiří Krejčí

25. listopadu roku 1945 napsal významný český publicista Ferdinand Peroutka ve Svobodných novinách tyto věty: „Dej bůh, aby nebylo třeba vnitřního zápasu o národní svébytnost a samostatnost. Jsou i mezi námi lidé, kteří na tyto požadavky, posvěcené úsilím a krví nesčetných generací, nedívají příznivěji než jako na něco uschlého a nepotřebného. Zář z východu je tak oslepila, že jsou neschopni postřehnout doma něco jiného než malost, polopravdu a prostřednost. Mnohé impulsy, které vycházejí ze Sovětského svazu, je tak strhly, že vlastní národní život netrpělivě a snad i upřímně pokládají za nudný. Přijímejme, co k nám z Ruska vyzařuje, tak, čím nám to má být: jako impuls. Ale k tak nihilistickému národnímu úsudku nemá právo jediná z četných národních generací. Kdyby jen Rusko mělo ve všem pravdu, kdyby v nás samotných žádné pravdy nebylo, pak jako národ jsme žili nadarmo, což by byl trpký výsledek třinácti století.“ Věty, které jsou i po šedesáti letech pravdivé a ukazují, že jsme asi nepoučitelní.

V době, která uplynula od jejich napsání, jsme měli možnost během čtyřiceti let poznat, kam nás dovedlo toto oslepení „září z východu“. Přesto se dnes, po šedesáti letech od jejich napsání, chovají mnozí naši spoluobčané hájící evropskou ústavu stejně jako ti, kteří rozhodovali o naší budoucnosti po roce 1945. Denně dokazují naši koaliční politici a německými majiteli placení novináři, stejně jako někteří vášniví diskutéři na stránkách toho internetového periodika. Řečeno parafrází na věty Ferdinanda Peroutky: „Zář Evropské unie je tak oslepila, že jsou neschopni postřehnout doma něco jiného než malost, polopravdu a prostřednost. Mnohé impulsy, které vycházejí z Evropské unie, je tak strhly, že vlastní národní život netrpělivě a snad i upřímně pokládají za nudný. Ale k tak nihilistickému národnímu úsudku nemá právo jediná z četných národních generací. Kdyby jen Evropská unie měla ve všem pravdu, kdyby v nás samotných žádné pravdy nebylo, pak jako národ jsme žili nadarmo, což by byl trpký výsledek třinácti století.“

Co k tomu dodat? Myslím si, že nic. Jenom bych byl rád, kdyby se každý, kdo si slova Ferdinanda Peroutky přečte, zamyslel nad svým vlastním postojem k Evropské unii a k Evropské ústavě. Sám jsem pro vstup do Evropské unie hlasoval, ale pokud bude referendum o přijetí Evropské ústavy budu hlasovat proti, protože dějinné zkušenosti mého národa i mé vlastní
- s žitím v mnohonárodním státě,
- s žitím v soustátí (personální unie, spolkový stát, federace - to vše jsme zažili),
- s totalitními a totalitářskými režimy (Josef II., Metternich, Bach, protektorát, tábor míru a socialismu)

mě nabádají k obzvláště velké opatrnosti.

Z vlastní zkušenosti vím, že svoboda se velmi těžce získává, ale velmi rychle a hlavně snadno se ztrácí. Současné dění kolem Evropské ústavy jednoznačně ukazuje, že nebezpečí nám vážně hrozí, když nám vyhrožují již předem! Evropská ústava v současné podobě je kapitulační listinou - praktickým uzákoněním Brežněvovy doktríny omezené suverenity a vystavením bianco směnky mocným národům Evropy. Je pošlapáním všeho, o co naši otcové a dědové usilovali v boji o naši samostatnost v obou světových válkách.

Jiří Krejčí
čtyřiasedmdesátiletý penzista z Dobrušky.


Další články tohoto autora:
Jiří Krejčí

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku