Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 15.3.2005
Svátek má Ida




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Nová společenská smlouva? Ano, ale bez Grosse!
 >MÉDIA: Proč mi to vadí
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 4
 >POLITIKA: Provinční politici bez politiky
 >GLOSA: Soudci mimo
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Test pro ty mladší - české verze světových hitů
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Prokažte svému národu velkou historickou službu
 >SPOLEČNOST: Stojí prezident nad zákony?
 >ARCHITEKTURA: Historie pražských mostů přes Vltavu I.
 >NAŠINCI: Sopka a doktor
 >CHTIP: Marketing prakticky
 >SPOLEČNOST: Jakou hodnotu má prestiž učitele?
 >PRÁVO: BD Kavčí skála Říčany z pohledu druhé strany
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: V EuroTelu působí ve vrcholném managementu agent STB
 >PENÍZE.CZ: Další návrh důchodové reformy: deponovaný důchod

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
15.3. NAŠINCI: Sopka a doktor
Petr Motyka

Když jsem sloužil na vojně, proháněli nás po úbočích sopky hned za kasárnami. Chlum je kopec v Lounech. Je celý rozdrápaný hlubokými zákopy a omotaný ostnatým drátem. Blízko vršku jsou obnažené černé sloupy vychladlé lávy. Je už zvětralá. Od prvohor, kdy Chlum šlehal plameny a vyplivoval žhavou lávu, už uběhlo pár let. Stojí tam teď vystydlý a musí poslouchat klení vojáků. Jezdí po něm taky tanky, pásy skřípou po rozdrobených skalách a prázdných vystřelených nábojnicích.Rozhlédni se kolem, jestli to kaprál dovolí. Všude jsou vyhaslé sopky. Milá, Oblík, někdy je vidět v dálce i zřícenina Háznburku na úbočí kuželovitého kopce. Ty sopky už nikomu nevyhrožují, jsou staré, svoje si už odsoptily.

Vzpomínám na ně. Vjíždíme totiž do území, kde sopky mají stále co říct. Tady dělá chmelnicím na západním obzoru kulisu taky sopka. Jde však až do nebe, Chlum z Loun by byl jedním z maličkých pahrbků na jejím úpatí. Mt. Rainier se objeví na obzoru najednou, je neskutečně krásný. Obrovský kužel s čepicí bílého sněhu, uprostřed lemovaný tmavým pásem jedlí, které se po jeho úbočích vyšplhaly až nahoru k věčnému sněhu. Brzy ráno a večer hora zrůžoví. Ještě dlouho po západu odráží paprsky slunce pro potěšení diváků na jejím úpatí. Špička hory si užívá sluníčka, když už se dole stmívá.

Lesy jsou nekonečné. Jedle rostou k nebi jako svíce, půda pod nimi je prorostlá vysokým kapradím. Kapradí může růst v pološeru pod větvemi stromů, ty pak chtějí předrůst horu, která je živí. Voda, kterou hora zachytila, vytéká zpod ledovců nahoře a vlhčí půdu jedlím na úbočí.Náš modrý stan se skromně krčí u jednoho z lesních velikánů. Hned vedle je povalený starý strom, kmen se už rozpadává. Na něm nahoře v řadě jako vojáci rostou jedličky, semínka se uchytila na zetlelém dřevu. Kořínky pospíchají, aby dorostly dolů do půdy; padlý kmen jejich pradědečka se rychle rozpadává a ztrácí. Až stromky dorostou, budou tu stát rovně, jako by je někdo vysadil podle pravítka.Prales zakrývá výhled na horu. I ta už však spí, sluníčko se ponořilo do Tichého oceánu. Ohýnek před stanem trochu čmoudí. Větve jedlí se o kouř postarají, rozptýlí ho v hustém jehličí.

Dívám se teď na Mount Rainier z okna, popíjím kafe. Tentokrát nesedím na pařezu. Přestože je brzy ráno, neklepu se zimou před stanem. Klimatizace příjemně vrní. Spal jsem dnes na měkoučké posteli. Z kuchyně voní z konvice káva. Hora v dálce je růžová, její zasněžený vrchol se rýsuje proti nebi hned nad střechou sousedního domu. Na zeleném trávníčku pod oknem začne najednou ze třech míst stříkat voda. Kohoutek ji rozprašuje dokola, trávník dostává snídani. Za půl hodinky voda přestane stříkat. Na mokré trávě se v ranním slunci barevně třpytí kapky.

Jsme na návštěvě. Krásný dům, ve kterém si na pár dnů užíváme, je nejzápadnější valašská výspa v Americe. I sousedům musí ještě teď po ránu v uších znít včerejší:

„Na Jasénce pri potůčku
pijú chlapci borovičku.“

S Alešem a Leonkou jsme se naposled viděli před čtyřmi lety u nás ve Virginii. Přijeli za námi z New Yorku říct ahoj před svou cestou na Západ. Jejich auto se tehdy moc nelišilo od žebřiňáků, kterými putovali staří pionýři. Na gumách nebyl vzorek, na barvu jsem se neptal. Rezavé fleky na dveřích i blatnících pěkně to nebarevné auto zdobily. V kufru měli dvě tašky s oblečením, asi osm tenisových raket a skládací postýlku pro miminko. Jinak nosili malou Kačenku v proutěném košíku.

Aleš mně včera ukázal svoji ordinaci. K doktorovi jdu jen když musím, ale tentokrát jsem nechtěl odejít. Nepamatuji si jména všech těch přístrojů, které mě vždycky straší. Měl tam toho habaděj. Rentgenu jsem nikdy nerozuměl. Aleš mi chtěl ukazovat, jak jeho mašina pracuje, poděkoval jsem, že mu věřím. Ještě měl vedle také svoji lékárnu a čekárnu s televizí. Byla neděle, čekárna byla prázdná. Aleš však měl u pasu pípátko. Malá černá krabička mu dala signál, když někdo telefonoval, že ho potřebuje. V tu ránu byl Aleš v auťáku se svým doktorským kufříkem a hnal se k pacientovi.

Někdy pípátko zazní o půlnoci, někdy na koupališti nebo uprostřed tenisového zápasu. Nikdy nemusí dávat Alešovi signál dvakrát. Vzpomínám znovu, jak jsme se před čtyřmi lety viděli naposledy. Aleš měl díry na podrážkách, ani na chvilku se však nepřestal smát. Měl za sebou dva roky práce v nemocnici jako praktikant. To znamená službu každou neděli, každý svátek, každou třetí noc. A pak zkoušky. Není tady moc doktorů, kteří zkoušky zvládli na poprvé.

Cedule nad ordinací svítí bělobou, černá písmena na ní nabízejí pomoc potřebnému. Sluneční paprsek ji ozáří hned z rána, jen jak slunko nahlédne přes jedle na úbočí hory.


Další články tohoto autora:
Petr Motyka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku