Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 16.3.2005
Svátek má Elena, Herbert




  Výběr z vydání
 >VÝROČÍ: Nebrat všechno příliš vážně - Ota Ulč a jeho komentátoři
 >POLITIKA: Grossovy aféry do zapomnění
 >POLEMIKA: Dočekalova záměna příčiny a následku
 >PRÁVO: Mein Kampf ve zpětném zrcátku I
 >POLITIKA: Smlouva
 >ÚVAHA: Islám, křesťanství a demokracie
 >DOPRAVA: Jede sedlák do mlejna, čtyřma koňma vranejma II.
 >KNIHA: Co způsobila okupace izraelské demokracii?
 >SPOLEČNOST: Rozvody, a co dál?
 >HISTORIE: V těžkých dobách (7/20)
 >MIGRACE: Strpíme uprchlíky?
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Výstava tropických motýlů
 >MEJLEM: Podivná kritéria úspěšnosti
 >PENÍZE.CZ: Penzijní reforma - děti jsou také vkladem do systému
 >POLITIKA: Nová společenská smlouva? Ano, ale bez Grosse!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
16.3. KNIHA: Co způsobila okupace izraelské demokracii?
Yehuda Lahav

Na 640 stránkách analyzují ve své knize*) Akiva Eldad a Idit Zartal, jak ovlivnila okupace z roku 1967 izraelské demokratické zřízení. Není to kniha o tom, co okupace způsobila Palestincům – to je téma jiné studie; není to ani kniha o vzájemném působení okupace a palestinského terorizmu – i to je jiné téma. Nezadatelná národní práva Palestinců, zrovna tak, jako odsouzeníhodné (a mimochodem, z palestinského hlediska také kontra-produktivní) teroristické metody boje za tato práva se samozřejmě často „otírají“ o problém okupace a vzájemně se ovlivňují. Avšak palestinská národní práva a také teroristické metody Palestinců jsou kategorie samy pro sebe a jejich podpora anebo odsouzení nemohou být odvedeny výlučně, nebo třeba i jen převážně, z izraelské okupace.

V roce 1967 velké vítězství v „šestidenní válce“ každého v Izraeli potěšilo. O to víc, že zpočátku převládaly obavy, že se uplatní arabská početní převaha a židovský stát nápor nevydrží. Opětné setkání s biblickými místy se považovalo za radostný – ale dočasný - zážitek. Natolik, že ministr obrany Moše Dayan nařídil „co nejrychleji“ vymazat z mapy město Kalkiliji a tři vesnice na cestě do Jeruzalema, aby nepřekážely minimální, nevyhnutné úpravě (tehdejší) demarkační linie ještě před nutným ústupem. Plán zničení Kalkilije se dostal na veřejnost, nemohl se uskutečnit, město dodnes stojí; na místě třech bývalých vesnic probíhá tel-avivsko-jeruzalemská autostráda. A přetrvává také okupace, kterou zpočátku každý – upřimně! – označoval za „osvícenou“.

Jak ale plynul čas, izraelské vlády (všechny izraelské vlády: pravicové, levicové, „vlády národní jednoty“) se dostávaly do pasti. Na jedné straně, vzhledem na mezinárodní nátlak a na jiná hlediska, nechtěly anebo se neodvážily obsazená území anektovat (kromě východního Jeruzalema a Golanských výšin – ale i tyto anexe považuje mezinárodní společenství za nezákonné). Na druhé straně, z vlastní vůle anebo pod nátlakem nacionalistických sil, chtěly na obsazených územích usadit židovské osadníky, protože existenci osad považovaly za záruku, že území nebudou nuceny vrátit – alespoň ne všechna území. „Rozvoj osad by nebyl možný bez masivní podpory, jíž se jim dostalo od státní správy, a to bez potřebného zákonného podkladu“ – konstatují autoři. Důkazem exponovanosti všech izraelských vlád na poli výstavby osad (výstavba všech osad je podle mezinárodního práva nelegální) může být, že tato výstavba dosáhla největšího rozmachu za vlády Ehuda Baraka, zrovna když Barak při politických jednáních navrhl Arafatovi vrátit 97 procent obsazených území. To částečně vysvětluje nedůvěru, s níž Arafat přijal Barakovy návrhy – i když to neospravedlňuje jejich totální odmítnutí. Největší „práci“ na tomto poli odvedl ve svých různých vládních funkcích Ariel Šaron. Pořád vyzýval rozmnožit osady a z vládních zdrojů pomáhal financovat jejich zakládání. V době mírových jednání v Camp Davidu v roce 2000 (tehdy zrovna v opozici) Šaron řekl: „Každý den je třeba postavit novou osadu a tak dokázat Američanům, že v Izraeli neexistuje podpora pro ústup z Judey a Samárie“ (okupovaného Předjordánska). Nyní, jako premier, jenž se realisticky rozhodl likvidovat židovské osady v Gáze (žije v nich asi 7500 osadníků mezi 1,3 miliónem Palestinců), Šaron žne plody semen, které tehdy zasil. Pro osadníky se stal „zrádcem národa“, tyranem, jaký prý proti Židům nepovstal od doby nacistů.

To vše se nemohlo stát bez jistého „zprostituizování“ izraelské justice, ještě nedávno – a částečně dodnes – zlaté koruny na hlavě izraelské demokracie. Musel to být výsledek dlouhodobého procesu, než izraelské soudy v mnoha případech fakticky odhlédly od nezákonných činů osadníků a od jejich potrestání. Před okupací by se asi nebylo stalo, aby soudce projevil pochopení vůči členům židovského teroristického podzemního hnutí, kteří zavraždili šest studentů palestinské univerzity v Hebroně a položili míny pod auta arabských starostů a aby o nich řekl, že jsou „v podstatě hodní a idealisticky založení lidé“. A ti, kteří byli za vraždy odsouzeni, byli po poměrně krátké době propuštěni. O cyničnosti, jež zavládla také na prokuratuře, svědčí otřesný argument prokurátorky Pliji Albekové v procese, v němž Palestinec žádal odškodné za zabití své ženy vojáky pohraniční stráže. „Žadatel smrtí své ženy pouze získal. Kdyba žila, musel by se starat o její živobytí, takhle to dělat nemusí, takže jeho ztráta je nulová,“ řekla paní Albeková. Státní prokurátor ji za tento argumet pokáral a tímto to také skončilo. Na obsazených územích vznikl stav, který sociolog a bývalý poslanec Amnon Rubinstein charakterizoval slovy: „Jsou tam plnoprávní izraelští občané a jsou ne-izraelští ne-občané s ne-právy“.

Za aktivní, mlčenlivé, stejně jako nelegální podpory státních institucí poměrně malá, ale velmi dobře organizovaná, ideologicky pevná skupina osadníků (je jich asi 200 tisíc - mezi 6 milióny obyvatel – jejich vedení čítá několik stovek) soustředila ve svých rukou moc a vliv a fakticky diktuje celé společnosti svůj národní, politický a společenský program. Protože jsou vedeni zásadou “kdo není s námi, je proti nám“ – i ti, kteří ještě včera byli jejich sponzoři, ale z různých příčin změnili svůj názor (nejen Šaron, také Peres, ba v minulosti také premier Menachem Begin) – každý se stává terčem jejich nenávistných útoků, „bezcitným polským Židem(!) znesvěcujícím památku obětí nacistů“, „bezbožníkem“, „spojencem nepřátel“. Zvláštní skupinu tvoří rabíni židovských osad – kteří podle zákona dostávají plat od státu, vyvíjejí však otevřenou činnost proti vládě a její politice – a kteří vystupují proti všem projevům demokracie a rovnoprávnosti. Jejich „vybrané“ nadávky a náboženské klatby ovlivňují mladé fanatiky, kteří jsou pak ke všemu ochotni a všeho schopní. Vrah premiera Jicchaka Rabina, Jigal Amir, přiznal, že bez rabínské klatby, zaměřené proti premierovi, by svůj čin nebyl spáchal. Izraelská bezpečnost považuje nyní za zcela reálnou možnost, že židovští fanatici se pokusí zavraždit také premiera Šarona, ba snad i vyhodit do povětří mešity na jeruzalemské Chrámové hoře a tím způsobit krvavý konflikt s celým muslimským světem.

Pod vlivem těchto jevů protidemokratické normy postupně prosakují z obsazených území i do původního Izraele a izraelská společnost se s tím – zdá se – do jisté míry smiřuje. „Židovské osady na obsazených územích způsobily, že izraelská společnost je dnes méně demokratická, méně humanistická, méně racionální, naproti tomu chudobnější, rozštěpenější, přesýcenější nenávistí a konflikty“ – píší autoři knihy a konstatují, že jejich kniha sice „vyvolává hněv, nepokoj a hlavně smutek“ - ale taková je skutečnost.

Yehuda Lahav, Tel-Aviv

-----------------

* Akiva Eldad a Idit Zartal, „Vládci země. Osadníci a Stát Izrael, 1967-2004“, Vydavatelství Dvir, Tel-Aviv, 640 stran.




Další články tohoto autora:
Yehuda Lahav

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku