Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 18.3.2005
Svátek má Eduard




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Ta televize ale klame!!
 >PRÁVO: Mein Kampf ve zpětném zrcátku II
 >GLOSA: Letem - světem
 >DETEKTIVKA: Smrt na kolejích
 >MEJLEM: Otevřený dopis České televizi
 >HUMOR: Kdy vznikl vesmír
 >HISTORIE: V těžkých dobách (8/20)
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Ján Zákopčaník odchází z ČT
 >EKONOMIKA: Evropské měny oslabují
 >PENÍZE.CZ: Dovolená na lůžku či v uneseném letadle? Pojištěno!
 >PRÁVO: V této zemi není spravedlnost
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 5
 >GLOSA: Přírodní život
 >EVROPA: Liberalismus aneb Útok na Ústavu EU zleva
 >SPOLEČNOST: Není soudce jako soudce

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
18.3. VÍKENDOVINY: Ta televize ale klame!!
Václav Vlk

Venku je konečně po děsných mrazech teplo, koncem týdne má být skoro až vedro. A to je právě ta doba, kdy já nejraději jezdím na lyže. Bílé sněhové pláně, svítící slunce, svistot lyží, vrcholky hor, opalovačka na lehátku, večer grog, půvabné lyžařky, zlomené nohy, sešup dříve z Míseček, dnes z Kitzbüheler Hornu či jiného světového kopce, milostivá, to je něco, když nefouká fukejř, a tak vůbec.

Chtít jet na lyže do Alp bývalo jako výlet na Měsíc. Jet do Alp, na lyže, to byla za totáče pro normálního smrtelníka přímo nedostižná meta. Do těch asi dvou zájezdů, co ročně pořádal Čedok, byl výběr asi tak stejně dramatický jako na kosmonauta. Taky byla základním předpokladem stranická legitimace, druhým tvrdit, že to umíš a nejhlavnějším "tlačenka". Starý Remek, co u nás na letišti dělal superpolitruka, známý pro synka měl. Já je na Čedoku neměl.

A pak, když bdělost a ostražitost soudruhů ochabla, i mne pustili ven. Alpy mne uchvátily. Moji ženu ne a tak většinou jezdím do Alp s někým jiným. Tehdy jsme jeli se starším synem a jeho tehdejší ženou. No dyť to znáte. Dnešní moderní doba co byla i za nás. Takové normální manželství: Momentální žena, tehdejší žena, budoucí žena, novej chlap, eště další chlap, jiná žena a tak. V praxi to pak vypadá tak, že zděšená matka vzorné rodiny volá na svého manžela :

"Táto pocem! Tvoje děti a moje děti bijou naše děti!"

A tak po oťukáváních rakouských lyžovaček v Hinterstoderu a Vordestoderu a vůbec v jiných menších "Stoderech " a "Tálech", kde to bývá levnější, jsme vyrazili do velkého světa. Kam jinam, než do Kitzbühelu. Protože "Kitz ist Spitz!" Aspoň to měli napsané na reklamě.

Výhled z plata, co je u Adlerhütte, kterážto "Hütte" je uprostřed Kitzbüheler Hornu, na Kaisry, což jsou krásné špičaté hory takhle západně od Kitzu, dolů na jezero, na kostel, na železnici a krytý bazén, na servírku, na novofundlanďáka co vypadá jako medvěd, to všechno bylo moc krásný, ale pořád to nebylo ono. Správně se říká "furt" jsme v Rakousku.

"Kuken Sie, schön," pravila obsluha pensionu "echt" tyrolácky a ukazovala mi z plata před "Hütte" tu jednu a tu zas jinou pamětihodnost a vychvalovala lyžovačku hned kousek za horským pensionem. Ale já ne, já chtěl na HAHNENKAMM. A vůbec mne nerozházelo, když mi Pavel před odjezdem říkal, že než si na ty lyže stoupnu, abych se nejdřív mrknul do rodnýho listu. Abych jako věděl, co dělám. Blbá rada. Přeci vím, že jsem eště mladík. A ostatně nemám do čeho koukat, mně ten rodný list ukradli při prohlídce bytu estébáci, protože na něm byla orlice a tvrdilo se v něm, že jsem se narodil v Praha - PRAG a vše to korunovalo razítko s nápisem Böhmen und Möhren.

Sem se nemusel koukat do rodnýho listu. Věděl jsem všechno naprosto přesně. Ten památný rok prvního sjezdu Hahnenkammu mi bylo 55.

A je to už nejmíň 30 let, co jsem tu sjezdovku prvně viděl v ČST. Od té doby jsem si toužebně přál, abych si ji mohl sjet. No, lidi mají různý přání. Někdo chce bejt ministr, jiný sbírá brouky a tak dál.

Jediné, co mi vadilo, bylo že nahoru ke startu vede z Kitzu taková ta lanovka co visí na jednom laně. Taková ta zavěšená tramvaj. Ty já nemám rád. Dodnes si vzpomínám, jak jsme jeli takovouhle lanovkou z údolí Gosautal nahoru ke Gablonzer Hütte.

To jsme tehdy nastoupili do lanovky, když se tu mezi turisty vmísila také jedna další česká dvojice. Manželé středního věku. My byli se ženou zticha, ono to může sice vypadat nevychovaně, ale na druhou stranu, to se člověk občas dozví věci, když dělá, že je místní.

Lanovka Gosaukammbahn se vyhoupla z dolní stanice a lano se prověsilo a tak se kabinka chvíli sunula místo nahoru tak skoro rovně přímo ke kolmé skalní stěně.

"Ježíš táto, kam to jede?" zakvílela dáma. Oslovený manžel zachoval klid a ani necekl. Věděl asi proč. Ona to byla taková samoodpovídací dáma.

"Tato," volala s moravským přízvukem, "ta šalina sebó migne o tu skálu!"

Manžel mlčel.

"Tato dělé něco," pokřikovala dáma, než se kabinka konečně vydala pomalu nahoru podle téměř kolmé stěny. Dáma ztichla a pozorovala, jak projíždí nahoru jako ve výtahu, kolem skalisek, stromů, dolů padajícího potoka a tak. Najednou zbystřila zrak:

"Tato," vřískla, "podivé se! Sakra, tam na tý skale, to só tyhlety, jak se jim řiká, tyhle ... Himbajs.. kozy... kozli ja, už to mam! Kamzíci! Tato a voni ty kamzici só niž než my! Jak tam stojijó! Tato, povidám kamzici só niž než já! Tato, kam mne to vezeš?!?" kvílela dáma a manžel zarputile neodpovídal.

Nahoře jsme vystoupili, někteří mírně roztřeseným krokem, a vydali jsme se houfně směrem na Gablonzer Hütte a Zwiesel Alm. Skupinka výletníků včetně nás se vydala do mírného kopečka a pak prošla takovou tou otáčecí brankou v drátěném plotě. Dáma se výstupem vyhoupla nad terénní vlnu a zvolala zírajíc na poklidně odpočívající přežvýkavce:

"Tato, tady sů krávy!!"

"Sem ti řikal dole, že se nic nemože stať. Že vim, proč tě sem vedu," pravil mnohovýznamně pán a vyrazil k Gablonzer Hütte a na kopec na ní, k jednomu z mnoha desítek památníků oznamujících poutníkům na všech okolních kopcích kolem Gosau a v Salzburgerlandu vůbec, na které kopce tehdy a tehdy vylezl stařičký mocnář, sám František Josef. Nakonec to byl krásný pohled, jak si dotyčná dáma stoupla k jedné té macaté krávě a něco jí vykládala do ucha. No co měla dělat, když jí manžel neodpovídal, že jo?

Věděl jsem, že pokud dneska chci na Hahnenkamm, tomuhle typu lanovky se nevyhnu. Protože tam z téhle strany nic jiného nejede. Ale přesto jsem se hrdinně vydal se synem a snachou nahoru, že si zajezdíme na Hahnenkammu (viz Hahnenkamm.com - tam vlevo je ten dojezd, co se o něm bude mluvit. Můžete si taky kliknout na Bildergalerie.) Pomyšlení na životní sešup mi kazila pouze informace, že prý ten zajímavý začátek sjezdovky je uzavřen. Když jsem se ovšem podíval na začátek sjezdovky, byl jsem tomu naopak rád. To co vypadá v televizi jako sice strmý kopec, ale v zásadě něco, na čem se získá správný fofr, na místě samém pak vypadá asi tak, jako byste chtěli vystartovat na lyžích rovnou z šestého patra paneláku. Sklon dolů a délka "padáku" se nebudou moc lišit.

Poslušně jsme objeli šílený krpál a vydali se dolů. Jízda, to se nedá popsat, to se musí zažít! Sjezdovka sama je krásná, taková ta, jak rád říkám, "krkonošská".Vede lesem, bylo jaro, voněl vzduch, sníh byl naštěstí pomalý. Kolem sjezdovky jsou na nebezpečných místech bezpečnostní oranžově řvavé sítě. To kdyby člověk tu zatáčku, klopenou do protisměru, nevybral. Při projíždění na obrácenou stranu klopených zatáček mi konečně došlo, čím se živili v Rakousku čeští emigranti, ti co se před zdrhnutím doma v Československu zabývali stavbou silnic! Je to jasné! Stavěli na Hahnenkammu sjezdovky. Ty mají taky zatáčky klopený na druhou stranu! Sláva, zalyžuju si, poučil jsem se.

Takže přestat dumat a dolů a zkusit, co si troufnu. Chyba byla, že jsme jeli jen chvíli a syn začal být rychlejší a jeho emancipovaná a vzdělaná žena se pod vlivem svých feministických ideálů zřejmě rozhodla, že se nedá zahanbit. Když můžou být ve vyspělé Evropě ženy-hornice, co by se měly holky nechat předejet na lyžích! Jednou je rovnoprávnost. Nějak v tom holka nezapočítala, že může být rozdíl i v tom, že někdo prožije mládí v horách a jiný u Domažlic.

Na začátku jim to celkem šlo. Ono plno věci na začátku celkem jde. Ale jak říkáme my vzdělaní germanisti "Áber die Konzen!"

V jedné hodně v protisměru klopené zatáčce jsem nechal odejet dopředu syna, pak mne předjela snacha. Kochal jsem se pohledem na slunce, sníh a krásné lyžařky, což je mimořádně interesantní zábava pro pány v letech. A tehdá to nebylo ani trestný.

Koukám na Móňu, jak přede mnou elegantně krouží oblouček v zatáčce, když tu zjišťuji, že nějak přestává oblouček kroužit, ba dokonce vůbec nic nekrouží a že její pr.. poza... prostě že se nějak zezadu mění... A již bylo vidět, že mladá dáma je v situaci, kdy by mohla pozadím, abych to vyjádřil decentně, štípat osmičku drát. Řítila se totiž rovně. A když rovně, tak rovně, a stále rovněji a výše.

Za chviličku maličkou ovšem už nejela po sněhu, ale po do vysoka vztyčené síťové zábraně připevněné na nejmíň třímetrových tyčích. Už jsem si myslel, že snad tu vysokou oranžovou zábranu přeskočí, když tu se její jízda přeci jen přibrzdila, na okamžik stanula na místě, asi tak nějak jako v kreslených filmech, když jde někdo chvíli ve vzduchu nad propastí, než si všimne kde je a pak do ní spadne .Pak začala couvat. Lyže, jak je ovšem známo, vzadu ohnuté špičky nemají. A tak se lyže, potvůrky, jak sjely dozadu, navlíkly do umělohmotných ok. Monika chvíli vzdorovala, statečná to žena, pak, jak zvítězila gravitace, padla na záda a posléze visela lyže nahoře a hlavu dolů. A ječela, to dá rozum. Když už se zdálo, že si strhne hlasivky jak budík, vázání povolilo a dívka sjela po hlavě dolů. Její muž, pln nelíčené obavy o svoji ještě skoro zánovní manželku, přispěchal nahoru. Poklekl k ženě své i rozvinul se rozhovor z něhož jsem zaslechl jen útržky: "Jezdíš jako blbec" .. .. "já jezdím normálně"... "on jezdí taky jako blbec! (asi myslela mne) ..... "Všichni jezděj jako blbci!" .. "Dělej něco a nečum tak!" ..."Ale miláčku" ... "Nekřikej mi miláčku a NEŠAHEJ NA MNĚ!!!"... "Jak tě mám zvednout, když na tebe nemám šahat?!!" ...."Nemáš na mě šahat, ale zvednout mně musíš!!" ..... "Já jsem" .."Nemám roztrženou kombinézu??!!" (vysoká hrůza v hlase) .."Ne já nic nevidím." .. "Ty nikdy nic nevidíš! Nemám někde nějakej flek??"... "Nemáš něco zlomenýho?" ... "NEMÁM!!!! ...Zato mám..."

Protože jako zkušený ženáč jsem věděl, že situace se, jak bych tak řekl, "normalizovala", jak nasvědčovala obvyklá manželská výměna názorů na to, kdo je blbec, a že zjišťování jestli skutečně někde není roztržená kombinéza (což by bylo hrozný neštěstí) bude delší, vydal jsem se dolů sám. Vzhůru dolů k cíli! Osamělý jak lovec medvědů, jak hrdina z Londonových knížek v bílé pustině, civilizace a restaurace skoro kilometr daleko. Tak daleko jsem se odvážil. Samotinký, kolem jen asi dalších padesát lyžařů s vytřeštěnýma očima a dva, který to asi fakt uměli. Vpřed k cíli! Není se čeho bát!

Znám cestu! Znám cíl! Z televize. Sem ho už viděl mockrát. Při sportovních přenosech. Jen až vyjedu z lesa, pak je takový hup a pak ještě jeden a dole je takový ten plac, co se na něm krásně elegantně zastavuje hned za cílovou páskou. Stokrát jsem to viděl! Zastavit, pak se rychle sundají lyže, to jak lyžař závodí s kameramanem a režisérem pořadu, jestli bude závodník tak rychlý, že stačí lyže sundat a "NENÁPADNĚ" ukázat jejich značku na kameru a tím i divákům. Ovšem pokud nebude rejža rychlejší a nepřeblikne obraz jinam.

Jel jsem, lyžařská elegance sama, stále dolů a přemýšlel o tom, že největší frajeři závodníci by si ty lyže mohli při dojezdu klidně rozepnout ještě v okamžiku, kdy by byli pár metrů před cílovou bránou! A pak by je rychle ukázali na kameru... No to by přece MUSEL kameraman zabírat a režisér pouštět do světa, ne?

Už jsem tady! Vyjedu na první hank, lyže zrychlily, jarní firn ve stínu už namrzal. Na druhém hanku už to byl fakt fofr a do cílové rovinky už jsem jel jak dělová koule. V místě, kde od poledne doteď svítilo slunce, ovšem byl sníh jak kaše. A najednou koukám, sníh není neleží až dolů, jak bývá v televizi, ale končí o něco dřív. On tedy taky ten dojezd, co vypadá v televizi při přenosu jako by nic, by v českých horách byl jistě prohlášen za samostatnou sjezdovku. Tak je dlouhý od lesa dolů a prudký.

Postavil jsem se do hran, sníh stříkal efektně od lyží jako kdyby dojížděl Toni Sailer anebo Hermann Maier, matky s dětmi houfně prchaly, kolena mě bolela a do lýtek chytly křeče, konec sněhu se blížil a...

A tam kde končil sníh, tak tam bylo ještě pár metrů trávy, světle zelené, jarní travičky a za nimi přes cestu dřevěný, tedy spíš prkenný dům. Takový skoro jako ten, co bývá v amerických kreslených groteskách, co jejich stěnu vždycky prorazí kocour Tom anebo Pluto či některý z partnerů Datla Woodyho. Už jsem se viděl, že to vyzkouším na vlastní kůži. Či tedy vlastně tělo.

Nakonec jsem zastavil. Na posledních metrech. Nebudete tomu věřit, ale kolem se rozlehl hlasitý potlesk. Možná proto, že si přítomní oddychli, když se předtím zaobírali představou, co budou chudáci dělat se 105 kilovým chlapem co se na lyžích naboural do baráku. Myslím si, že nejvíc tleskal majitel onoho objektu. Ten si oddych.

Roztřesené nohy a ruce, oddychoval jsem a čekal na mladé a přísahal, že už nikdy neuvěřím televizi. I když třeba jen ukazuje nějaké kopce, závody a tak. A vlastně jí nebudu věřit vůbec, neboť, jak jsem se právě přesvědčil osobně na startu i konci sjezdové trati MS Hahnennkamu, televize nás pořád jen klame. Vypadalo to jako nic a skutečnost? Ani nemluvit.

Ovšem to nic nemění na tom, že jsem si v 55 letech sjel Hahnenkamm tak, jako velký kluci závodníci. Oni to jedou tak okolo dvou minut. Mně to trvalo, pravda, i s tím koukáním na Moniku v síti a lapáním po dechu v obtížných pasážích, necelých 22 minut. No a?

Jak říkal ten z toho olympijského výboru, "není důležité zúčastnit, ale zvítězit se!" A já dodávám: "Hlavně nad gravitací!". No, někdy je nejdůležitější to vůbec přežít.

P.S.- Stále mám pocit, že už jsem to někdy psal. Ale nenašel jsem nikde nic. Tak kdybyste něco na tohle téma četli, berte to jako možnost porovnání, jak roste moje umělecká tvořivost a literární kvalita. No, anebo jakej už jsem sklerotik.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku