Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 19.3.2005
Svátek má Josef




  Výběr z vydání
 >ÚVAHA: Česká společnost je nemocná bezcitností
 >DOKUMENT: Otevřený dopis ministryni Emmerové
 >MOBY DICK: Čím vším nebyl rád
 >POVÍDKA: Otče, otče proč si mě opustil?
 >CHTIP: Ve vlaku
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Ve Fata Morganě létá nejrozměrnější motýl světa
 >PŘÍBĚH: O pravdě
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Večer na téma Pražský výběr
 >VÍKENDOVINY: Ta televize ale klame!!
 >PRÁVO: Mein Kampf ve zpětném zrcátku II
 >GLOSA: Letem - světem
 >DETEKTIVKA: Smrt na kolejích
 >MEJLEM: Otevřený dopis České televizi
 >HUMOR: Kdy vznikl vesmír
 >HISTORIE: V těžkých dobách (8/20)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
19.3. POVÍDKA: Otče, otče proč si mě opustil?
Jiří Staněk

Pokračování seriálu ne příliš zasvěcených cestopisů.

Naše cestovatele probudilo žhnoucí litevské slunce a nelidský puch. Sluníčko stálo vysoko na obloze a opíralo se do oken, závan se linul z Vasilových ponožek stojících na podlaze. Žluťák zatajil dech, vyskočil z postele a rozrazil okno do kořán. Výhled byl nejpíš zajímavý. "Ty vago to je krrrása! To musíš vidět!" Semírovi se z vyhřátého pelechu nechtělo, ale nakonec si dal říct, odhodil duchnu a přistoupil k oknu. Nebudu vás unavovat neumělým popisem krás města na řece Neris a rači se koukněte na ukázku toho, na čem se pásly naše zraky:

Hoši seběhli dolů do krámu pro rybu, lahváče a bochník vekovitýho chleba. Bude hostina. Žluťák objevil za kuchyňským oknem malou terásku, vytahali na ní křesílka a stolek z obývačky a debužírovali si tam rozvalení na sluníčku. Výhled byl prvotřídní. Pochybuju, že prezidentský apartmá ve Vilniuskym Hiltonu má lepší. Po snídani přišel čas na prohlídku města. A bylo na co se koukat, Ulice v centru lemovaly stánky s jantarovejma cetkama a upravený krasavice jehlovitýho tvaru. Došli před šikmou věž a usadili se na lavičku.

Vedle nich skotačila parta puberťáků. Jeden si najednou z ničeho nic stoupne před Semíra a zahlásí: "Vy inostránci? My Růskije, u nas očeň chorošije rakjety. Rakjeta SS 25 samaja lučšaja v mire." "No jasně," odtušil Žluťák, roztáhl nohy, zadíval se významně do vlastního klína a pokračoval "u menja tože rakjeta sámaja lučšaja v mírrre"… Další setkání s rusky mluvící populací. Rodilí Litevci nejsou asi moc výřečný a tak vám ukázkou neposloužím. Jedno je jistý, v litevštině nejsou mimořádně populární slova, který končej jinak než na -as a -is. I "netopýr" se řekne "šikšnas parnis". Hoši vyrazili na hrad, nebo to snad byla ta věž co sem vám ukazoval minule? To je jedno. Každopádně před vstupem na pamětihodnost postávala babuška jaguška z Mrazíka, na sobě odřenej hubertus, na hlavě beranici, na nohou láptě a vyzpěvovala:

odnááždy Gííítljer v gláávnom štááábě skazáál běrjóm sja na vychóód

U nohou měla igelitku z Glóbusu. Nevim jestli to byla zakuklená česká emigrantka nebo jestli i tenhle úkaz je potvrzením pokračující globalizace. Prošli sme si pamětihodnost, udělali povinná fota, zalaškovali s japonskou turistkou a deme zpátky do centra. Babka tam furt stojí. Jen se propracovala v tý svý válečný epopeji skoro do samého závěru:

odnááždy Stááálin v gláávnom štááábě, skazáál běrjóm sja na zápáád

Všechno dobře dopadlo. Aspoň v týhle písni.

Naši cestovatelé prošli ještě několik památek a vyzkoušeli pár hospod. Byli už na cestě zpátky k domovu, když míjeli majestátní kostel. Nakoukli dovnitř. A co tam uviděli hravě překonalo všechny dosavadní zážitky. Kostel byl narvanej až po střechu. Nevím jestli to byla normální mše, ale každopádně se to vymykalo všemu co jsem zažil ve svatostáncích u nás doma.

Hlavní loď byla napěchovaná lidma. Měli vyvrácený hlavy a hleděli nábožně směřem k oltáři. Před oltářem bylo napnutý plátno a na něm běžel film. Pouštěli si nějaký drama. Zrovna se blížil vrchol. Polonahýho pána tam fixovali na kříž obrovskejma hřebíkama, on na ně smutně koukal a vyčítavým hlasem sděloval světu: "Eli, Eli lama sabachthani." Ale to nebylo všechno. V postraních lodích toho chrámu byly v plnym provozu zpovědnice. Dvě nebo tři na každý straně. A před nima dlouhý fronty táhnoucí se až ke vstupním dveřím. Atmosféra jak před koncem světa. Nebo snad jako na původnim ukřižování o kterým byl ten film.

Když se hoši dostatečně vynadívali a nakroutili hlavama nad tou místní podivností, vyšli před kostel. A div že nevrazili do zmalovaný holky, která - zhruba pět metrů od vchodu do chrámu páně - rázovala sem a tam. V mini-minisukni a s cigárem v koutku, jak vystřižená z blbýho filmu. Ale tahle nebyla filmová, ta byla pravá. Přísahám na holej pupík, že si nevymejšlim.

Semírův bloček




Další články tohoto autora:
Jiří Staněk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku