Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 22.3.2005
Svátek má Leona




  Výběr z vydání
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 6
 >ŠKOLSTVÍ: Spiknutí líných a neschopných
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Moje společenská smlouva se sociálními demokraty
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Vyženeme Satana - za peníze z vašich daní
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kde jsou ty kosti?
 >SVĚT: Kuba 20. května 2005
 >SPOLEČNOST: Spí Gott v hrobě?
 >ARCHITEKTURA: Pražské mosty přes Vltavu II
 >PSÍ PŘÍHODY: Irisčino epochální vítězství
 >SVĚT: Medaile Marie Dickinové
 >SPOLEČNOST: Naší úžasní policisté
 >JEDNOHUBKY: V zajetí Viagry
 >ZÁBAVA: Nedbalost ouřadů v EU
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Veselé Velikonoce v botanické zahradě
 >PENÍZE.CZ: Spoření na důchod: dobrovolně nebo povinně?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
22.3. ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 6
Ota Ulč

Někdejší knížku Bez Čedoku po Pacifiku jsem započal samozřejmostí, že všechno se stihnout nedá, nezbyde než zeměkouli si prokádrovat. Nabídl jsem tento přístup: toulky po světě si interpretovat jako seznamování s třemi písmeny - P (příroda), Č (člověk), D (dějiny). Vejdu-li do katedrály či kolosea, vešel jsem do písmene D. Jestliže by se v koloseu zrovna konalo utkání gladiátorů s divou zvěří, k D přibyde Č, a jestliže by aréna s takovými krutostmí se nalézala na úpatí právě vybuchnuvší sopky, úkaz by se zasloužil o písmeno P, takže bychom byli komplet.

Zpravidla nelze mít od všeho. Stáda žiraf lze potkat v Tanzánii a nikoliv v Turecku, obdivovatel baroka si bude víc libovat v Rakousku než v Rwandě. Zajímá-li mě člověk, rozhodnu se pro domorodý jarmark v Bangkoku či Marakeši a nebudu ho hledat v Bruntále či Mníšku pod Brdy. Měřeno tímto třípísmenným metrem, většině světa vždy něco chybí. Někde ale mají od všeho. Tak se mi například jeví Srí Lanka, bývalý Cejlon, a také Bali, unikátní ostrov, pouhých 80 krát 140 kilometrů, velikost se vzdálenostmi z Prahy kousek za Rokycany jedním směrem a do Českých Budějovic druhým směrem.

Bohatší Češi již začínají na Bali přilétávat, ale není jich ještě tolik jako v případě našineckého přílivu na „Kanáry“ a tak snad neurazím prezentací některých fundamenálních údajů, jak co začalo, jak se povedlo v převážně mohamedánském světě vytvořit kumšťýřsky tak zdatnou hinduistickou oázu, daleko od Indie. Vždyť ten ostrůvek s pouze dvěma a půl milionem obyvatel dělí od ostrova Javy, mnohonásobně většího a početnějšího giganta, pouhé tři kilometry nehlubokých vod.

Vetřelci se po staletí utkávali s místními, nikterak sjednocenými vládci, sídlícími porůznu, v místech jako Ubud, Samprangan, Gelgel či Klungkung. Jako zcela první Evropan se dostavil holandský námořník koncem šestnáctého století. Přátelsky ho přivítal místní král, manžel dvou set žen, v doprovodu padesáti trpaslíků.

Holanďané, na rozdíl od Portugalců, se nezajímali o spasení duší, na správnou víru převracení, ale o zisk. Ten Bali, na kulturu bohaté, příliš neposkytovalo, na rozdíl od vzácným kořením oplývajících ostrovů v sousedství. Vláda nizozemského království se důkladně prosadila teprve koncem devatenáctého století. V roce 1906, brzo již jubilejním, došlo ke konfliktu s domorodci, Holanďané zahájili kanonádu, tři místní princové zvolili sebevražedný boj až do konce. V jednom dni čtyři tisíce mrtvých, zbylá moc ostrovní šlechty tak vymýcena. A život lidu se vůbec nezměnil. Kultura, kumšt dokonce vzkvétaly.

Počátky této unikátní kultury abychom hledali asi tak v době našeho Karla IV. Tehdy na Javu začal pronikat islám, leckomu se mohamedánské novoty nezamlouvaly, k odchodu do emigrace se dali zejména vědci, umělci, hlavy myslící a tvořivé. Hinduismus na Bali, přespříliš daleko od Indie, nabyl svou specifickou, komplikovanou podobu. K dovezeným bohům jako je třeba Ganeš (Slon) či Hanuman (Opice), k nejvýznamnější trojici (Brahma, Šiva, Višnu) přibyla plejáda duchů a démonů, všudypřítomných, bedlivé pozornosti vyžadujících. Tohle není nábožeství fatalistické, že takhle nám Osud – Karma nadělil, s tím se nedá nic dělat, musíme se smířit. Naopak, bude záležet na naší iniciativě, jak dobré duchy si předcházet a ty nedobré konejšit, jejich pozornost odvádět jiným směrem. V horách vesměs sídlí dobří duchové, oním směrem nutno hledět a jim pozornost věnovat, kdežto opačným směrem, k moři, tam pod hladinou jsou zlí démoni. Proto domorodec dává přednost píli na rýžových polích a nikoliv rybaření v nedůvěryhodných vodách.

Bali je končina mimořádně úrodná, schopná uživit množící se domorodce. O žních ženy stínají rýžové stvoly malým srpem, spíš vlastně nožem v dlani ukrytým, aby nepoplašil bohyni této fundamentální, životadárné plodiny. Bohyni jménem Dewi Sri se nutno denně věnovat, symbolickou částečku vlastních pokrmů přinášet. Kapličky z bambusu jsou k nepřehlédnutí na každém poli. Na křižovatkách, v každé vesničce, pod každou střechou je nějaký ten svatostáneček, takže když se to pak sečte, je jich na ostrově víc, než lidských obydlí. V místě jménem Besakih, na sedmi terasách, na svahu mohutné sopky Gunung Agung, tisíc metrů vysoko, na prostoru tří čtverečních kilometrů už tisíc let dominuje komplex dvaceti dvou chrámů.

Balinéské chápání světa, všemstva, je dualistické, jako nekonečný střet protikladů, fenoménů viditelných a neviditelných, světa fyzického a spirituálního. Rozpůlená brána, jíž se vchází do nádvoří, symbolizuje rozštěpení pozitivních a negativních sil ve vesmíru. Pravá ruka, kterou se krmíme, je dobrá, levá ruka je nedobrá. Démon Barong (symbol pořádku, harmonie, zdraví) se potýká s démonem Rangda (symbol chaosu, ublížení, nemoci). Přesvědčení o moci nadpřirozených sil posiluje obavu, ba i strach z čarodějnictví.Dualismus barvy bílé a černé, bůžci jsou obtočeni černobílým šachovnicovým textilem a stejně takovou zástěru na sobě mají kuchaři v mé oblíbené balinéské restauraci Bumbu Bali.

Posuňme se k písmenu P – k přírodě. V prastarém dokumentu je psáno, že ostrov Bali, posazený na krunýři velikánské, v moři plující želvy, je centrem nejen světa, ale i vesmíru. Objektivnější, vědecky nezpochybnitelná je skutečnost, že tento poměrně malý ostrov protíná řetězec kopců, hor, sopek. Vulkán Gunung Agung trčí do výše 3142 metrů. V roce 1963 explodoval, zabil víc než tisíc lidí, pohřbil řadu vesnic. Láva, řinoucí se až k moři, odřízla východní část ostrova. Sopečný popel pokryl celý ostrov, zničil úrodu, a mnozí přeživší, aby mohli dále přežít, zvolili hospodářskou emigraci přesídlením do jiných, kulturně jim zcela cizích končin.

Po této sopečné katastrofě se od sedmdesátých let začala blížit jiná pohroma v podobě turistických hord. Ty naštěstí z veliké své většiny se vesměs hrnou k pobřeží, na pláže, zejména k místu Kuta, které si jako cíl své pozornosti v roce 2002 vybrali islámští teroristé. Kuta je pouhých pár kilometrů od Denpasaru, hlavního města, donedávna jen hlavního městyse, a též nedalekého mezinárodního letiště na cestě z Austrálie do Evropy či Ameriky.

Zájemce aby onu žalostně již zkomercionalizovanou končinu pominul a vydal se jinam. Autobusem, bicyklem nebo i pěšky, pokud energie a počasí dovolí. Do vnitrozemí, východním směrem, podívat se na D v bývalých centrech královské vlády, a dál k severu okusit mohutnost písmene P v horách u jezera Batur a sopky téhož jména.

A cestou se seznamovat s Č, tím tuze pozoruhodným písmenem ostrova. Není to druh člověčiny v podobě smečky dotírajících prodavačů na plážích, napěchovaných majiteli bílé a kvapem se připalující pokožky. Rovněž to není druh nepřístupných domorodců, kde ženskému pokolení, případně zabalenému od hlavy k patě, se škraboškou na tváři, je přisouzena role tažného dobytčete, a množství tabu činí z výletu méně než příjemnou procházku po minovém poli,

Na Bali převládá barva a zvuk, laskavost, přívětivost. Odkud pak jste, jsem z Tramtárie, kam jdete, ale jen tak kolem, tak se u nás posaďte, návštěvník se posadí a pokusí se v nějaké řeči či aspoň posunky komunikovat. Mimořádný kumštýřský um a přitom Balinésané nemají slovo pro „umění.“ Malíři, řezbáři, celé ulice si tak počínají. Přes den kráčím za vodním buvolem na políčku, večer sednu k tvorbě, v ruce štětec, dláto,věnuji se muzice, půjdu tančit. Ostrované jsou zapředeni do množství festivalů, konejšení duchů. Přemnohé příležitosti tak poslouží, od narození až po smrt a vlastně již i před narozením – při dosažení třetího měsíce těhotenství. Kombinují se role náboženské a společenské, obcování s nadpřirozenem nevylučuje vzruch jiného druhu, proč třeba ve svatostánku neuspořádat kohoutí zápasy a trošku sázení u toho.

Těžko doporučit víc adres na zeměkouli, kde se toho dá tolik stihnout, zažít, prožít na tak nevelikém prostoru. A za chvíli budeme přistávat.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku