Někdy vás napadnou otázky ve chvíli, kdy nemáte po ruce nikoho, kdo by vám je dovedl odpovědět. Což se týká i mého nedávného kratičkého pobytu v Keni, na hranici s Tanzanií.
V oblasti zvané Masai Mara je přírodní park, navazující na Serengeti na území Tanzanie. Po savaně se tam potulují tisíce zvířat. Vidíte tam slony, buvoly, antilopy, žirafy, zebry, divoká prasata. A taky lvy, gepardy, leopardy, šakaly a hyeny a nad tím vším orly a supy. Je to krásné na pohled a v jistém smyslu i hrůzné. Žádná ta žirafa či zebra nezemře ve vysokém věku provázena slovy "šťastná to žirafa" v kruhu slzících vnoučat a pravnoučat. Jakmile ztratí schopnost prchnout nebo ubránit se, napadne ji lev a sežere.
To, co je vidět není jenom omamná krása, je to pochodující potravinový řetězec.
Tak to tam trvá statisíce, milióny let.
A teď se zeptám: kde jsou ty kosti? Z mrtvého buvola musí zbýt pořádná hromada kostí. Maso sežerou - dejme tomu - lvi, co zbude hyeny, co ještě zbude, supi, a o zbytečky se postarají mravenci. Ale - opakuji - co kosti? Celá ta plocha savany by měla být vystlaná kostmi, měla by být bílá, na každém jejím čtverečním metru něco zahynulo pod spáry predátora a ten predátor je nakonec taky zabit jiným predátorem, když zeslábne a ztratí sílu.
Něco asi žere i ty kosti. Ostatně i psi žerou kosti. Jsou to šakalové? Nebo se ty kosti rozpadnou. Opravdu se rozpadnou?
Mohl jsem se na to zeptat našeho řidiče a průvodce Mikea, jenže mě to nenapadlo.
Příliš fascinovaně jsem se díval na tu krásu, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Kde jsem nezahlédl se bělat ani jednu jedinou kost, kostičku.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku