Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 24.3.2005
Svátek má Gabriel




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Sjezd politických autistů
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 7
 >POLITIKA: Stanislav I. Virtuální
 >SPOLEČNOST: Svoboda je, nebo není?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Setkání s mistrem
 >GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ: Mýtus vědeckého konsenzu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Tři oslnivě logické úvahy
 >PRÁVO: Případ „Vondráčková“ je obrazem našeho soudnictví
 >PSÍ PŘÍHODY: Nemístné zdržován
 >SVĚT: Vzpomínka na jeden letní den v Massachusetts
 >VĚDA: Jak je krásné být bachařem
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Slepá cesta červích děr
 >CHTIP: Už vás nebaví platit pokuty za rychlost?
 >PENÍZE.CZ: Ze staré penze do nové: dobrovolně, nebo povinně?
 >EKONOMIKA: FED zvýšil sazby

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
24.3. Z MÉHO PODKROVÍ: Tři oslnivě logické úvahy
Albert Salický

Ačkoliv mě jeden z občasných komentátorů zdejšího magazínu kdysi vyhodil od zkoušky z logiky (aby mi ji dal na podruhé za jedna s poznámkou, že se to přece jen vyplatilo), považuji se za člověka logického uvažování schopného. A tudíž mě dovede děsně rozčílit, když někdo kus za kusem buduje z argumentů stavbu, která sice velmi logicky vypadá, leč není.

Několik podobných konstrukcí mi utkvělo v paměti. Nedávno to byl například příspěvek do diskuze o nadřazenosti předpisů EU nad místními živnostenskými zákony. V důsledku toho budou moci například estonští sklenáři zasklívat okna v Paříži, přičemž budou pracovat ne podle francouzských, nýbrž podle estonských živnostenských předpisů. Prvním, kdo začal řvát, byli Němci. Pochopitelně. Jejich děsivě propracované a zbyrokratizované živnostenské předpisy činí práci německých živnostníků drahou až k nezaplacení. Úplně stejně budou brzy křičet i Rakušáci (až jim to dojde).

A právě v této souvislosti oznámil nedávno nějaký boss z německého svazu ústavů sociální péče, že to nelze připustit, protože například v sociální péči by nabídka levnějších pracovních sil nutně vedla i k snížení kvality péče samé. Na první pohled to nevypadá tak nesmyslně. Jenomže, necháme-li stranou chronický nedostatek pečovatelů a peněz v sociálních zařízeních, nabízí se úvaha, jak by to asi mělo vypadat. Budu-li mít totiž možnost si vybrat mezi německým pečovatelem, který mi za 100% nákladů poskytne 100% výkon, a Litevcem, který mi za 40% nákladů poskytne výkon 80%, vezmu raději dva Litevce a budu mít za 80% nákladů 160% péče, ne? V jiných oblastech lidského bytí je přece podobné uvažování běžné, proč by se jinak prodalo tolik Fabií a Octavií?

Jenomže posluchači onoho předáka takhle neuvažují. Ti jen slyší něco o snížené kvalitě, představí si, jak vypadá Dacia Logan po crashtestu (hodně se o tom psalo, to se jim ta intenzivní reklama zatraceně nevyplatila) a postaví se proti.

Podobně nesmyslný argument jsem četl mnohokrát od odpůrců represe lehkých drog. Nechci se teď vyjadřovat k tématu samotnému, jde mi jen o tu logiku. Neustále se objevuje názor, že represe proti dealerům lehkých drog by vedla k snížení nabídky drog na trhu, tím k zvýšení cen a nakonec by na tom logicky vydělali zase jen ti, co drogy distribuují.

Kdyby to byla pravda, vypadal by světový obchod jinak. Obchodník přece nevydělává na ceně, jeho zisk vychází z obratu a nákladů. Snížení nabídky na trhu se současným zvýšením ceny tedy skončí řekněme na stejném obratu obchodníka, ovšem s mnohem vyšším rizikem a vedlejšími náklady (protože když po nich půjdou, nebude to tak lehký business). Nemluvě o tom, že chceme-li drogy omezit, musíme se soustředit na omezování drog a ne se starat o zisky dealerů.

Ostatně fakt, že na každé změně někdo zbohatne, hlásal už Rhett Butler v Gone With The Wind, tedy Odváto větrem neboli Jih proti Severu. Když jsem to četl, připadalo mi to jako laciný bonmot. Pak ale přišel rok 1989 a tam se ukázalo, kdo Mitchellovou opravdu četl...

A vůbec nejúžasnějsí úvahu superlogického typu uveřejnil před časem jeden rakouský motoristický magazín. Šlo tam o známou otázku, kolik člověka stojí provoz osobního auta. Pisatel se do toho pustil zeširoka. Vyšel z koupě nového auta, provozu po dobu tří let při ujetí 15 000 km ročně a následném prodeji, respektive odevzdání auta coby protihodnoty na nové.

Pisatel zcela správně začal otázkou, kolik by získal na úrocích, kdyby peníze místo do auta vrazil do banky. Čili ušlý nárůst kapitálu. Pak samozřejmě ztrátu hodnoty auta, tedy rozdíl kupní a prodejní ceny. Dále veškeré náklady, od pevných, jako pojištění, autoklub, dálniční známky či garáž, přes málo pohyblivé jako je servis, až po denní náklady na benzín, mytí a podobně. Vše nacpal do počítače a vyšlo mu, že kilometr ujetý autem za daných podmínek se pohybuje od 30 do 50 centů, tedy evropských. Řekněme od 10 do 15 korun, v rozpětí od Opelu Corsa po nějakou slušnou limuzínu typu Passata.

A když takhle vše krásně spočítal, uzavřel článek mistrovskou logickou úvahou, totiž že on sám se v důsledku takto zjištěných faktů rozhodl jezdit svým autem pouze dlouhé cesty, jako je třeba dovolená, ale pro denní potřebu ho nechává stát v garáži a jezdí autem z půjčovny, protože tam mu kilometr vyjde levněji.

Ach, jak je to krásné a praktické, když někdo dokáže logicky myslet...

Salzburg, březen 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku