Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 25.3.2005
Svátek má Marián




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Strana, která není
 >VÍKENDOVINY: Jak jsme v našem komunálním podniku podlehli kouzlu počítačů
 >EVROPA: Skandální summit EU
 >GLOSA: Ten dělá to a ta zas tohle
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Gottwaldovo mauzoleum
 >PRÁVO: Dies irae
 >GLOSA: Jak jsem šel zmlátit bezdomovce
 >ŠKOLSTVÍ: Těm, kdo hájí nový systém přijímaček aneb S křížkem po funuse
 >HISTORIE: V těžkých dobách (10/20)
 >MÉDIA: Nezlobme se na Helenku, zlobme se na sebe
 >HISTORIE: Mozart a Pražané
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: V botanické zahradě bude o víkendu pěkně živo
 >EKONOMIKA: Prostor pro snížení úroků tu existuje
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Český rozhlas připomene 200. výročí narození H. Ch. Andersena
 >PENÍZE.CZ: Klame Buřinka svou reklamou?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
25.3. HISTORIE: V těžkých dobách (10/20)
Pavel Kuthan

Dobrovolecký kříž

Již v polovině února se opět na Slovensko vrátil leg. 35. stř. pluk, jenž se účastnil s některými dalšími jednotkami čs. armády v oblasti Těšínska týdeních bojů s Polskem, které se snažilo Těšínsko získat. Polská armáda byla odražena a hranice na severní Moravě v okolí Těšínska uhájena (této operace se mimo ostatních jednotek účastnily i leg. 21. stř. pluk, leg. 33. stř. pluk, dom. 17. myslivecký prapor, II. pluk StS ad.). Tím mohly býti posíleny čs. pozice na jižní slovenské hranici. Tento pluk tak převzal obranu území mezi řekami Hornád a Laborca od leg. 32. stř. pluku. Štáb pluku se umístil do Košic.

Na Slovensko tak dorazily další posily vojska po ukončených bojích s Polskem o Těšínsko. Kromě dvou legionářských pluků (35. stř. pluk a 21. stř. pluk), to byla II. a IV. brigáda domácího vojska. Díky tomu se doplnily čs. síly, oslabené únorovou demobilizací 40letých a starších čs. legionářů z Itálie.

II. brigáda domácího vojska zaujala koncem března obranu v prostoru Sakáloš – Bátka, mezi legionářskou 7. divizí a legionářskou 6. divizí. Legionářská 7. divize tak mohla stáhnout do zálohy v Nových Zámcích leg. 34. stř. pluk.

IV. brigáda domácího vojska se přesunula do prostoru Pováží, okolí Nitry a pohraničí oravska. Zde převzala obranu úseku od III. brigády čs. vojska. Díky tomu se celá III. brigáda dom. vojska mohla soustředit na spišsku a svůj štáb přesunout do Popradu.

Příchod II. a IV. brigády dom. vojska na Slovensko ulehčil situaci ostatním jednotkám na Slovensku, které tak v některých úsecích při namáhavé službě ochrany hranic mohly být střídány v pozicích.

Ještě 13. 2. 1919 dorazila do Prahy francouzská vojenská mise v čele s francouzským gen. Pellé, která dle předchozí dohody s čs. vládou převzala organizaci naší armády, jako náš nejsilnější vojenský spojenec. Zároveň ještě během ledna počaly do Československa přijíždět části čs. vojska z Francie. Jako první dorazil již zmíněný 21. stř. pluk čs. vojska ve Francii, jenž se hned účastnil i bojů na Těšínsku proti agresi Polska. Jednotlivé části čs. legie z Francie byly pak postupně posílány přímo na ohrožené Slovensko.

Čs. legionáři z Francie

V předchozí kapitole jsem se zmínil o tom, že do bojů na Slovensku byli mimo čs. legionářů z Itálie zasazeny i legionářské jednotky z Francie. Rád bych tedy v této kapitole jen v krátkosti přiblížil jejich historii.

Již v prvních dnech po vypuknutí I. světové války v r. 1914 vznikla i na půdě Francie, kde zejména v Paříži byla usídlená početná česká menšina, v rámci francouzské Cizinecké legie tzv. „Rota Nazdar“. Byla tvořena Čechy, z nichž většina byli Sokolové, kteří vstoupili do Cizinecké legie dobrovolně a s nadšením v boj za samostatný český stát. Jednotka měla sílu kolem 600 mužů. Právě na základě sokolského bratrství mezi jejími příslušníky a sokolského pozdravu „Nazdar!“ získala jednotka jméno. Již koncem října 1914 odjela Rota Nazdar na frontu v rámci 1. Marocké divize, do níž byla začleněna. Hlavní boj jednotky přišel 9. 5. 1915, kdy při ofenzívě u Arrasu na svém úseku útočila v prvním sledu proti opevněným německým pozicím. Při odhodlaném prudkém útoku Roty Nazdar u vesnice Neuville s. V., kterou se jí podařilo dobýt a postupovat dále i navzdory očekávání francouzského štábu, padla či byla zraněna většina příslušníků jednotky. V boji, který tak Rotu Nazdar velmi proslavil, přestala prakticky zároveň jednotka existovat. Ze zbylých bojeschopných mužů pak byla sestavena četa, která se účastnila se skvělou pověstí dalších bojů, kdy se její početní stav stále ztrátami snižoval.

Tehdejší představitel československého zahraničního odboje T. G. Masaryk v únoru 1916 dojednal předběžně, především díky diplomatickým konexím M. R. Štefánika - tehdy bojového letce francouzské armády, příslib možnosti vzniku čs. armády ve Francii - po vzoru čs. vojska vznikajícího v Rusku. Jelikož na západní frontě však nebyly rakousko-uherské jednotky jako celek nasazovány, nemohli se zde na rozdíl od Ruska či Itálie dostat ve větší míře Češi a Slováci v rakousko-uherské armádě do zajetí.

Již 21. 7. 1917 utvořil M. R. Štefánik základ budoucího čs. vojska ve Francii 400 čs. dobrovolníky z Rumunska. Dále v polovině listopadu 1917 z Ruska přijel transport čs. legionářů pod velením kpt. Husáka. Tento transport čítal 1.240 mužů, kteří již měli nemalé bojové zkušenosti z východní fronty. Do čs. vojska ve Francii se hlásili i dobrovolníci z velké české menšiny v USA. Koncem listopadu 1917 z nich do Francie přijelo kolem 2.500 mužů. Během dubna 1918 dorazil ještě druhý transport čs. legionářů z Ruska (asi 500 mužů), pod velením mjr. Gibiše. V květnu 1918 dorazilo asi 3.000 Čechů a Slováků z řad zajatců rakouské c. k. armády, hlásících se do čs. vojska, ze Srbska. S nimi i 400 čs. legionářů s bojovými zkušenostmi ze srbské fronty, kde bojovali v řadách srbské armády. K formování čs. zahraničního vojska na půdě Francie se přistoupilo 19. 12. 1917 na základě dekretu francouzské vlády a prezidenta Poincaré. Jednalo se o čs. vojsko s vlastním velením a symboly, zasazené pod francouzské vrchní velení.

V posledním roce I. světové války tak vznikly čtyři střelecké pluky. V Cognacu se zformoval 21. střelecký pluk. V Jarnacu se zformoval 22. střelecký pluk. Oba tyto pluky byly nasazeny do bojů ve druhé polovině roku 1918. Nejvíce se proslavily v říjnu 1918 tvrdým a krvavým bojem s německými jednotkami v oblasti Vouziers a Terronu. Dále v Cognacu počátkem prosince 1918 vznikl 23. střelecký pluk (v němž byli soustředěni především Slováci) a v polovině ledna 1919 i 24. střelecký pluk.

V průběhu celé I. světové války tak bylo do čs. jednotek ve Francii zařazeno 9.300 čs. dobrovolníků. Během bojů na západní frontě jich v boji za svobodu Československa 560 padlo.

Koncem roku 1918 se začalo s přepravou čs. legionářských pluků z Francie do vlasti, kde byly tyto dobře vycvičené legionářské jednotky s bojovými zkušenostmi velmi potřebné, především na Slovensku, kde se nakonec bojů účastnil leg. 21. stř. pluk a leg. 23. stř. pluk. Legionářský 21. stř. pluk se ještě předtím účastnil spolu s leg. 35. stř. plukem z Itálie a dvěma brigádami domácího vojska boje s Polskem o Těšínsko v lednu 1919, jak jsem již zmiňoval.

NOVÁ DEMARKAČNÍ LINIE

Na základě výnosu MNO 9680/op z 20. 3. 1919 byla dosavadní demarkační čára od 25. 3. 1919 rozdělena na dvě oblasti – západní a východní. Hranicí západní části byly hranice Šarišské stolice až po Vran. Čemerné, řeka Topľa – Ondava až po řeku Bodrog. Velitelem západní oblasti zůstal italský gen. Piccione. Velení východní oblasti svěřilo MNO francouzskému gen. Hennocqueovi.

V březnu MNO vydalo též základní organizační výnos, jímž se československá armáda rozčlenila na 12 pěších divizí. Z toho 8 divizí mělo být z českých zemí, 3 divize ze Slovenska a 1 divize z Podkarpatské Rusi. Do konce června měla být tato výstavba dokončena. Každá z divizí měla mít dvě pěší brigády (s 12 prapory), 1 dělostřelecký pluk o pěti bateriích, jezdeckou eskadronu a dvě ženijní roty. Nejprve se tvořilo šest divizí pro obranu Slovenska. Zároveň do nich byly začleněny i části domácí čs. armády, které v té době již na Slovensku byly. Z jednotek v okolí Košic se v březnu vytvořila 3. divize (skládající se z V. a VI. brigády – dom. 21. pěší pluk, dom. 36. pěší pluk, dom. 74. pěší pluk). Do této divize byl začleněn i leg. 23. stř. pluk z Francie (v přečíslování divize jako 4. pluk). Velení divize převzal francouzský gen. Hennocque.

Velitel západní oblasti demarkační linie, italský gen. Piccione, měl k dispozici čs. armádní legionářský sbor z Itálie (leg. 6. a 7. divize) a dále II. a IV. brigádu dom. vojska. V případě nutné potřeby měl pověření převzít i vrchní velení na úseku východní oblasti. Velitel východní oblasti demarkační linie, francouzský gen. Hennocque, měl k dispozici uvedenou 3. divizi a I. brigádu domácího vojska.

Z východní oblasti u řeky Uh byl stažen počátkem dubna 1919 leg. 31. stř. pluk do Trebišova jako divizní záloha. Následně do východní oblasti kolem řeky Uh francouzský gen. Hennocque přemístil dom. 36. pěší pluk (převzal úsek Užhorod - Užocký průsmyk), II. prapor dom. 74. pěšího pluku (úsek Užhorod – Vajany) a dom. 21. pěší pluk (úsek po Vajany).

Byla postavena také 4. divize, která se skládala z dom. 71. pěšího pluku (utvořeného z mobilizovaných Slováků) a z části čs. domobraneckých praporů z Itálie, které se mezitím začaly již vracet do vlasti. Divize se členila na VII. a VIII. brigádu. Velitelem divize se stal gen. Letovský (12. 5. potom velení převzal gen. Rada). Tato 4. divize počátkem dubna 1919 vystřídala v pozicích kolem Košic III. Brigádu dom. vojska, která zde byla dislokována s úkolem zajištění obrany území proti případné agresi Polska. Konala zde tak pohraniční službu. Nyní tyto pozice zaujala nová 4. divize.

Na základě nešťastně vytvořené původní demarkační linie z 25. 11. 1918 a s tím spojených oficiálních žádostí některých obcí v pohraničí o obsazení čs. vojskem, pro zajištění bezpečí a získání důležité jižní pohraniční železnice do čs. rukou, určila mezinárodní mírová konference novou demarkační linii. Ta se posunula na jih na linii ústí řeky Ipeľ – Mátra – Bukové vrchy – Gesztely – kota 610 – kota 383 – Sárospatak – Páczin – Zemplénagárd – Nagylanya – Baťovo – V.Dobroň – Putka – Helmec – kota 304 – Jarok – řeka Uh. Znovu bylo potvrzeno definitivně přičlenění Podkarpatské Rusi do Československa, což znovu tehdy potvrdila i delegace podkarpatských Rusínů. Novou linií se ocitaly na čs. území důležité uzly jižní železnice Bánréve, Miškovec, Slovenské N. Město a Čop. S touto novou demarkační linií byla seznámena jak československá tak maďarská strana. MNO tedy výnosem 10.807/op ze 7. 4. 1919 vydalo dispozice pro postup vojska jižním směrem k obsazení nové hranice. Zvláště byl kladen důraz na rychlé zajištění tohoto území a zabránění zbytečnému krveprolití, takže obsazení se mělo provádět souběžně s ústupem maďarských jednotek, který se předpokládal.

Pro čs. vojsko na Slovensku tak byly stanoveny nové úkoly: ·

zajistit nové území a zavést čs. státní moc ·

zajistit ochranu obyvatel a jejich majetku ·

zlikvidovat loupeživé ozbrojené tlupy, které se na novém území vyskytovaly ·

zabránit šíření bolševismu z Maďarska na Slovensko ·

zabránit Maďarům v plenění a ničení při jejich ústupu z tohoto území

Obsadit západní část nového území, pojmenovanou nyní na „slovenský úsek“, po demarkační linii dostal za úkol italský gen. Piccione se svými podřízenými jednotkami (arm. leg. sbor z Itálie, II. a IV. brigáda dom. vojska). Východní část nového území po novou demarkační linii, pojmenovanou nyní na „rusínský úsek“, dostal za úkol obsadit francouzský gen. Hennocque se svými podřízenými jednotkami (3. divize a I. brigáda dom. vojska).

Plán postupu byl navíc předběžně koordinován s rumunským vojskem, které plánovalo postup do nitra Maďarska, čímž se předpokládal ústup větší části maďarských jednotek na ohrožený rumunský úsek. Rumunsko hodlalo obsadit jemu mezinárodní konferencí přiřknuté území, avšak Maďaři jej samozřejmě nechtěli vydat. Nenadále však již 16. 4. vyrazila rumunská severní armáda, pod velením gen. Olteanu, vpřed a 25. 4. již byla na čáře Čop – Tisza – Polgár.

Po předchozím plánování operace (rozkaz čj2233 op. z 12. 2., čj.2565/op z 28. 4.) obsazení nové demarkační linie (kdy se jednotky gen. Picciona měly přesunout ve třech hlavních částech na linii Bátka – Martinová – Szenterzsébel – Bakta – železnice Drégelypalánk – Nógrádveröce, včetně Czoványso) byl vydán rozkaz k postupu. Francouzský gen. Hennocque přesunul k obcím Michalovce a Sobrance začátkem dubna 3. divizi.

21. 3. 1919 došlo v Maďarsku k revoluci a moci se ujali bolševici. Vznikla tak Maďarská republika rad po sovětském vzoru.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan - souborná studie "V těžkých dobách…", 2004
pavelkuthan@seznam.cz

V těžkých dobách - odkazy na všechny díly
1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11., 12., 13., 14., 15., 16., 17., 18., 19., 20., Epilog


Další články tohoto autora:
Pavel Kuthan

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku