Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 23.3.2005
Svátek má Ivona




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Bude Gross hrobníkem ČSSD?
 >PRÁVO: Základy presumpce neviny
 >MÉDIA: Umělý lesk & příslovečná bída druhé série SuperStar
 >GLOSA: Svoboda slova neohrožená
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kšá, kšá
 >MÉDIA: Lavina
 >INTERNET: Nevlídný virtuální svět českého internetového chatu
 >SPOLEČNOST: Britská chudoba - náš vzor?
 >PSÍ PŘÍHODY: Bartovi začala cyklistická sezóna
 >POLEMIKA: Šumavě 21 – z cesty...
 >HISTORIE: V těžkých dobách (9/20)
 >VÝSTAVA: Pravidla hravosti
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: ČT a Febiofest 2005
 >PENÍZE.CZ: Daně: kolik zaplatíme za převod družstevního bytu?
 >ŠKOLSTVÍ: Spiknutí líných a neschopných

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
23.3. MÉDIA: Umělý lesk & příslovečná bída druhé série SuperStar
Ondřej Leinert

Druhá série SuperStar je tady. Opět má vysokou sledovanost, každou neděli si ji zapnou téměř tři miliony diváků, otázkou však zůstává, kolik lidí by tak učinilo, kdyby nebylo svědky mánie, která tu propukla minulý rok. Hledání zpěváků z ulice a jejich live přeměna v pop hvězdu první kategorie je geniální nápad, jenž tak trochu rezonuje se svým tvůrcem... I Simon Fuller byl relativně úspěšný, avšak nijak zvlášť známý manažer, který se v krátkém čase stal uznávanou personou. Uvař si svou instantní celebritu, tak by se dal popsat proces výroby SuperStar. Nemusí se nám to líbit, ale jen sotva kdo vůči tomu zůstane lhostejný.

SuperStar má v sobě tu magii, že spojuje hned několik na naše emoce působících faktorů. Jednak je to hvězdný svět. Kolik lidí rádo hltá historky z showbyznysu, ač nemá sebemenší příležitost ho jakkoli ovlivnit. To SuperStar nejen že nám tu příležitost dává, ona nám navíc umožní daný svět vytvářet! Pravda, je to vytváření tak trochu ad hoc, jen na základě jakési množstevní společenské smlouvy, ale to už netřeba zdůrazňovat, potřebné je, že tu šanci máme a že jsme to právě a jen my. Tak jako lid v antickém Řecku lákala spoluúčast na politickém dění, láká nás spoluúčast na naší vlastní zábavě. A protože člověk je tvor emotivní, mnohdy v zápalu právě těch emocí zapomíná, že už tu nejde ani tak o onu naši zábavu.

Život s ikonami

Žijeme se soutěžícím, který se pěkně usmívá, je nám sympatický, něčím nás dostává, a nebo se s ním prostě můžeme identifikovat, spatřovat v něm cosi jako kousek sebe. Je nám už docela jedno, že jeho plány jsou třebas nijaké, zpěv mizerný & osoba nezajímavá. Ale je to realita. Reálný život & reálná postava, které můžeme z gauče napsat scénář. A to přitahuje. Sotvakdo asi ještě dnes věří, že bary vymetající Standa Dolinek či průměrně zdatný kinderrocker, co má rád Haribo medvídky, Julian Záhorovský můžou jakkoli změnit malý český showbyz rybníček. V podstatě jedinou opravdu respektuhodnou a neobyčejnou osobností v první sérii SuperStar byla Aneta Langerová. Přesto se řada z nás ráda nechala ovlivňovat - jakože už jen nezúčastněnou - porotou a nechala se lapit do celého toho spletitého divadla.

Opony se však otevřely podruhé a my s o to větším očekáváním, zároveň však i kritičností, znovu pohlédli "svým" lidem do tváře. Nova měla před sebou velkou šanci. A jak ji využila?

Realita po česku se realitě důsledně vyhýbá

Realita. Instance, která dělá z tohoto pořadu mnohem víc než jen estrádní přehlídky typu DO-RE-MI nebo Caruso show. Díky tomu, že účastníci SuperStar nejsou jen figurkami vytrženými z kontextu (v daném případě z ulice), ale nesou s sebou jistý reálný příběh, strhává tento pořad mnohem větší spektrum lidí než právě klipovité nenavazující hurá akce á la "ukaž se v televizi." Toho jsou si dobře vědomi třeba na Slovensku, kde tamní veleúspěšnou mutaci SuperStar obohatili o nejrůznější magazíny, jež sledují život účastníků soutěže i během týdne. Diváci tak vědí takřka vše o Muži roku z Izraele Mirovi Jarošovi, jedni rádi sledují jak naoko flirtuje s moderátorkou Adélou, druzí se zas radši podívají na sťatého Roba Miklu a jeho zadnici. Etik by nad tím zřejmě ohrnul nos, ale mediální teoretik i praktik by mu hned nato odpověděli - To je reality show. Cílem reality show je vyvolat dojem, že jsme do daného děje vtaženi. Nejen my, ale i štáb, moderátoři, porotci... Nic z toho se všal pohříchu neděje v Česko hledá SuperStar.

Český divák je spíš než vtažen, snažen o to být přitažen - za vlasy. Někdo by mohl oponovat tím, že česká nátura je trochu jiná nežli slovenská či třeba americká. Jenže to je typická skupinová chyba, formát reality show je tolik úspěšný právě proto, že pracuje s lidskými emocemi. A emocí nemají Češi o nic méně než Slováci, někdo si může jen namlouvat, že jsme náročnější a tudíž je těžší v nás ty emoce probudit. Tak jako tak se o to štáb Česko hledá SuperStar zatím ani nesnaží. O každém z účastníků semifinálových desítek nám toho bylo řečeno pramálo, vše je uděláno tak, aby to působilo mechanicky, strojově. PR oddělení by mne sice mohlo opravit slovy, že je to dynamické a svižné, výsledný produkt se však tím nijak nemění. Minuta a půl na řádně ostříhanou písničku, nicneříkající prostřihy z kostymérny, maskérny a taneční choreografie, odosobněná porota (s výjimkou nezaměnitelné Gábiny Osvaldové a částečně i Eduarda Klezly, který ovšem svými zpočátku sympaticky zdrobnělými podobami oslovení v jinak svazácky svázané atmosféře působí natolik "cize," až nám to vlastně nakonec přijde otravné) a hlavně, zcela nezajímaví, nezúčastnění & tuctoví moderátoři. Krize účasti

Ne že by s loňskou dvojicí Brzobohatý & Něrgešová Nova udělala nějaké zvláštní terno. Bylo však aspoň relativně patrné, že dvojice s danými soutěžícími má "cosi společného." Člověk občas uvěřil tomu, že Ondřej Brzobohatý ví o Tomáši Savkovi či Petře Páchové víc, než by si jen stihl přečíst před vysíláním z papíru, a tak byť Ondřej měl obzvláště v živých výstupech své rezervy, v rámci jekési emotivní účasti mu to divák odpustil. Laďka Něrgešová mu pak byla dobrou společnicí, a protože si narozdíl od Ondřeje více věřila, byla zjevně drobet asertivnější a extrovertnější částí páru, dohromady jim to spolu v mezích televizních možností sedlo. Mladý, nesmělý, talentovaný studentík a zkušená, lehce prostořeká diblice (či ďáblice?), to se lidem vždycky líbilo. V současné dvojici Holík & Něrgešová však na mužské straně půvábná nervozita z mladického napětí vyprchala a ona, Laďka Něrgešová, ruku v ruce s tím vypadá jako znavená žena po deseti letech ne právě šťastného manželství, které už nezbývá, než si nedostatek chuti do života kompenzovat aspoň tunami make-upu. Lidé kolem jsou jí ukradení, a tak když před ní přijde člověk, který na webových stránkách soutěže o sobě prozradil, že se ve volném čase věnuje mimo jiné rybaření, Laďka se ho na to pro jistotu znovu optá, pak jen neurčitě s jistou dávkou pohrdavosti zakroutí hlavou a v otazníku prohodí jako znechucená žena po ránu: "A co největšího jsi na ten svůj prut chytil?" Partneru, Petru Holíkovi, je to ukradené, protože on má ve scénáři napsáno, že se musí od začátku do konce zdržet jakýchkoli emocí (tedy právě toho, co tento typ pořadu dělá tolik výjimečným) a usmívat se jako reklamní panák či mladší bratr Karla Gotta po jointovém večírku.

Krize empatie; nefunkčnost principu akce & reakce

Moderátoři se soutěžícími nežijí, a co je horší, ani v tom krátkém pořadu se nedokáží do jejich pocitů alespoň relativně vcítit. Oba se scénáře jako tonoucí stébla drží, a tak když se přihodí, že některý z účastníků přece jen podlehne svým emocím, působí oba nepříjemně, až otravně. Když se ve čtvrtém semifinále jinak sympatická Barbora Zajptová (nepřehlédnutelná svou "čepičkovou" image) neubránila slzám, Laďka na ni pohlédla jako náctiletá zmalovaná nanynka, která s pohrdavým "ccc" spatří chovance psychiatrické léčebny. Petr Holík nezareagoval, jako ostatně nereaguje pravidelně, protože i když na něj kamery právě nemíří, on se s největší pravděpodobností (pro případ, že by přece zamířily) jen směje (a směje a směje a...). Tím to všechno hasne, ani se nechce věřit, že ten samý člověk v rozhovoru pro MF Dnes prohlásil: "Viděl jsem letošní slovenskou SuperStar. Ta naše není tak pozitivní za každou cenu. Nechceme se jen neustále usmívat. Nikdo nemá rohlík od ucha k uchu po celý den."

Krize přirozenosti & lidskosti

Strojové tempo, mechanická odtažitost, Holíka & Něrgešovou jakoby naprogramoval Orwellův veršotepec. S trochou nadsázky lze říct, že až tato dvojice moderátorů naplno prokázala, proč soutěžící nosí na prsou nalepená velká, výrazná čísla...

Krize sympatie

Lidové moudrosti je třeba brát s rezervou. Ta, která praví, "všeho moc škodí," však zcela jasně říká, proč se Holíkovo Keep smilin' v konečném důsledku obrací proti jemu samotnému. Proti Laďce se pak už ani nemá co obracet. Najděte mi jediného člověka, kterému je Laďka sympatická z důvodu jiného nežli nekonečné & nucené sexuální absence. Tím člověkem chtěl bych být. Ale jen během sledování Česko hledá SuperStar...

Krize logiky

Ačkoli se semifinálová kola předtáčejí, v pořadu se objevují věty, nad nimiž zůstává rozum stát. Jen namátkou: "Tak ty jsi STUDOVAL na truhláře. (...) Ty PŮSOBÍŠ v Praze jako kuchař." A konečně otázka, která tak trochu předestírá bod další a na niž je věru radost odpovídat: "Naďo, ty jsi to ustála! Překvapilo tě to?"

Krize invence

Všimli jste si, že Holík & Něrgešová přinesli do soutěže něco nového, svého? Udivují vás svou pohotovostí, vtipností, či dovedou vás jí alespoň tuatam zaskočit, jak by se v zábavním pořadu patřilo? Zmar dvojice s mikrofonem jakoby tak trochu vystihla v čtvrté semifinálové desítce Sandra Ferková, která po své ne zcela zdařilé interpretaci písně Věry Špinarové už ani nečekala na to, až se jí Laďka duchaplně zeptá, "jak se ti zpívalo, co porota," a rovnou se začala sama sebe ptát i odpovídat: "Tak já jsem to čekala, že to bude těžká písnička, proč jsem to čekala, no protože..." Laďka k tomu jen dodala: "Tak já už radši ani nebudu nic říkat." Upřímně je mi líto, že tento svůj slib nedodržela. Nalepit na dekl mp3 přehrávače Laďčinu fotku, nahrát její tři čtyři otázky do mp3, a pak je každému soutěžícímu pustit, bylo by asi podobně efektivní. Soutěžící by si při tom třeba mohli nerušeně povídat, jediný pokyn z režie by zněl "Jednou za deset minut si každý musí pustit Laďku!"

Invencí dvakrát nesrší ani natáčecí štáb. Bylo by urážkou FAMU říct, že tohle by zvládl zrežírovat a natočit její průměrný absolvent. Jistěže záběry do davu, šťastné, nešťastné, zpívající či zívající tváře tvoří nedílnou součást SuperStar. Rozhodně by však neměly být součástí jedinou. Když se sejde několik tisícovek mladých lidí, o zábavu nemůže být nouze. Současný štáb však tuto zábavu zjevně nevyhledával, jel podle harmonogramu, který mohl vypadat třeba nějak takto: "Tak teď je 12:00 - nastupuje první skupina, kamera, klapka, střih... udělej pár záběrů, jak zpívají... 13:00 - druhá skupina, kamera, klapka, střih... 14:30 - hm, co teď, no, jdem natočit ty, co čekají na chodbě... 16:00 - pátá skupina, ... teď to všechno ještě víc prostříháme, zrychlíme, na pozadí hodíme nějakou hudbu a... padla." Jak by řekl bubeník Queen Roger Taylor: "No more of that jazz!"

Ospalá porota

Pokud se někdo blýskne nějakou pamětihodnou hláškou, pak je to výlučně porota. I ta však v Ondřeji Hejmovi ztratila svůj nejprudší pramen osobitosti a neotřelosti. Z mně nepochopitelných důvodů se obvykle nevyjadřují k danému výkonu ani porotci všichni, zřejmě když slina neteče, netřeba se o to pokoušet. Což však jen dokazuje, jak má Horáčkova družina zřídkakdy rozdílné názory. Ten protipól, který tvořila v případu Šárky Vaňkové dvojice Soukup - Hejma, už v letošní SuperStar nenajdeme. Porotci jsou ukáznění a poslušní, hlas Eduarda Klezly je hlas pana profesora a s tím nelze příliš nesouhlasit. Michal Horáček jakoby v touze po absolutní čistotě projevu zapomněl svůj vtip doma v klobouku a Ondřej Soukup už je unavený z loňské SuperStar. Zazáří očima, nebo jen s posměchem dodá: "Tohle je absolutně mimo..." Mimo je Gábina Osvaldová. Nutno podotknout, že jako jediná mimo osu šedivé nudy. Škoda, že se k ní Nově nepodařilo usadit charizmatičtější a hlavně rozporuplnější osobnosti. Richard Krajčo (sic na Nově), Jan Rejžek, Dan Bárta, Miro Žbirka, Pavel Klusák, František Janeček (sic dostat ho a Rejžka vedle sebe by asi vydalo na pořádnou sumu úsilí i peněz), Dan Landa... Ne že by všichni z jmenovaných byli mými oblíbenci, nepochybně by však v jakékoli kombinaci vytvořili zajímavější a barvitější názorové spektrum.

Syntetický večírek v mrtvém sálu

Neutrálnost a jakousi neinvenčnost celé akce už jen dokreslují sály a kulisy, v nichž se celý ten zrychlený maratón odehrává. O nápaditém studiu i pódiu v Národním tenisovém centru, jaké mají ve slovenské SuperStar, si můžeme nechat jen zdát, byť zde nekritizujme dne před večerem, české finálové koncerty by měly změnit místo činu, a tak odpovědní lidé na Nově mohou ještě nějaký čas zadumat... Zatím je to však jen velmi slabá hra na světovost. Snad proto, že je naše SuperStar neustále hnána časem, vidíme soutěžící i moderátory víc než často "akčně" procházet chodbami. Vypočítavost, řád a snaha být konfekční ční z každého hvězdného večera. Až dosud je to masově tolerováno. Aby také ne, hledání talentů je atraktivní samo o sobě a ty vůbec nepronikavější talenty si svou reality cestu k divákům najdou i přes neschopnost lidí okolo. Nova však v celém tomto soukolí neudělala víc, než že zakoupila licenci, sehnala sponzory, prostory, kulisy a určila, kdo to bude dělat. Na formu už jaksi nezbyl čas...

Ondřej Leinert, student 2. ročníku žurnalistiky (FF UP)




Další články tohoto autora:
Ondřej Leinert

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku