Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 25.3.2005
Svátek má Marián




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Strana, která není
 >VÍKENDOVINY: Jak jsme v našem komunálním podniku podlehli kouzlu počítačů
 >EVROPA: Skandální summit EU
 >GLOSA: Ten dělá to a ta zas tohle
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Gottwaldovo mauzoleum
 >PRÁVO: Dies irae
 >GLOSA: Jak jsem šel zmlátit bezdomovce
 >ŠKOLSTVÍ: Těm, kdo hájí nový systém přijímaček aneb S křížkem po funuse
 >HISTORIE: V těžkých dobách (10/20)
 >MÉDIA: Nezlobme se na Helenku, zlobme se na sebe
 >HISTORIE: Mozart a Pražané
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: V botanické zahradě bude o víkendu pěkně živo
 >EKONOMIKA: Prostor pro snížení úroků tu existuje
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Český rozhlas připomene 200. výročí narození H. Ch. Andersena
 >PENÍZE.CZ: Klame Buřinka svou reklamou?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
25.3. ŠKOLSTVÍ: Těm, kdo hájí nový systém přijímaček aneb S křížkem po funuse
Daniel Slabý

Čtu si pravidelně články věnované přijímačkám, srovnání loňského a letošního systému, dívám se i do komentářů. A nevěřím svým očím, protože mám dojem, že jde o politiku, o Buzkovou, o nenávist k prezidentovi, o nenávist k samotnému jménu Klaus, o nadávání ministerstvu, o povyšování se, o vztah k elitám, o vztah k rovnostářství, o těžké práci učitelů a úředníků, a že přitom vůbec nejde o děti. A píší o tom v drtivé většině lidé, jejichž děti se na školu nehlásí.

Samozřejmě si uvědomuji skutečnost, že žijeme v době kultu dítěte. Žijeme v podmínkách, kdy můžeme volit co jíst a ne jestli jíst, jak děti léčit a ne jestli je léčit, jaké vzdělání jim poskytnout a ne jak je chránit třeba před násilím nebo jak je obléci. I když nám to tak někdy nepřipadá, žijeme v bohaté době v bohaté části světa a proto si můžeme dovolit luxus kultu dítěte.

Jako rodič se na věc dívám z pohledu člověka, který chce své dítě chránit a představuje si, že je to i prvotní zájem ostatních rodičů. Jasně, že svoje děti kopu do zadnice, aby se učily, aby se neflákaly, aby tohle a aby támhleto… Ale současně chci, aby jim v cestě nestály nesmyslné překážky a aby případné selhání pro ně mělo co nejmírnější následky. Přitom věřím, že při překonávání překážek by se mělo jít logicky od těch snáze překonatelných k těm obtížným. Že by nároky měly růst úměrně s růstem dítěte a s rozvojem jeho schopnosti přebírat odpovědnost za svůj osud.

Děti čeká na cestě vzdělávacím systémem spousta postupových zkoušek.

(Nechci se vypisovat o tom, že některé postupové zkoušky jsou jen pro ty, kteří chtějí, nebo ty, jejichž rodiče chtějí.)

Po dvou letech se mohou přihlásit na jazykovou školu.

1 termín, z hlediska dostupnosti většinou nejvýše jedna škola, náhradou jsou mimoškolní jazykové kursy

Po pěti letech na osmileté gymnázium.

1 termín, v prvním kole 1 škola, další kola (loni: v prvním kole 1 státní + n soukromých, termíny => n nebylo velké)

Po devíti letech na čtyřletou střední školu nebo na učební obor

1 termín, v prvním kole 1 škola, další kola (loni: v prvním kole 1 státní + n soukromých, termíny => n nebylo velké)

Po třinácti letech na školu vysokou.

kolik let to vydržíte, kolik termínů stihnete, více zemí

Po šestnácti letech studia je možná čekají povinné bakalářské státnice.

netuším

Po sedmnácti a více letech na postgraduální studium.

dle libosti, svět je velký

Když se dívám na tento systém, připadá mi postavený na hlavu z pohledu svobody výběru. Nejmenší svobodu mají malé děti, které mají jednu šanci a jdou systémem dál bez možnosti druhého pokusu, největší svobodu mají ti, kteří mají na rozhodování o budoucnosti kolik let chtějí. Už loňský systém diskriminoval menší oproti větším, nový tuto nerovnováhu ještě podstatně zvětšuje.

V žádném případě netvrdím, že sebelepší střední škola může z nenadaného dítěte udělat génia ani že se opravdový génius na „obyčejné“ škole ztratí. Navíc je jasné, že se děti rozvíjejí různou rychlostí. Ale jako rodič, který své dítě chrání, bych si přál, aby se nenudilo mezi žáky podstatně slabšími ani aby nezaostávalo mezi žáky podstatně nadanějšími. A dobře zvolená škola může průměrně nadané dítě motivovat k lepším výkonům, zatímco špatně zvolená je může od studia odradit. Přitom letošní systém vede k výběru méně vhodné školy a pak k náhodnému výběru z toho, co zbude.

Loňský systém přijímaček bral v úvahu přítomnost dvou koexistujících sektorů škol a reguloval pouze sektor státních škol. Tím umožnil kombinovat v prvním kole dvě strategie:

a) útočnou: vybrat si v jednom sektoru co nejnáročnější školu nebo školu, která dítěti nejvíce vyhovuje zaměřením a úrovní, a

b) obrannou: v druhém sektoru vybrat si školu o něco pod možnostmi dítěte nebo takovou, která bude dítě „ještě také bavit“.

Pokud rodiče správně odhadli možnosti dítěte, měli přiměřeně slušnou šanci, že se dítě prosadí na „vysněné“ škole, nebo měli velmi vysokou šanci, že se dostane na „ještě přijatelnou“ školu.

Důsledky neúspěchu byly však velmi rozdílné: u osmiletých gymnázií se toho zas až tak moc nestalo, protože dítě zůstalo na základce zbavené těch lepších či úspěšnějších. V některých třídách odešlo pár dětí, jinde neodešel nikdo a jinde i víc než polovina dětí.

Neúspěch při zkouškách na čtyřletou střední školu v prvním kole vedl do druhého kola, kde se nervózní a neúspěchem ztrémované děti porvaly o pár zbylých míst. A nepřijetí v druhém kole vedlo přímo na učební obor. Synovec měl odpor ke škole a k učení a vybral si elektrotechnický učňák dobrovolně. V září zjistil, že polovina kluků je starších než on, (většinou šlo o žáky, kteří jednou či vícekrát opakovali třídu), že všichni kouří a pijí, a nevydržel tam ani dva týdny. Měl štěstí, protože že našel místo v nenaplněné střední škole. Ve městě s velkým počtem škol to jde, ale jde to tak snadno i jinde?

Letošní systém přijímaček reguluje všechny školy jedním vrzem.

První kolo, jedna škola; další kola, co zbude.

Rodičům se nelze divit, že volí především obrannou strategii. U osmiletých gymnázií se dá riskovat a pokud základní škola není úplně hrozná (a že i takové jsou), nedá se nic fatálně zkazit. Ale když se díváme na zkoušky z devítky, má průměrně nadané dítě jeden pokus na školu, na kterou chce, avšak bez jistoty, že na dalších „ještě přijatelných“ školách bude druhé kolo či dost míst a může ho čekat i docela neveselá možnost, že skončí na učňáku.

Výsledkem tohoto systému je, že se děti budou hlásit na školy, které jsou pod jejich možnostmi (obranná strategie), tudíž budou mít horší možnost využít svůj potenciál. Navíc budou zabírat místa dětem, pro které by tyto školy byly doopravdy přiměřené a posunou je tím směrem dolů k učňákům nebo jim vyklidí prostor na náročnějších školách, které nebudou zvládat.

Dá se namítnout, že náročné střední školy mohou v prvním kole vzít jen ty kvalitní a odvážné a nechat dost míst pro druhé kolo, ale lepší vrabec v hrsti a děti přijaté na méně náročné školy se již získaných míst vzdávat nebudou, aby mohly soutěžit v kole druhém.

Některé děti, které se hlásí na střední školy, mají jasnou představu o tom, co chtějí dělat, ale kolik jich je a u kolika z nich je tato představa opravdu podobná skutečnosti? Ostatní jsou zmatené děti v pubertě, které navenek mohou působit více či méně dospěle a přitom nemají ani ponětí o tom, co je čeká.

A teď ke konkrétním příkladům.

Dcera se v loňském roce dostala přímo na státní gympl a po odřeknutí pár dětí i na soukromý. Jednání učitelů při zkouškách na státní gympl způsobilo, že řekla, že než na tu školu jít, raději zůstane na základce. Nakonec šla na soukromý gympl. Nevím, jestli ji naučí víc než na státním, ale rozhodně se k ní alespoň chovají jako k člověku.

Kluk jde z páté třídy na osmiletý gympl, protože má rád matiku a na základce se při ní nudí. A po úvaze jsme zvolili útočnou strategii.

Kamarádčina dcera jde z devítky a zvolila obrannou strategii. Chtěla na střední zdrávku. Vzhledem k loňským počtům přihlášených si netroufla a zvolila méně náročný a atraktivní obor, protože nechce na učňák.

Současný systém je necitlivý k dětem, nemotivuje k využití jejich potenciálu, nevychází vstříc přirozeným zájmům dětí. Proto jej považuji za škodlivý a nemravný.

Nechápu, proč není možné nechat děti, ať se hlásí na kolik středních škol chtějí. Termínové kolize pak nechat na osudu a na rozumnosti ředitelů. Zkoušky jsou většinou vyhodnoceny do druhého dne. Poslat stovku oficiálních dopisů nezabere tak dlouho. Kdo se nezapíše do 14 dní poté, co obdrží informaci o nároku na přijetí, přijat není a může zkoušet v dalším kole. Po dvou či třech kolech se všechno podtrhne a sečte a kdo se nikam nedostal, může zkoušet, jestli nezbylo místo na školách, kde předtím získal nárok na přijetí. Doplňkové zkoušky systémem „jedna škola, jedna šance“ se dají uspořádat v září na doplnění stavů.

Bylo by to moc náročné a složité? Třeba to jde dělat i jinak a jednodušeji a přitom zachovat dětem svobodu volby a především je příliš netrestat za neúspěch.

Ale všichni by měli mít na paměti, že školy jsou tu kvůli dětem a ne naopak.

P.S.- Vidíte, obešel jsem se bez ideologie, bez nadávání na sociální demokraty, na politiku, na prezidenta, na úředníky, na Buzkovou atd. Ale dalo to děsnou práci.

Daniel V. Slabý




Další články tohoto autora:
Daniel Slabý

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku