Poté, co Ústavní soud rozhodl o tom, že se kritik Rejžek nemusel omlouvat Heleně Vondráčkové za to, že se vyjádřil o jejím vztahu k „mafiánům“ šoubyznysu z doby socialistické éry, se paní Vondráčková rozhodla podat žalobu u soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Dokonce hned dvě, neboť si kromě tohoto rozhodnutí hodlá rovněž stěžovat na liknavost našich soudů.

Je zajímavé zjišťovat rozdíl v chápaní kauzy „Vondráčková“ mezi Ústavním soudem a rozhodováním soudů první a dalších instancí. Ústavní soud, světe div se, upozornil na to, že nelze z vyjádření kritika Rejžka vytrhnout jednu větu, v níž pan Rejžek píše o „mafiánech“ aniž by se vzal do úvahy celkový kontext kritikova názoru. Tento naprosto logický závěr tak soudy Česka zcela ignorovaly! Ústavní soud tak sdělil, že z kontextu kritikova vyjádření je zcela jasné, že se nejedná o mafii italskou ani americkou, ale že jde o metaforu. Pan Rejžek tak má právo na svobodné vyjádření a soudy nižších instancí tak vlastně omezovaly právo pana Rejžka na svobodu zaručené mu Ústavou.

Pro naše postkomunistické soudnictví je však tento případ normální vizitkou jejich práce. Z rozhodnutí našich „nezávislých“ postkomunistických soudců všichni spolupracovníci StB uvedení v seznamech StB, kteří se na naše soudy obrátili, nikdy s StB vědomě nespolupracovali, StB sama si vedla „nekvalitní“ seznamy, z nichž nelze dovodit vědomost spolupráce spolupracovníků StB apod. Je s podivem, že zatím žádná tato kauza neskončila u Ústavní soudu. Tak se naši bývalí spolupracovníci s StB dočkali od postkomunistického soudu jakéhosi „odpustku“. Případ „Vondráčková“ tak dokumentuje, jak nesnadné je se v našem soudnictví dobrat skutečné spravedlnosti.

V tomto kontextu by zřejmě mělo být obecným zájmem strukturu našeho soudnictví měnit a v tom by snad mohli pomoci soudci mladí nezatížení komunistickou minulostí. Je totiž zřejmé, že tito dle našeho pana prezidenta „lidsky nezralí soudci“ by principielně mohli nahradit soudce „přezrálé“ z dob komunistické nadvlády. V tomto kontextu proto považuji nejmenování soudců mladších třiceti let za čin, který v rámci našeho postkomunistického soudnictví postrádá logiku všech výše uvedených souvislostí, jakkoli by snad toto rozhodnutí bylo za „normálních“ okolností pochopitelné. Protože v našem soudnictví za posledních patnáct let je „normalita“ těsně spjata s absurditou, chápu odmítnutí soudních čekatelů naším panem prezidentem jako chybu.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku