Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 24.3.2005
Svátek má Gabriel




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Sjezd politických autistů
 >ROK 2005: Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii - 7
 >POLITIKA: Stanislav I. Virtuální
 >SPOLEČNOST: Svoboda je, nebo není?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Setkání s mistrem
 >GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ: Mýtus vědeckého konsenzu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Tři oslnivě logické úvahy
 >PRÁVO: Případ „Vondráčková“ je obrazem našeho soudnictví
 >PSÍ PŘÍHODY: Nemístné zdržován
 >SVĚT: Vzpomínka na jeden letní den v Massachusetts
 >VĚDA: Jak je krásné být bachařem
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Slepá cesta červích děr
 >CHTIP: Už vás nebaví platit pokuty za rychlost?
 >PENÍZE.CZ: Ze staré penze do nové: dobrovolně, nebo povinně?
 >EKONOMIKA: FED zvýšil sazby

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
24.3. VĚDA: Jak je krásné být bachařem
Jiří Staněk

Phillip Zimbardo

Phillip Zimbardo provedl v roce 1971 zajímavý experiment. Tehdy aktuální vězeňské vzpoury podnítily jeho zvědavost. Jaké to vlastně z psychologického hlediska je být vězněm nebo bachařem? Proč mají vězni tak výrazné sklony k násilí? A proč bývají strážci ve vězení často brutální?

Zdánlivě je odpověď zřejmá. Vězni jsou antisociální kriminálníci, necitelní k osudu ostatních lidí. Sklon k násilí vyplývá z jejich osobnosti. A bachaři jsou brutální prostě proto, protože takový druh práce láká hlavně brutální typy lidí. Ale Zimbardo měl tušení že dynamika vězeňského života je závislá i na něčem jiném než prostě jen na osobnostech zúčastněných. Zajímalo ho, jestli to není spíš struktura vězeňského života a situace, do které se dostávají, co ve vězních a jejich strážích probouzí krutost a násilí.

Ve sklepech Stanfordské psychologie postavil maketu skutečného vězení. A pak model zaplnil dobrovolníky a sledoval jejich reakce. Ze sedmdesáti studentů, kteří se přihlásili na inzerát, vybral dva tucty dospělých, vyrovnaných, inteligentních mladých mužů. Všichni měli čistý třestní rejstřík. Podle Zimbardových slov to byl výkvět mladé generace té doby. Los určil kdo z dobrovolníků bude "vězněm" a ze zbytku se staly "stráže".

Na začátku experimentu byli vězni nečekaně zatčeni ve svých domovech skutečnou městskou policií. Byli prohledáni, spoutáni, byly jim odebrány otisky prstů, dostali pásku na oči a odvezeni do "vězení". Tam je svlékli do naha, dostali vězeňskou uniformu, osobní číslo a byli odvedeni do cely. Propuštěni měli být za dva týdny.

Když dorazili na místo dobrovolníci určení jako stráže, dostalo se jim poučení, že jejich úkolem je udržet si respekt, řád a pořádek ve vězení. Je zcela v jejich kompetenci, jaká si stanoví pravidla a po dobu své pravidelné osmihodinové služby mohou při řešení případných konfliktů libovolně improvizovat.

Experiment byl plánován na čtrnáct dní, ale musel být už po šesti dnech přerušen. Zimbardo popsal situaci takto:
"Viděli jsme hrozivý obraz. Většina účastníků (a experimentátorů) ztrácela pojem o tom, kde končí jejich role v pokusu a začíná realita. Většina se zjevně stala vězni nebo bachaři a nebyla schopná rozlišovat mezi rolemi které hráli a vlastní identitou… Během necelého týdne dokázala vězeňská identita vymazat (dočasně) to co se učili celý život, lidské hodnoty byly potlačeny, normální představy o sobě samých zpochybněny a ta nejodpornější … podstata lidské přirozenosti vyplula napovrch. Byli jsme zděšeni, protože jsme mohli sledovat, jak některé ze stráží zacházejí s ostatními jako s bezcennou zvěří a nacházejí zjevné zalíbení v krutosti. Vězni na druhou stranu se stali … odlidštěnými roboty, jejichž jedinou myšlenkou byla myšlenka na útěk, snaha přežít a rostoucí nenávist ke strážcům."

Někteří z vězňů upadli do těžké deprese, byli zmatení, hysteričtí a museli být propuštěni už za několik málo dní. S vyjímkou tří byli všichni ostatní ochotni se vzdát slíbené odměny, jen když získají zpět svobodu. Když jim ovšem bylo řečeno že návrh na propuštění je zamítnut, vrátili se bez reptání do svých cel. Zimbardo upozorňuje, že kdyby účastníci jednali jako studenti, kterými ve skutečnosti byli, a ne jako opravdoví vězni, každý z nich by prostě přerušil experiment a odešel.

Hodně bachařů se vyžívalo v týrání, svévoli a pocitu moci, kterou měli nad vězni. Ne všichni byli tak brutální, ale nenašel se nikdo, kdo by zasáhl ve prospěch týraných a mírnil krutější kolegy. Za povšimnutí stojí, že nikdo ze stráží za celou dobu experimentu nepřišel pozdě na směnu, neodešel dříve, nevyžadoval příplatek za přesčas nebo zůstal doma s chřipkou.

Experiment je výmluvným důkazem, že to je do značné míry samotné vězeňské prostředí co odlidšťuje jeho obyvatele, dělá z nich spíš objekty než živé bytosti a vyvolává v nich pocity beznaděje. Obyčejní lidé v rolích bachařů se snadno mění z dobrého doktora Jekylla v ďábelského pana Hyda.

Článek a hlavně jeho závěr odpovídá tomu, co se o Zimbardově experimentu píše v mnohých učebnicích sociologie. V tomto podání je experiment sociologův sen. Potvrzuje skoro vrozenou touhu každého sociologa vidět lidi jako drobné součásti věrně kopírující pohyby většího společenského stroje. Bližší pohled na celý případ odhaluje jisté nesrovnalosti. Je možné se například ptát, jestli bylo vězení, postavené výzkumníky, skutečně věrným obrazem "normálního" nápravného zařízení. Nemohli být studenti v rolích vězňů zmateni a manipulováni? Například aktivní spoluprací skutečné policie na experimentu. Bližší informace, autentické fotografie a výhrady některých kritiků naleznete na stránkách autora.

Zimbardovy vlastní stránky o experimentu (v angličtině)
Původní text, z kterého především článek vychází




Další články tohoto autora:
Jiří Staněk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku