Je jasné, že mi lidé jsme pejskům na obtíž. Mnohým způsobem. Například tím, že strašně zdržujeme. Tak například Iris. Ta není zrovna ranní ptáče. Vyspává do pozdního rána na svém pelíšku na proutěném křesle. Když ji lákám k procházce, tváří se, že vůbec nemá ponětí, co mám na mysli. Nakonec se nějak dohodneme, za přispění mírné korupce.
Pak ovšem Iris bere výzvu k procházce zcela vážně. Vyběhne na schodiště, ohlíží se, co dělám, poběhne ke dveřím, pak se vrátí a zjistí, že si pořád ještě zavazuju botu.
On s tím nepřestane, kvílí Iris. On si zase váže tu botu. Copak si někdo rozumný obouvá boty, když jde ven?
Její zoufalství je upřímné. Samozřejmě chápu, že největší díl jejího zoufalství pramení ze zbytečnosti mého počínání. Je to jen moje libůstka, možná trochu sadistická. Vždyť by stačilo seběhnout, otevřít dveře a vyběhnout - proč tedy ty štráchy s obouváním?
Bart taky nemá rád obouvání. Ovšem Bart nekvílí. On se snaží s tím nesmyslem rázně skoncovat. Žádné obouvání, pane. Jde se.
Musím ho vyhodit a zavřít dveře a pak se obout.
Ano, dělám to. Nicméně jakýsi pocit viny ve mně zůstává. Trochu se stydím. Copak někdo rozumný se musí obouvat, když přece stačí vyběhnout a utíkat na zdař bůh?

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku