Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 25.3.2005
Svátek má Marián




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Strana, která není
 >VÍKENDOVINY: Jak jsme v našem komunálním podniku podlehli kouzlu počítačů
 >EVROPA: Skandální summit EU
 >GLOSA: Ten dělá to a ta zas tohle
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Gottwaldovo mauzoleum
 >PRÁVO: Dies irae
 >GLOSA: Jak jsem šel zmlátit bezdomovce
 >ŠKOLSTVÍ: Těm, kdo hájí nový systém přijímaček aneb S křížkem po funuse
 >HISTORIE: V těžkých dobách (10/20)
 >MÉDIA: Nezlobme se na Helenku, zlobme se na sebe
 >HISTORIE: Mozart a Pražané
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: V botanické zahradě bude o víkendu pěkně živo
 >EKONOMIKA: Prostor pro snížení úroků tu existuje
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Český rozhlas připomene 200. výročí narození H. Ch. Andersena
 >PENÍZE.CZ: Klame Buřinka svou reklamou?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
25.3. PRÁVO: Dies irae
Martin Stín

Pomalu, ale jistě se přibližuje historický den 5. dubna 2005, kdy Policie ČR sdělí s velkým předstihem oznámené obvinění ministrovi Mlynářovi. Trestní stíhání člena vlády ČR je přece jen dost nevšední událostí (leckdo z čtenářů v komentářích určitě dodá „bohužel“ nebo „jen houšť“), takže nad zprávou o něm se čtenářům černých kronik napětím tají dech a zapomínají na důležitější věci, např. na skandál nastávajícího ex-premiéra kolem policejního týmu „Mlýn“ a jeho vyděšené vymlouvání ve věci jeho neprůhledných a špínou páchnoucích finančních afér. Na oznámeném obvinění ministra Mlynáře je zajímavé hlavně to, že ve zveřejněných údajích o skutkové podstatě se nelze dopídit, v čem by měl spočívat ministrův trestný čin. Není rovněž obvyklé, že by státní zástupce vzkazoval podezřelému s velkým předstihem přes média, že ho nechal obvinit.

Bohužel únik informací z orgánů činných v trestním řízení není u nás ničím neobvyklým. „Děravé“ jsou hlavně policie a státní zastupitelství, řízené autoritativním způsobem, a přesto zcela neschopné vyrovnat se s tímto škodlivým úkazem. Sama skutečnost, že se občan stal předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, je vždy nepříjemná, když nic jiného, tak pro ztráty času a energie, které pohltí nevyhnutelná účast postiženého při vyšetřování. Je to nepříjemné i pro nevinného, který svou nevinu během řízení nakonec obhájí. Medializací se přenesou dopady trestního řízení do soukromého života vyšetřovaného, na který mají někdy přímo rozkladný vliv. S vyšetřovaným začnou psychicky strádat jeho rodina a přátelé. Zveřejnění zintenzivňuje prožitek psychického napětí, které nutně pociťuje téměř každý, kdo se musí podrobit úkonům trestního řízení, a to i v případě, že si je jist svou nevinou. Ovlivní-li stres výkon společenské role vyšetřovaného, vzniknou různě velké škody přesahující svým významem oblast jeho soukromého života. Je-li takto napadena významná osobnost s velkou rozhodovací pravomocí, automaticky se vynoří otázka, zda nejde o formu nátlaku.

Neúnosnost chování státních zástupců v Mlynářově kauze pochopila i nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešová, která zase jednou ochotně zapózovala před televizními kamerami a projevila názor, že jednání pražských státních zástupců bylo neetické a možná došlo k porušení §24 zákona o státních zastupitelstvích. I to je zvláštní, že si nejvyšší státní zástupkyně vyřizuje účty se státními zástupci nižších stupňů přes média a nejde dále, ačkoli má kárnou pravomoc. Přímo roztomilá je okolnost, že se nejvyšší a vrchní státní zastupitelství nedokázala sjednotit na jednotném výkladu úlohy vrchního státního zástupce JUDr. Jiřího Kulvejta: zatímco nejvyšší státní zástupkyně tvrdí, že uvalil na případ informační embargo, mluvčí VSZ to popírá. Někdo patrně státním zástupcům v kritické době přestřihl telefonní dráty, takže se nemohli domluvit. Zmíněný paragraf zákona o státních zastupitelstvích stanoví meze etického chování státního zástupce. Pokud by se skutečně pánové Karabec a Omelka dopustili jeho porušení, paní nejvyšší státní zástupkyně by měla právo podat na ně kárnou žalobu a dokonce je i přimět, aby si hledali štěstí v jiném povolání, v kterém nebudou tropit škody. Domnívám se, že oba provinilci skutečně porušili normy etického chování, ale divím se, že paní nejvyšší státní zástupkyně nezjistila především porušení trestního řádu. Poskytování informací sdělovacím prostředkům upravuje §8a tr.ř., který zakazuje zveřejňování v případě, že by jím bylo ohroženo objasnění skutečností, důležitých pro posouzení věci. Vzkázali-li státní zástupci podezřelému ministrovi prostřednictvím médií, že bude za tři týdny obviněn, vyzradili mu, že proti němu probíhalo šetření, jehož výsledky již ve chvíli uveřejnění informace zakládaly důvody pro sdělení obvinění (nedovedu si představit, že by takové poznatky nebyly k disposici – to by pak oznámení o připravovaném sdělení obvinění bylo pustou zvůlí). Tím mu nepřímo dali pokyn, aby se připravil na nepříjemnosti, které vždy následují po sdělení obvinění, a případně uklidil stopy, zanechal-li nějaké. Stejný paragraf ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby při uvolňování informací dbaly zásady, že až do odsouzení je třeba na toho, kdo je vystaven trestnímu stíhání, hledět jako na nevinného. Jak má ale občan věřit tomu, že státní zástupci oznamují budoucí sdělení obvinění člena vlády div ne za vřískotu trub a víření bubnů, je-li nevinen: takové jednání vyvolává domněnku, že na něho musí státní zástupci něco mít, když si dovolí ho takto skandalizovat. Státní zástupci patrně porušili zákony této země daleko podstatnějším způsobem, než soudí jejich nadřízená, což je u strážců zákonnosti z povolání jednání neslučitelné s jejich služebním postavením. Je dokonce možné, že naplnili skutkovou podstatu tr.č. zneužívání pravomoci veřejného činitele nebo maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti. V případě, že by se později ukázalo, že ministr Mlynář byl nevinen, dalo by se hovořit o trestném činu šíření poplašné zprávy: zvláště ve spojení s finančními skandály nastávajícího ex-premiéra zpráva, že ve vládě možná sedí lump, zneužívající svého úřadu k páchání trestných činů, musí určitě vyvolat znepokojení a pocity ohrožení obyvatelstva. Paní nejvyšší státní zástupkyně má v tomto případě vůči nim oznamovací povinnost ze zákona.

Nad tím vším by bylo možné mávnout rukou jako nad jednou z dalších ilustrací našich kocourkovských poměrů, nebýt toho, že nevhodné úniky informací z vyšetřování se staly již pevnou součástí našeho absurdistánského folklóru. Dovolím si tvrdit, že jde o jeden z mnoha nepříznivých důsledků platného legislativního nastavení měřítek pro posuzování pochybení orgánů činných v trestním řízení a praxe šetrného postupu proti provinilcům ze strany odpovědných orgánů jak policie, tak v soustavě státních zastupitelství a v soudnictví. Například převládající způsob řešení stížností a trestních oznámení proti pracovníkům orgánů činných v trestním řízení v nich nutně podporuje dojem, že jsou příslušníky privilegovaných kast, kterým za překračování pravomocí nebo nedbalost ke škodě občanů většinou nehrozí žádný postih, a to i v případech, kde za srovnatelné provinění by obyčejný občan putoval za mříže. Velmi málo se využívá kárného řízení proti soudcům a státním zástupcům, které je ostatně možné jen za porušení stavovské etiky a průtahy. Účinnost stížnostního řízení je snížena uplatněním zásady, že stížnost, doručená nadřízenému stupni organizační struktury, se vrací k napadenému, aby posoudil, zda se nejedná o opakovanou stížnost, jím již dříve vyřízenou k nespokojenosti stěžovatele. V řadě případů má uplatnění tohoto pravidla působnost úplného zablokování projednání stížnosti. Návrhy na trestní stíhání soudců nebo státních zástupců obvykle ztroskotají na Pokynu obecné povahy č.12 z r.2003, vydaného nejvyšší státní zástupkyní. Orgány činné v trestním řízení ho zneužívají k „přebarvení“ trestního oznámení na běžnou stížnost, jež pak – obrazně řečeno –většinou skončí někde v koši. Inspekce ministra vnitra rovněž obvykle „přehodnotí“ trestní oznámení proti policistům na běžnou stížnost, čímž si zavře dveře k přezkoumání konkrétních úkonů napadeného řízení. Pouze v řízení před soudem má poškozený občan naději, že cestou odvolacího řízení nebo mimořádných opravných prostředků se v podmínkách víceméně průhledného řízení domůže nápravy vadného postupu a rozhodnutí. Ale v celé struktuře orgánů činných v trestním řízení se bohužel udržuje takový stav, kdy se nikdo nezabývá soustavným vyhodnocováním selhání jednotlivců a vyvozováním závěrů proti těm, kteří chybují nápadně často.

Pokud tedy policie provede špatně přípravné řízení, státní zástupce přehlédne jeho vady a na základě pochybných výsledků zpracuje obžalobu, a soud prvního stupně pak na základě takto připravených podkladů se nezorientuje správně ve věci a následně vynese nespravedlivý rozsudek, odsouzený se možná domůže spravedlnosti v dalším řízení. Ale původci jeho trápení zůstanou nepovšimnuti, budou povyšováni a budou odvádět další špatnou práci až do důchodu. O této části problému veřejnost aspoň tuší, ale uniká jí, že důsledkem individuálních selhání, zpečetěných nedbalostí dozorujících orgánů, jsou poměrně časté případy uvalení vazby na občany, kteří pak v dalším řízení byli zproštěni viny: vazebně stíhaný se sice nakonec dostane na svobodu, a soud jej zprostí obžaloby, ale lidé, kteří mu způsobili trápení, budou dále beztrestně pokračovat v lehkomyslném zbavování svobody nevinných lidí. Proti těmto hrůznostem jsou úniky informací z vyšetřování úsměvnou drobností.

Ale pokud paní nejvyšší státní zástupkyně místo vydávání nezávazných mediálních prohlášení nezačne svým podřízeným nemilosrdně kroutit krky za jejich častá pochybení, státní zastupitelství budou nadále selhávat při všech možných příležitostech. Zatím se spíše snaží ujistit veřejnost i jednotlivé stěžovatele, že policie a státní zástupci jsou neomylní a nikdy nechybují. Časté úniky informací z trestního řízení jsou patrně nejméně škodlivým důsledkem soustavné tolerance k osobním selháním příslušníků orgánů činných v trestním řízení.

Martin Stín, Praha
Psáno pro Politikon 24.2.2005




Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku