Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 25.3.2005
Svátek má Marián




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Strana, která není
 >VÍKENDOVINY: Jak jsme v našem komunálním podniku podlehli kouzlu počítačů
 >EVROPA: Skandální summit EU
 >GLOSA: Ten dělá to a ta zas tohle
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Gottwaldovo mauzoleum
 >PRÁVO: Dies irae
 >GLOSA: Jak jsem šel zmlátit bezdomovce
 >ŠKOLSTVÍ: Těm, kdo hájí nový systém přijímaček aneb S křížkem po funuse
 >HISTORIE: V těžkých dobách (10/20)
 >MÉDIA: Nezlobme se na Helenku, zlobme se na sebe
 >HISTORIE: Mozart a Pražané
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: V botanické zahradě bude o víkendu pěkně živo
 >EKONOMIKA: Prostor pro snížení úroků tu existuje
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Český rozhlas připomene 200. výročí narození H. Ch. Andersena
 >PENÍZE.CZ: Klame Buřinka svou reklamou?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
25.3. VÍKENDOVINY: Jak jsme v našem komunálním podniku podlehli kouzlu počítačů
Václav Vlk

Některé historky jsou pro pány, jiné pro dámy. A tahle? To si rozhodněte sami!

Čas ubíhal pomalu a klidně. Pracující pracovali mírně, soudruzi v té době už celkem soudružili taky relativně mírně a morálně zahnívali, a na sídlišti, kde sídlila naše provozovna, bylo bahno po kolena. Skutečné bahno všude kolem. Nikoli bahno mravní!

No aspoň jsme věděli, že k nám málokdy přijede soudruh ředitel, neboť má rád čisté botičky a jeho soudruh řidič nerad myje auto. V tý době v Poraze myčky prakticky nebyly. Což ve skutečnosti znamenalo, že nepřijede skoro nikdy, protože bláto mohl maximálně vystřídat sníh anebo v létě horké a prašné dny, kdy se mezi hladovými zdmi šedivých domů společně točily staré noviny, papíry od svačin a všudypřítomný prach.

Kterýsi socialistický projektant, jeden těch architektů, co mu zapomněli prozradit, že existuje taky něco jako kružítko a ovál, vyprodukoval také naše kanceláře. Trochu to tam vypadalo jako v proslulé služebně 87. revíru, kde žil svůj dramatický život Steve Carella. I naše panelová budova - jako sídlo 87. revíru - vypadala ošuntěle, ačkoliv byla skoro nová.

I naši hlavní pracovní místnost rozdělovala dřevěná přepážka, za níž na jedné straně byly "strany" tedy v tomto případě nájemníci a na druhé straně úřad, tedy naše osazenstvo. V jednom rohu obrovité a nepřívětivé ratejny seděly parťák údržby, kousek vedle skladník, pak hospodářka, která byla vlastně sekretářka ale nesmělo se to tak říkat a v dalším rohu byly stoly houfu zasloužilých pracovnic, takzvaný "babí sněm".

K nám nikoho nevodili. K nám chodili lidi sami. Tu něco chtěli, tu si někdy stěžovali a obě strany věděly, že to je tak všechno, co se, až se vypovídají, stane. Klid až nuda.

Až jednoho dne. Toho památného dne k nám nastoupila mladá, dobře klenutá blondýnka. Navíc vdaná, takže, jak na sebe místní Donšajni mrkli, jistě že zkušená. Dojem z jejího nástupu byl epochální. Většina mužských zaměstnanců, když dotyčná proplula dílnou nebo kanceláří, vypadala stejně inteligentně jako náš jezevčík, když hárá sousedovic fenka.

Mladá paní však začala po nějaké době chodit do práce zasmušilá a ani kykyríkání mladých samečků a připitomělé pohledy mužů v nejlepších letech, což většinou potěší každou normální ženskou, na ni nemělo vliv. . Sedávala dlouhé hodiny u svého psacího stolu, na kterém se pomalu vršily ty dva tři papíry co měla za týden vyřídit, neboť socialismus nekladl na své úředníky, přiznejme si, zbytečně velké nároky. Takže až na to, že s ní nebyla žádná sranda, nic zvláštního. Kolegyně, ,jakmile dotyčná zmizela a chlapi poodešli, vrazily hlavy dohromady a rozebíraly situaci co to šlo.

Až jednoho dne. Toho mlžného rána.... Tedy já nevím, ono možná svítilo sluníčko, ale kdybych napsal, že svítilo slunce, tak by čtenář předpokládal, že se bude psát o něčem optimistickém. To je tak zavedený. V literatuře a filmu .A televizi. Jak je mlžné ráno, přijdou dramatické okamžiky. Objeví se pes baskervilský a nebo finanční kontrola. Když je v umění "sluneční ráno", sdělí dívka či žena svému nastávajícímu, že očekává radostnou událost", načež se dotyčný strašlivě zaraduje (ve filmu je detail na dlouhý polibek), pak švenk na zelené kvetoucí lány nejlépe se srnkami a nebo, když už nejsou srnky, tak se stádem spokojeně přežvykujících krav (mezitím technici musí nastříkat kravince kolem krav zelenou barvou, aby nebyly ve filmu vidět) atd. Adresát zprávy "o sladkém tajemství" září... (Tedy všichni víme, že jen ve filmu, však to taky není život, ale film, že?!)

Takže, jak jsem již řekl, toho pošmourného dne došla atraktivní blondýnka, i přes utrpení vtištěné do tváře, v přiléhavém svetříku a krátké minisukni a s elegantním účesem. (Já si myslím, že většina atraktivních ženských si vezme tu nejvyzývavější blůzičku, podprsenku "push -ap" a vůbec a rychle si přičísne účes i v případě, že prchá z hořícího mrakodrapu. A má dotyčná kráska recht. Většina hasičů a záchranářů jsou dodneška chlapi. A když už někoho ponese neohrožený hrdina z dosahu plamenů, vždycky to lépe ve zprávách vypadá, když je to atraktivní kráska s ve výstřihu vytrženými knoflíčky, než starý dědek v sepraném pyžamu a sešlapaných pantoflích, který si stačil nasadit jen půlku zubní protézy!)

Jednoho dne už z okna bylo vidět, že naše místní kráska se do práce spíš plíží, často po cestě zastavuje, mírně kulhá a vůbec nemá svůj obvyklý thymolinový úsměv. Kulhající blondýnka vešla a do chlapů jako když střelí. Shlukli se kolem ní .Od dámských pracovních stolů se nesl šťovík. Asi ho tam zrovna sušili či co.

"Co se ti stalo, krásko naše jediná," volali mužský. "Nechceš si sednout? Nepotřebuješ dýchání z úst do úst? Nechceš panáka?!" a tak různě volali a židličku nabízeli.

"Já si sednout nemůžu," pravila atraktivní blondýnka hlasem, jaký používá Jiřina Bohdalová když mluví víly ve večerníčku o Křemílkovi a Vochomůrkovi. A mrkla dvoucentimetrovýma řasama. "Já mám bolavý zadeček!" špitla.

"Jak můžeš mít, ty taková krásná holka, bolavý zadeček?" volali muži. "Snad tě na něj ten tvůj necita nenaplácal?" vyzvídali.

"Ó né, já jsme na něj hapala," popotáhla blonďatá hlavička.

"Vy tomu nebudete věřit," pokračovala kráska, "ale že jste to vy, tak já vám to ukážu.Trošku! Ale až si odpočinu na něčem měkkém."

Parťák údržbářů jí přinesl ten nejměkčí polštářek z těch, co měli chlapi poschovávané za skříňkama, když si potřebovali po svačinko-obědu v nedaleké hospůdce trošku před nástupem do dalšího pracovního procesu dáchnout. Polštářek patřil k těm, podle mužských pohledů, úplně čistým polštářkům .

Když dívka před usednutím svýma ladnýma ručkama jemně nazvedla sukénku a usedla pak téměř holým zadečkem, jenom v malinkatých bílých kalhotkách, jak se zablesklo, rovnou na parťákův polštářek, bylo jasno, že ramenatý parťák tenhle povlak jen tak nevymění. Jeho podřízení vzdychli při představě, že na jejich polštářek neusedla.

"Můj muž si koupil počítač," zahájila tichým hláskem vyprávět skorovíla.

"Jakej počítač? Co má dělat počítač s její prdelí?" a podobně hučely některé dámy a byly okřikovány omontérkovanou dělnickou třídou aby byly, úřednice jedny, zticha!

"Takže můj muž si koupil počítač," opakovala blondýnka a hluboce vzdychla. "My bydlíme tady naproti v paneláku," pravila, jako by byl přítomen někdo, kdo by to nevěděl. "A v tom paneláku je letos od jara hrozný vedro. Strašný! Člověk by tam chodil nejraději jen tak," dodala tak přesvědčivě, že se někteří starší údržbáři zasnili, až se jim zpotily brejle, a jiní při té představě ztratili na chvíli nit vyprávění. Dívka to postřehla, udělala tedy uměleckou pausu, tak známou z divadel, kdy divák potřebuje chvíli času, aby se s informacemi vyrovnal. A pokračovala:

"Von si donesl ten svůj počítač do nejchladnější místnosti co máme v bytě. Tam kde jsme měli původně ložničku," dodala smutně. "Že prý je to jediný místo, kde se mu počítač v tomhle vedru nepřehřívá. Zatímco mne nechal skoro nahou trpět i při otevřených oknech...."

Bylo jisté, že údržbáři v příštím týdnu zkontrolují všechny rovné střechy v okolí, je li odtamtud skutečně vidět, jak mají u blondýny otevřená okna a jestli je jí skutečně takové vedro, jak říká.

Do napjatého ticha, hlasitým šeptem, pronesla účetní poznámku, jestli by někdo neměl vyvést na čerstvý vzduch starého Nováka, který je od loňského infarktu chabrus a tyhle informace by s ním mohly seknout. Zvlášť, podle toho, co se dá očekávat, že bude následovat. Její mateřský apel zůstal nevyslyšen.

"Dlouhé večery jsem zůstávala u televize sama...," vzdychala pěknice, zatímco fakturantka polohlasně pravila, aby se holka nepos...., ona že to má takhle zařídíno doma už dvacet let a aspoň se může koukat v telce na co chce...

"A tak jsem seděla sama, samička opuštěná, toužící po něžné pevné mužské dlani ..."

Účetní vzadu začala brumlat, že když chce holka pevnou mužskou dlaň, měla si skočit za sídliště na ubytovnu chlapců z Horehroní, co kopou výkopy, ti že mají pazoury jak lopaty a jistě by jí pomohli po všech stránkách. Jak je zná. Pravila účetní. Jistě že né osobně, ale z doslechu, jak rychle dodala.

"Dlouho jsme přemýšlela o tom, že jestli to takhle půjde dál, naše manželství skončí v troskách.".Blondýna pak vyprávěla, jak se rozhodla pozvednout "jeho" mužský zájem a vrátit jeho náklonnost k sobě od toho blbého počítače. Procházela se kolem něj jen v noční košilce (muži vzdychali a bylo nebezpečí, že někteří začnou slintat, zatímco kyselost linoucí se z dámské strany dosahovala hodnot koncentrované H2SO4.

Přesto, že prý použila nejprůsvitnější košilku, střevíčky na vysokém podpatku, nabízela mu kávu třeba i alžírskou, dokonce mu donesla z lednice pivo, nic. Čuměl do počítače a nevnímal.

V okamžiku, když líčila, jak se rozhodla vyměnit poctivé československé peníze za potištěné papírky zvané "bony" a zakoupit něco prádla dovezeného z kapitalistické ciziny, přerušily ostatní dámy dramatické líčení dotazy "za kolik si sehnala bon?" a "měli tam něco od Neckermanna?" a nakonec se strhla krátká a urputná hádka o to, co v kterém TUZEXu prodávají .

Krátká holčičí diskuse o možnosti koupit sexy prádélko umožnila některým mužům s příliš silnou představivostí vyjít alespoň na chvilku ven a nadýchnout se čerstvého pražského sídlištního smogu.

Po sdělení, jaké že číslo si koupila, se rozvinula mezi dámami rychlá výměna názorů, zda je možné že se do toho vejde. Některé dámy dávaly zvuky jako "pch, pch" najevo, že tomu nevěří (jestli to neznáte, tak to jsou asi takové zvuky, jaké, jak tvrdí někteří badatelé zkoumající divoké primáty, vydávají i šimpanzice, když je něco rozčílí). Pak bylo možno pokračovat.

Blondýnka si koupila, jak sama řekla, skutečně "ťip-ťop" prádélko, večer použila po sprše nejnovější hit pražských úřednic ONV a jiných NV, OPS, PSO, ČKD a vůbec přípravek zvaný "Bićž móže" (tak nějak se to píše a velká část soudružek úřednic to překládala mylně jako "Bič moře" místo správného "Může být" nebo "Možná", kterýžto pouťový šmejd jim ruče dovážely polské šmelinářky) a vydala se za manželem.

V této chvílí vyprávění již byly napjaty i kolegyně. Drama vrcholilo. Odevšad se ozývalo: "Povídej! Přeháněj!" Také já zrychlím tok svého vyprávění, protože by někteří čtenáři slabších nervů a srdečních chorob také nemuseli dočíst.

Zkrátka, vykoupaná dívenka počkala, až bud jasné, že její manžel bude chtít další pivo, neboť mu u toho počítače "vysmahne". A v sexy prádélku, na svých dlouhých mladých půvabných nožkách domácí pantoflíčky na podpatku a s holubími pírky vepředu k tomuto účelu též zakoupenými, přinesla pivo a místo, aby mu je jenom tak postavila na stůl, kočičím pohybem se vsunula mezi něj a obrazovku počítače. Usedla mu, jen tak nalehko oblečená na klín. Bylo vedro a tak i on byl jen tak nalehko, přejela mu před tváří svými hedvábnými a pevnými ňadry....

Mládenec... éééé... tedy její manžel přestal na chvíli upřeně pozorovat obrazovku, jednou rukou uchopil láhev oroseného piva, druhou rukou přejel po kůži své voňavé ženušky a přimhouřil oči. Pak je najednou vytřeštil a zařval: "Vono se to zase posralo!!..."

"A jak zaječel," pravila kráska, "tak do mě strčil a já jsem padala rovnou dolů a von si mně vůbec nevšímal! Já jsem dopadla na tu tvrdou podlahu....," pokračovala v epickém líčení toho, jak padla prdelkou rovnou na podlahu, která byla, jak bylo tehdy zvykem, pouhým betonem pokrytým erárním PVC.

"No podívejte se, jak vypadám..," pravila dívka, nadzvedla se a lehce, jen lehounce poodhalila modřinu, a to parádní, na svém zadečku.

Muži i ženy, spolupracovníci modroprdelaté blondýny, nešetřili odsuzujícími slovy a výroky na adresu nehodného manžela. Pamětníci tvrdili, že naposledy před mnoha lety při hromadném odsuzování válečných štváčů z Wolstrýtu zazněl hlas pracujících tak jednotně. Protože tohle se tedy mladým manželkám, když se TAK, ale tedy TAK snaží, nedělá!!

Dámy chápaly, že je mladá paní hluboce uražena, zatímco pánové byli hned ochotni sami se na místě přesvědčit, jak dalece byla napadena její čest, a to kontrolou zmodrání jisté části jejího půvabného těla.

Mladá pracovnice socialistického podniku však věděla, co se sluší a patří. Jak bylo tehdy zvykem ve všech kancelářích naší socialistické vlasti, vyznávala heslo všech slušných dívek: "Co si to dovolujete vy jeden sprosťáku?! Já se svlékám pouze před manželem! A před svým vedoucím!"

Popravdě řečeno, toto hrdé stanovisko jí prý vydrželo pouze nějakou dobu, pak pečlivě vybraným zájemcům, kteří byli shledáni hodnými této cti, a to buď z hlediska ryze ženského a nebo z hlediska podnikové hierarchie, bylo dovoleno blíže se seznámit s místem, na kterém utrpěla příkoří. Některé dámy pak dokonce roznášely jistě že nepodložené řeči, že mladá soudružka, možná pod vlivem tehdy v novinách hlasitě odsuzovaných fám o kvalitách nepovoleného lidového léčitelství vkládáním rukou, dovolila i některým zvláště vybraným jedincům mimořádných kvalit možnost zjistit, zda náhodou také nemají tenhle léčivý magnetismus. To prý stačí, že se ruka vybavená osobním magnetismem dotkne místa, v kterém sídlí choroba, a jen touto zvláštní duševní silou je dotyčný a nebo dotyčná vyléčena .

Kde že je doba psacích strojů a prvních počítačů?! Dneska tohle píšu na počítači i já a koukám se, když mne to psaní přestane bavit, na nějaké zprávy anebo drby na internetu. A na co jsem to tuhle nenarazil!?

Podle hodnověrných zpráv prý přiznalo 21 % anglických zaměstnanců, že jsou ochotni k sexu s nadřízeným anebo kolegou, když jim to přinese výhody v zaměstnání.

No, protože mám v kmetském věku dost osobních zkušeností, myslím si, že to číslo tehdy u nás a dneska v Anglii je prakticky stejné. Jen mne napadá, že těch 21% nebudou většinou muži. Oni totiž chlapi jsou možná pitomí co se týče těchhle věcí, ale vědí, že ani představa 20% zvýšeného platu ztopoření nevyvolá .To zapříčiňují úplně jiné podněty. Třeba blonďaté. A klenuté. A... no však víte! A když nedojde k vztyčení při pokusu o sblížení s nadřízeným či kolegyní, když se ukáže že nebyla dostatečná motivace, to aby si člověk hledal hned nové místo. Ženy v tomhle mohou fixlovat, muži ne.

Takže ať doba počítačů nebo doba psacích strojů, Anglie anebo Česko, jsou věci, které se, zaplaťpánbůh nemění. Dyť bysme jinak zdegeneroval i,kdyby se ty geny aspoň občas trochu nepomíchali, ne ? Ne?!

No a dneska mají počítač i moji malí vnuci. Ale doufám, že až budou na to mít věk, že je některé věci budou zajímat víc, než ty pitomý počítače.

A já si budu navždy pamatovat, jak jsme se prvně v našem komunálním podniku seznámili se silou přitažlivosti počítačů.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku