Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 29.3.2005
Svátek má Taťána




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Bushovi to vychází
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zatím...
 >SVĚT: Nepříjemnost v sousedství
 >POLITIKA: Panoptikum sjezdu brněnského
 >EVROPA: Turecko v osidlech západní dekadence
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Beatles ve vzpomínkách Klause Voormanna
 >SPOLEČNOST: Nářez pro ministra zdravotnictví
 >JEDNOHUBKY: Hemingwayův labužnický výlet do Prahy
 >TRAGÉDIE: Prosba o pomoc
 >EKONOMIKA: Nevěřme mýtu o Lafferově křivce
 >PENÍZE.CZ: Chystáte se na mateřskou? Připravte se na almužnu.
 >POLITIKA: Co bude dál aneb "Gauner nebo hrdina, všichni jedna rodina!"
 >FEJETON: Eureka, pane premiére!
 >SPOLEČNOST: Protigrossovská demonstrace v Brně aneb Žijeme v policejním státě?
 >POLITIKA: Otevřený dopis řadového člena ČSSD

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
29.3. Z MÉHO PODKROVÍ: Beatles ve vzpomínkách Klause Voormanna
Albert Salický

O knize Klause Voormanna, nazvané „Warum spielst du Imagine nicht auf dem weissen Klavier, John“, jsem chtěl psát už dávno. Vyšla před koncem roku 2003 v německém nakladatelství Heyne, dostalo se jí rozsáhlé reklamy a kniha je to opravdu skvělá. Předpokládal jsem tedy, že se velice brzo objeví její český překlad. Z oblasti rocku a popu byla konečně česky vydána řada mnohem méně zajímavých titulů.

Nicméně, nestalo se tak. Škoda, je to vedle knihy Micka Fleetwooda, kterou znám v německém překladu jako „Mein Leben mit Fleetwood Mac“, to nejupřímnější, co jsem o muzikantském životě četl (nepočítám-li vyprávěnky božského Ringo Čecha, který je ovšem géniem a tudíž se nepočítá).

Klaus Voormann se narodil v roce 1938 v Berlíně, v rodině zámožného lékaře. Jeho matka byla pro změnu dcerou bankéře, a tak byl chlapec vychováván tak, aby se z něj stal platný člen buržoazní elity. On však tíhl k umění a tak nakonec rodiče svolili a nechali ho studovat na výtvarné škole. Byl dobrý a brzy si prosadil přechod na elitní grafickou školu do Hamburgu. Tam působila řada avantgardních typů, například Vera von Lehndorff, pozdější modelka Veruschka (ano, ta, co ji David Hemmings ve Zvětšenině svojí kamerou přivede téměř k orgasmu a pak nechá ležet na podlaze), ale především Astrid Kirchherr.

Škola sama byla velice náročná, Klaus pracoval denně do noci na domácích úkolech, navíc byl velice nesmělý mladík, na jehož tváři se střídaly pihy a akné. O to zajímavější bylo, že zaujal krásnou a extrémně sebevědomou Astrid. Ta se však brzy ukázala coby dobrosrdečná a starostlivá dívka, která nakonec prosadila, že mohl Klaus v domě jejích rodičů i bydlet. Jednoho večera roku 1960 se však s Astrid pohádal a vyrazil bez cíle do hamburských ulic. Tam najednou uslyšel ze dveří hospody Kaiserkeller hudbu, která byla hodně neobvyklá, ale která ho zaujala. Klaus byl vychován klasikou, učil se léta na klavír. S kamarády poslouchal i jazz, ale pojmy jako boogie-woogie nebo rock´n´roll mu byly cizí.

Vešel do lokálu když kapela měla právě přestávku, sedl si, objednal pití a čekal, co bude. Nastoupila parta pěti mládenců, černobíle károvaná saka, flanelové kalhoty, boty na podpatku. Klausovi připadali dost uhození, pouze basista v tmavých brýlích vypadal celkem cool. A pak spustili, „For Goodness sake, I´ve got the hippy hippy shake“ a Klaus spadl málem ze židle.

Co bylo dál, je známá historie. Klaus Voormann se s Beatles spřátelil, představil jim i své kamarády. Basista Stuart Sutcliffe, který mezi ostatní beatly příliš nezapadal, se stal příštím partnerem Astrid. Ta se podle legendy i podle Klause posléze stala autorkou slavného stylingu s dlouhými vlasy. Historky z Hamburgu jsou kouzelné. Některé z nich Voormann později zpracoval do série kreseb pro jeden časopis. Jak se opilý Lennon v lijáku vrací z flámu. Jak paní Kirchherrová nabízí Paulovi něco k jídlu, protože tak špatně vypadá. Jak Paul loudí z báby u záchodu tabletky na povzbuzení a podobně. Když se hoši vraceli do Anglie, zůstal Stuart u Astrid. Zemřel však velmi brzy na mozkový nádor.

Když Beatles odjeli, dokončoval Klaus školu a počátek beatlemanie osobně nezažil. Začal se však pilně učit na baskytaru a navštěvoval koncerty dalších britských divochů, kteří do Hamburgu přijeli po Beatles. Ale na podzim roku 1963 se nechal konečně přemluvit, sbalil portfolio svých prací a odjel do Londýna. Beatles právě natáčeli u EMI a šofér tam Klause odvezl rovnou z letiště. Studio bylo obklíčeno davem dívek, a když Voormann vystupoval z limuzíny, řítily se k němu s řevem, protože i on už měl dlouhé vlasy a to správné vzezření. Ve studiu se mimochodem točilo zrovna If I fell, ta krásná pomalá píseň z Perného dne.

Voormann sice u Beatles bydlel, ale brzy měl dost práce jako grafik a jejich muzicírování se neúčastnil. Místo toho s dvěma kamarády postavil kapelu Paddy, Klaus & Gibson, se kterou hráli v triu úspěšně po klubech. Klaus vzpomíná, že po jednom koncertě, kde hráli po sobě oni tři, pak Graham Bond s Gingerem Bakerem u bicích a nakonec John Mayall s Ericem Claptonem, se mu sám již tehdy velký Clapton svěřil, že jejich souhru ve třech považuje za velkou výzvu pro jednotlivé muzikanty a že o něčem podobném sám uvažuje – a vzápětí založil Cream. Klaus pak zaskakoval u Hollies, ale protože ho nechtěli jako plnoprávného člena, brzy odešel. Místo toho následoval odešlého Jacka Bruce (do Cream) ve skupině Manfreda Manna (přišel současně s Mikem d´Abo, když odešel i zpěvák Paul Jones).

Od roku 1969 pak hrával jako velmi žádaný studiový hudebník a na různých sessions. Jeho působení je historií oněch let v kostce. Hrál basu prakticky na všech sólových deskách Lennona, Harrisona i Ringa, hrál s B. B. Kingem, Harry Nilssonem, Peterem Framptonem, Carly Simon, Randy Newmanem a dalšími hvězdami. Hrál na Harrisonově Koncertu pro Bangladesh. A hrál i na nejšílenějším podniku, Lennonově slavném vystoupení v Torontu 1969. Záznam šel ostatně vloni i v české televizi.

To takhle jednou John Lennon zatelefonoval, že má letět na nějaký festival a že potřebuje basistu. Klaus souhlasil a Lennon odpověděl, fajn, tak zítra na letišti. Tam se ukázalo, že byl podobně angažován i Clapton a bubeník Alan White, známý z Yes. Když se ptali, kdy je koncert, dozvěděli se, že večer. Takže máme osm hodin na zkoušení, uklidnil je Lennon. Konečně budeme nejdřív hrát samé známé věci a pak nastoupí Yoko.

Zkoušelo se v letadle s nezapojenými elektrickými kytarami a bubnováním do opěradel sedadel. A co bude s Yoko, ptali se vyděšení muzikanti. Ta přijde po Cold Turkey, don´t worry, střihněte tam nějakej akord a držte ho. Kdo tento koncert zná, ví, že se skládá z pár slušně zahraných rock´n´rollových klasik v úvodu a v druhé části pouze z nesnesitelného ječení Yoko Ono. Také kus rockové historie.

Klaus Voormann je známý i jako autor obalu na beatlesovské album Revolver, za který dostal padesát liber honoráře, ale co je zajímavější, i cenu Grammy za cover roku 1966. Je tak jediným německým hudebníkem, který kdy dostal Grammy - a přitom za grafiku!

Počátkem 80. let se Voormann vrátil do Německa, kde se věnoval spíše výtvarničení a hudebnímu producentství. Z jeho stáje vyšla i skupina Trio (Da-da-da...). Kontakt s Anglií zůstal především v oblasi grafiky, dělal cover pro beatlesovské Anthology, pro Yoko Ono i posmrtné desky Lennona. Setkával se s bývalými beatly i později, v kontaktu byl ale především s George Harrisonem, ke kterému měl v posledních letech velmi blízko, jehož nemoc a smrt intenzivně spoluprožíval a kterému svoje vzpomínky i věnoval.

Je to obtížné, vyprávět o knize, která se mi náramně líbí, a nemoci citovat dlouhé pasáže. Byl bych ochoten knihu i přeložit, ale byl jsem nedávno informován, jak špatně jsou překladatelé placeni. Tak se musíte přátelé učit německy, nebo čekat, až se někdo konečně odhodlá český překlad vydat, a pak si ho určitě koupit. Obojí stojí za to.

Salzburg, březen 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku